A to se musí změnit! Stát, úřad anebo zmiňovaná Městská policie hl. m. Prahy se ve všech svých podobách, ve všech svých institucích musí přestat chovat jako Velký bratr, který kontroluje, poroučí, nikomu se nezodpovídá a chová se jen podle svých pravidel a nedbá na potřeby obyvatel. Každý, i ten poslední úředník či policista si musí být vědom své role, kterou v demokratickém právním státě má - a to je služba a odpovědnost těm, kteří ho ze svých daní platí.

Jako Pražan a primátor našeho hlavního města jsem se vždy považoval za nositele liberálně konzervativních hodnot. Přiznám se, že mám mnohem blíže k ideji svobodného trhu než silného státu. Hodnoty, jakými jsou osobní svoboda jednotlivce, individuální odpovědnost každého z nás, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, právní stát, svobodný trh, tvoří mé ideové pilíře.

I z těchto důvodů jsem se rozhodl výrazným způsobem promluvit do fungování Městské policie hl. m. Prahy. Impulsem byla mj. Koncepce rozvoje Městské policie hl. m. Prahy do roku 2014, kterou jsem od bývalého ředitele MP obdržel ke schválení. Nejen, že nešlo o koncepci, vycházející z jakékoliv analýzy stávajícího stavu (bezpečnostní, organizační, procesní, personální atd.)a z toho vyplývajícího návrhu konkrétních opatření, ale materiál, bohužel, poměrně zřetelně ukázal na chaotičnost fungování a rozvoje MP v Praze. Absentuje zcela nezbytná souvislost s bezpečnostní situací v konkrétních částech Prahy stejně jako potřeba ekonomické únosnosti jednotlivých vykonávaných činností. A to není chyba jednotlivých strážníků, jejichž nelehké práce si nesmírně vážím. Dle prvotních závěrů analýzy, kterou jsem nechal vypracovat, je zřejmé, že v oblasti vnitřní organizace, přímého výkonu služby či vnímání veřejnosti si nestojí městští strážníci příliš dobře. Zjednodušeně řečeno, městská policie nenaplňuje hodnoty a nepříliš zdatně plní služby, které bych od ní já jako Pražan očekával. Například neúnosně dubluje výkon funkce s dopravní policií. To ve svém důsledku znamená, že většinu své činnosti věnuje řešení dopravních přestupků, ale přitom není schopna zvýšit bezpečnost Pražanů a turistů v ulicích a efektivně bojovat s nešvary, jako jsou pouliční prodej drog či kapsářství.

Prvním komplexním krokem proto dle mého názoru musí být definování spolupráce a uzavření zcela nové, konkrétní koordinační dohody mezi Policií České republiky a pražskou městskou policií. Tím mám na mysli nastavení spolupráce mezi městským a státním bezpečnostním sborem a znovuoživení projektu Bezpečného města. Praha by znovu měla detailně rozdělit městské obvody na jednotlivé policejní okrsky a to na základě konkrétního posouzení bezpečnostní situace a vyhodnocení řady kriminogenních faktorů. Na každý okrsek by pak dohlížel jeden či více strážníků, jeden policista a zastupitel. Lidé tak budou přesně vědět, na koho se při řešení svých problémů obrátit. Projekt zároveň počítá se zřízením speciálního informačního portálu, který bude systematicky informovat nejen o dění v každém jednotlivém okrsku, ale bude například uvádět kontakty všech sloužících strážníků.

Dalším opatřením by mělo být navázání každodenní součinnosti s Policií ČR. Jedná se o mapování kriminality v Praze. Od svých kritiků slýchám, že takové opatření je čistě na Policii ČR, protože ta jediná vede statistiky trestné činnosti. Nicméně zde právě spatřuji největší omyl všech “brblalů“. Nechci přeci, aby MP vyšetřovala trestné činy. Nehodlám naskakovat na demagogické poznámky v tomto směru ani vysvětlovat, že mne opravdu nenapadlo, aby těhotné ženy či mladé maminky působily na rozzuřené řidiče či narkomany. Nehodlám hrát populistickou hru na to, že MP něco poskytuje zadarmo. To zadarmo stojí Prahu 824 846,- Kč ročně. Ale zároveň odmítám budovat MP bez znalosti konkrétní bezpečnostní situace v konkrétních částech Prahy. A nedovedu si představit, že by PČR v Praze postupovala jinak, že její pohled na konkrétní lokalitu a její bezpečnost byl zásadně jiný, než pohled MP či obyvatel Prahy. V Praze tedy musí vzniknout komplexní analýza současné bezpečnostní situace, ze které bude patrné, jaké druhy bezpečnostních rizik jsou nejvážnější, jak z pohledu četnosti (a stávají se tak hrozbou), tak z pohledu výše škod. Analýza musí vycházet ze získaných poznatků a musí být propojena s geografickým rozložením ohnisek bezpečnostních problémů. Až poté lze zodpovědně navrhovat organizační strukturu, rozmístění sil a prostředků MP a smysluplný rozvoj organizace.

Rovněž nesouhlasím s názorem, že strážníci jsou tu od toho, aby odstraňovali včely, suplovali záchranářskou činnost, provozovali bezplatnou kynologickou poradnu nebo si v podobě horolezců hráli na speciální armádní jednotky. Městská policie není charitou, nenahrazuje komerční sektor a už vůbec není a nesmí být polomilitaristickou skupinkou nadšenců, kteří se po městě prohání v Hummerech či nakupují bůhvíjakou superspecializovanou techniku. Strážník tu také není ani od toho, aby do nekonečna vypisoval pokuty za špatné parkování, navíc u vědomí toho, že není v silách konkrétních správních úřadů ani zlomek každodenně odhalených dopravních přestupků projednat, což ve výsledku nepůsobí ani preventivně-výchovně ani rozumně či slušně. Je tu zejména proto, aby bezprostředně zajišťoval bezpečnost občanů. Bude-li suplovat základní složky IZS, či dokonce komerční sektor, pak svoji základní roli splnit nemůže.

Jako správce městské pokladny a jako Pražan pohlížím na celou problematiku dvojí optikou. V první řadě musím a chci zamezit plýtvání veřejných prostředků, nechci další pořizování nepotřebného a často velmi předraženého vybavení, naopak podporuji efektivní, koncepční a smysluplný rozvoj při vynakládání pouze nezbytně nutných finančních prostředků. Druhá část mého pohledu je tvořena myšlenkou, že chci strážníka viditelného v ulicích, rizikových lokalitách, prostě a jednoduše strážníka, který působí preventivně a zvyšuje pocit bezpečí jak obyvatel, tak návštěvníků Prahy!