ODS jakožto chronická odpůrkyně zákona o referendu (v českém parlamentu celkem osmkrát zablokovala přijetí zákona o referendu) najednou předstírá národu, že jí jde o hlas lidu. Místo toho by měla na rovinu přiznat, že nechce, aby jí kdokoli koukal pod prsty, byť třeba na základě předem dohodnutých pravidel. Strach z mentorujícího prezidenta a zbabělost velící schovat se za referendum svědčí o tom, že v rozhodujících politických okamžicích se naši koaličníci nejsou schopni zachovat dospěle a přijmout politickou odpovědnost.

Stejně trapné je lavírování v otázce naší půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu. MMF po nás žádá alokovat zhruba 90 mld. Kč na záchranu eurozóny. Nejnovější manévr vlády spočívá v tom, že se premiér i ministr financí bijí v prsa, že 90 mld. Kč je příliš moc a že pokud půjčíme, tak podstatně méně. Kabinet bude o půjčce jednat znovu příští středu, avšak konečné rozhodnutí prý bude na bankovní radě ČNB, která zmíněné rezervy spravuje. Toto je další důkaz politické impotence Nečasova kabinetu. O tomto kroku přece musí rozhodnout politici a nikoli úředníci!

Půjčka MMF zvedla euroskeptickou vlnu v celé zemi. Média jsou plná chmurných scénářů prorokujících zánik eura a poté rozpad Evropské unie. Místo apokalyptických vizí, by bylo spíše namístě uvést elementární fakta:

Přes skandální neschopnost současné i minulé vlády čerpat evropské peníze pro rozvoj naší země, se nám při zpětném pohledu dařilo získávat několik desítek miliard korun z fondů EU každý rok. Tyto peníze nám zůstanou. Dostali jsme je v rámci solidární politiky EU. Nyní od nás mezinárodní společenství očekává, že budeme jednorázově alokovat 90 mld. Kč u MMF (která je nejspolehlivějším dlužníkem na světě). Peníze mají být půjčkou na pomoc ekonomickému prostoru, na kterém jsme přímo závislí. Tyto peníze se nám vrátí. Přesto je naše vláda půjčit nechce. Toto chování naší reputaci v zahraničí rozhodně neprospívá.

Koalice přišla na způsob, jak technickým trikem omezit práva opozice ve sněmovně. Vytvořila hlasovací mašinérii, která silou a bez diskuse protlačuje jeden tzv. reformní zákon za druhým (řada z nich jsou vyslovené legislativní zmetky a sami poslanci koalice pro ně zvedají ruku, aniž by se s nimi seznámili). Rychlost, s jakou se snaží kontroverzní zákony prosadit, vede k pochybnostem o skutečných záměrech jednotlivých ministrů a nahrává spekulacím o roli zájmových skupin. Na druhé straně pak máme na stole klíčové otázky státního zájmu, u nichž není Nečasova vláda kvůli politickému oportunismu a vnitřní rozhádanosti schopna racionálně rozhodovat.