Petr Nečas po celou dobu své argumenty předčítal a bylo zřejmé, že se snaží vyvléknout z osobní zodpovědnosti za zamítnutí dokumentu, se kterým se ztotožnily kromě Velké Británie všechny země EU. Poukazoval na znění vládního mandátu, který mu neumožňoval se k podpisu připojit. Vzápětí však tyto výroky komentoval Miroslav Kalousek, který upřesnil, že mandát si schválila ve vládě ODS spolu s názorově nestabilními Věcmi veřejnými. Jinými slovy: mandát vlády si Nečas navrhl a schválil sám. Pokud na svou obhajobu Petr Nečas používá takovýto důkaz kruhem, odhaluje tak slabost vlastního charakteru.

Premiér ve sněmovně několikrát zopakoval, že podpis ČR pod dokumentem nevyloučil, pouze se k němu nezavázal a že bude nakonec možno se ke smlouvě připojit v budoucnu. Bezprostředně po Nečasově rozhodnutí podtrhnout EU nohy ve věci fiskálního paktu, se vyrojily spekulace o tom, že Praha jen taktizuje a nechá se ještě přemlouvat. EU však pouze vzala české NE na vědomí. Za Nečasem nepřišli s prosíkem ani Merkelová, ani Sarkozy. Pokud tedy Nečas skutečně volil tuto taktiku, tak mu nevyšla. Měl zkrátka špatný odhad.

Slabost jeho politického úsudku je ještě patrnější na domácí půdě. Tady se Petr Nečas už úplně přepočítal. TOP 09 dál tlačí na přijetí fiskální smlouvy a jak známo, mezi ANO a NE se těžko hledá kompromis. Václav Klaus ještě víc utáhl šrouby, a místo, aby se omezil na pochvalu Nečasova výkonu, připojil výzvu, aby premiér ve svém statečném odporu vůči EU vytrval. Situace se dále zkomplikovala, když se náhle z letargie probrali euroskeptičtí fundamentalisté v rámci ODS a začali tvrdit muziku. Jan Zahradil zas jednou ochotně přispěchal na pomoc svému premiérovi a začal přikládat pod kotel koaliční nedůvěry (viz jeho rozhovor v HN ze dne 3. 2. 2012 s názvem „Pro Schwarzenberga je úřad asi nad jeho síly“). Každý musí tušit, že premiér o Zahradilovu ideologickou výpomoc zase až tak moc nestál. Petr Nečas se ocitl vlastní vinou v nepříjemné situaci, se kterou však přece musel jako zkušený politik počítat!

Mnoha občanům je prekérní situace premiéra ve vlastní straně i ve vládě ukradená. Smutné na tom ale je, že výše uvedené premiérovy slabosti mají již nyní své negativní důsledky pro vnímání naší země v Evropě a za oceánem. Doufejme, že se ještě ODS vzpamatuje a urovná si priority. V první řadě by se měl předseda vlády rázně vymezit vůči „tálibáncům“ v ODS.

Libor Rouček