Příčin je víc. Pupeční šňůru mají společnou. Je o zábranách pojmenovat skutečný stav věcí. Jeho advokáty vedou zřejmé pohnutky. Jeho svíčkové báby - víra, co „uzdraví“ jen sotva. Jeho opoziční kritiku – snaha nelézt na mušku mediální přesilovky. Neschytat její idiotské urážky. Zůstat „in“ i za cenu, že si lžu do kapsy. 

Opak vyžaduje kuráž. Odvahu klást otázky, mířící až k jádru věci. Jsou hlavně tři:

Jak je to s ekonomickou krizí? Jsou pokles reálných příjmů - rekordní nezaměstnanost a dluhy – skutečně jenom „dozvukem“ už vyhaslé sopky? Anebo přesnějším barometrem, než všechny burzovní indexy?

O čem ta krize je? O myší díře v galimatyáši paragrafů? Šlofíku ve štábech „regulace“?  Anebo o fatální metabolické poruše?

Kudy z ní ven? „Znárodňováním“ privátních mank? Emisí „peněz, krytých jen řídkým vzduchem“ („out of a thin air“)? Redukční dietou pro podhradí? Zadlužováním příštích generací? Nebo jsou to vše pozvánky do krize ještě hlubší? Má cesta, vedoucí z ní reálně, šanci - za dnešní hierarchie moci?    

Ekonomický výkon většiny zemí EU je pod rokem 2007. HDP, v němž ho vykazují, je sjetinou vydaných faktur, a ne reálných statků. Za „hrubý produkt“ má i „bubliny“, které znovu prasknou. Právní, poradenské a jiné „výkony“,  vydávající za investiční delikatesy i aktiva prudce „toxická“ .

V EU ne a ne zavadit o práci 28 miliónů lidí. Prvních deset let po základní škole tu ani nepracuje, ani se dál nevzdělává – celá pětina příslušných ročníků. Brusel na to roky jen civěl. Teď přichází se slibem, že jejich podíl sníží na desetinu. Dělat z takové nouze ještě ctnost umí jen srdce, okoralé jako mazanec z loňských Velikonoc.

Krize skončila jen pro ty, kdo z ní profitují. Většině ostatních se vleče už šestým rokem. Na konci tunelu tma. „Globalizace“ slibovala export prosperity. Dováží „třetí svět“ i do Evropy. Vyzáblá „sociální síť“ to tlumí jen zčásti. Zvládá to už jen na dluh, tunelující i život příštích generací.  

Otázka po příčině míří na samy základy legitimity. Přesto ji - v panice po pádu Lehman Bros. – vrátily do hry samy „elity“. Že jde o „krizi z nadvýroby“ peněz, lačných zase jen „dělat peníze“ – a deficitu kupní síly, bez níž se kapitál nemá jak reálně zhodnotit – znělo nakrátko i z horních pater majetku a moci.  

Copyright na tu tajenku má Marx. Za časů, dešifrovaných Kapitálem, hnaly krize na buben i „zbankrotělé spekulanty“. Tehdy v to, že vrátit je do ranku „solidních solventních kapitalistů kouskem papíru“ je „povinností banky“, věřili jen „blázni“. Žádat po těch, kdo spravují úspory nás všech, aby bankrotářům „splatili ztracený kapitál“ – a nabídli i peníze, „umožňující spekulovat dál“ –  se vymykalo dobrým mravům.

Pro kejklíře, simulující řešení dnešní krize, je však kamenem mudrců právě to. „Krizové balíčky“ jsou charitou, inkasovanou „elitou“. Penězi, co „umožňují spekulovat dál“. Tím víc kvete „morální hazard“ i finanční delikvence. Peníze, lačné „dělat peníze“, do nich táhne záducha reálné ekonomiky. „Černé díry“,  lemující prasklé „bubliny“ a zločiny „bílých límečků“, ji škrtí ještě víc. Rabují veřejné rozpočty. Ženou je do dluhové pasti. Nevychází to ani kupeckým počtům. Na věčné časy to nemá šanci.    

Volební programy, které jsou k nerozeznání, se honí za následky následků. Příčiny míjí uctivým obloukem. Mlčky – či dokonce plným textem – sekundují právě tomu, co krizi způsobilo a prohlubuje ji dál. Soupeří v agitkách za „prorůstová opatření“, vedoucí zase jen k „růstu“, z nějž profituje parazitní renta, zatímco většinu reálné ekonomiky i příjmů dusí krize a rostoucí dluhové břemeno. Soutěž konkrétních návrhů, garantujících skutečný růst ekonomiky a životního standardu, se nekoná ani před volbami tento víkend.

„Krize z nadvýroby“ peněz, co chtějí „dělat peníze“ – a deficitem kupní síly, bez níž se kapitál nemá kde reálně zhodnotit – zruší až demokracie, vpuštěná do vlastnictví existenčních zdrojů. Za dnešní mocenské konstelace je bez šance. Tím víc ji má už teď rukavice, hozená největší žábě na prameni – čistě parazitní rentě, tunelující reálnou ekonomiku a zatěžující ji i rancem „ubraných hodnot“. Každý krok tímto směrem prospěje  jak všem, kdo mají na prodej jen svou práci, tak každému, kdo podstupuje riziko podnikání.   

To téma visí nad celou Evropou. Tím vlivnější nabízí alianci. Evropský parlament je ideálním rodištěm. Program, jenž nemá zůstat sólem na poušti, vydá jen co možná široká a vstřícná debata. Jen sotva mine i následující otázky:

-      Nad monstrózní sumou, o niž Evropa přichází v „daňových rájích“, už sice obřadně lamentují i špičky Evropské unie. Skutky však za slovy kulhají dodnes. Vznik struktury, která s legalizací daňových úniků skoncuje, nevázne na chybějících vynálezech. Drží-li nás Brusel v čekárně na Godota, nezbývá než přijít s vlastním návrhem – a prosadit ho společnou vahou odborů, vlivných podnikatelských svazů i různých iniciativ proti finanční kriminalitě.

-      Nic proti „Tobinově dani“ či analogickým krokům, zdaňujícím finanční operace. Ani ty však neřeší klíčový problém spekulace – fakt, že hazarduje s „penězi jiných lidí“ („other people´s money“, OPM). Obnova hermetické izolace, oddělující investiční banky od komerčních, je klíčovou, ale jen první podmínkou. Komerčním bankám je třeba vzít i právo spekulaci úvěrovat. Peníze na běžných i spořících účtech všeho druhu by pro ni měly zůstat tabu kompletně a kategoricky.

-      Podstatně údernější iniciativu, koordinovanou napříč Evropou, vyžaduje boj proti „penězovodům“ z veřejných na privátní konta. Naprostá transparentnost všech výběrových řízení – i smluv a finančních plnění – je cíl urgentní, ne však konečný. Má-li se s veřejnými prostředky nakládat minimálně tak odpovědně, jak s nimi zachází soukromý investor, musí se veřejný zájem prosadit podstatně víc už v přípravě veřejných zakázek. Ne až v pasivní roli porotce nad obálkami, jejichž obsah bývá výsledkem mafiánských holportů, ale aktivního investora, schopného objektivizovat i hodnotu zadávaného díla už předtím, než o ně vypíše soutěž. Řada evropských zemí takovým systémem disponuje už roky. Podaří-li se propojit vše, co v tomto směru obstálo v praxi – a vytvořit i jakousi celoevropskou banku cenových a dalších informací – potká „penězovody“ minimálně značný pokles hladiny.    

Především ty přitom financují i přesilovku, již hrají vyvolení parazitní renty v politice. Oč rychleji vyschnou, tím snáz se politika přiblíží mapě reálných zájmů. A těm, o nichž je demokracie doopravdy, to pak umožní žádat ještě mnohem víc.     

PhDr. Josef Skála, CSc., kandidát do Evropského parlamentu za KSČM