Proto jsem velmi otrávený z toho, jak se na jeho smrti přiživují někteří lidé a politici. Hlavně, že stříkají emoce na všechny strany (to má přeci národ rád) a že mohou být součástí kolektivního smutku a přiživit si populistickou polívčičku. Pokrytectví lidí, kteří Havla za jeho života „neměli rádi“ a nyní pronášejí plamenné oslavné projevy nad jeho rakví je nechutné. Korupčníci a zloději ve Sněmovně, kteří mají ve svém politickém programu tunelování státních zakázek, se hlásí k odkazu Václava Havla. Nejmenovaného superguru mrzí, že se nemohl s bývalým prezidentem setkávat častěji. No nemohl, protože morálně mu nesahá ani po kotníky a pochybuji, že by se s ním Havel chtěl stýkat.

Václava Havla si vážím, byť ne s nekritickou úctou. Osobně si myslím, že v politice doplatil na určitou naivitu a víru v lidský charakter. Mám na mysli například jeho rozsáhlou amnestii při zvolení prezidentem. Václav Havel také nebyl a nechtěl být „vlkem“ v politickém vlčím stádu a vlci ho velmi často pokousali. Havel se také nehodil do dnešní společnosti a především politiky, kde se nenosí víra v pravdu, ani morální a mravní hodnoty. A dle mého názoru také nechápal dnešní konzumní a pokryteckou společnost.  Byl to především filosof a umělec, který na svět i politiku nahlížel z tohoto úhlu pohledu.

Kašparáda, spojená s jeho smrtí je kýč, ze kterého by i Havlovi samotnému bylo špatně. Reportáže televizí o tom, kolik lidí se přišlo podepsat do kondolenčních knih, kolik lidí čeká v mrazu a zimě před rakví jsou za hranicí vkusu. Protože si exprezidenta Havla vážím, nebudu se posmrtné společné frašky účastnit. Jeho památku jsem si připomněl tím, že jsem si vytáhl z knihovny jednu z jeho her a večer si ji přečetl. Považuji to za důstojné a odpovídající Havlově životní filosofii. A doufám, že v duchu nejhorších českých tradic se nevytvoří další kult „tatíčka“, po Masarykovi nyní Havla. To by se sám asi obracel v hrobě.