Škoda, že Česká republika nemá podmořská ložiska ropy, královnu nebo aspoň desítky spřátelených států, se kterými se sblížila historií koloniálního bezpráví. Škoda, že vedoucím světovým jazykem není čeština nebo že pražské Příkopy nejsou největším řečištěm globálních peněz a neříká se jim City. Pak by se dalo pochopit, proč premiér Petr Nečas jako představitel jediné kontinentální země EU odmítl českou účast na „dluhové brzdě“, fiskálním paktu, krátce na dohodě o něčem, čím nás dosud tak neúnavně krmil, o rozpočtové odpovědnosti.

Ostrovní Británii lze pochopit v jejích mnohaletých tancích s jednou nohou v EU a druhou na druhém břehu Atlantiku. Má na to, má čím vyvážit svoji vyjednávací pozici. Jsme na to zvyklí, protože Londýn vždycky skončí s přijatelným kompromisem. Zaostávání v některé z oblastí vyváží průkopnickým elánem jinde, jako teď v boji proti klimatickým změnám. Je předvídatelný, všechny vlády, které se tam vystřídaly, postupovaly zhruba stejně.

Zato umělecký dojem z kličkování, které v posledním pětiletí předvádí na unijní scéně česká reprezentace, připomíná spíš tanec svatého Víta. Teď se znovu záchvaty stupňují. V prosinci jsme byli skoro pro, teď jsme dost proti. Proč začala premiérovi najednou rozpočtová odpovědnost smrdět? Protože už nejde jen o předvolební fráze? Protože to eurozóna a všichni ti, kdo se zavázali euro jednou převzít, myslí vážně? Protože se naši partneři chtějí ujistit, že radostná čísla, která září v českých rozpočtových plánech, mají taky nějakou souvislost s realitou? Protože rekordní 140 miliardové rozpočtové deficity a prudce narůstající dluh vlády na pozadí těchto plánů by mohly přijít trochu divné?

Není to tak dávno, kdy Praha chtěla v rozpočtové odpovědnosti vyučovat. Mirek Topolánek, coby premiér vlády, jíž byl Petr Nečas členem, vysvětloval z tribuny Evropského parlamentu americkému prezidentu Baracku Obamovi, že fiskální stimuly (rozpočtová neodpovědnost) je cestou do pekel. Podobné myšlenky doléhaly ve stejném sále k těm, kdo při jiné příležitosti nestihli uprchnout před Václavem Klausem. Na světě není vláda, která dokáže před hesly o rozpočtové odpovědnosti pózovat pro fotografy důstojněji...

Možná, že premiér Nečas odmítl fiskální pakt jen pro tuto chvíli, kdo se v něm má vyznat? Tváří se zmateně a zasmušile, říká, že zatím nepochopil, oč vlastně jde. Má za to, že by se o tom muselo ještě hlasovat, ale neví jak. A kdyby věděl, musel by se zeptat Václava Klause, ale ten od jisté doby nechce vzít pero do ruky a říká, že už nic nepodepíše. Škoda, že naši republiku nelze naložit na kolečka a v případě strategického neúspěchu odvézt - i s našimi osudy - někam jinam.

Musím se zeptat těch, kdo v květnu roku 2010 volili ODS, TOP a VV. Komu jsme se to dostali do rukou?
Premiér tu není od toho, aby pózoval s vyhrnutými rukávy na volebních plakátech a vytahoval se, jaký je to pracant a pašák. Premiér je tu od toho, aby vedl vládu i přes překážky, se kterými nemohla počítat. Osobnost, která vede s jistotou, protože má představu cílového stavu. Dovede rozlišit důležité od nedůležitého, naskládá správně priority a napne síly tam, kde to nikdo jiný udělat nemůže, a třeba ani nesmí. Vede. Hledá kariéru jinde než v kapitole o depresívní mánii v učebnici psychiatrie.

Nová smlouva o rozpočtové unii je potřebným krokem na cestě k dlouhodobé stabilitě Evropské unie. Sociální demokracie smlouvu hodnotí realisticky. Je podle nás do určité míry nevyvážená svým důrazem na restriktivní opatření. Chybí jasné přihlášení se k regulaci finančních trhů, zejména vůle prosadit daň z finančních transakcí. Pravě nedostatečná regulace finančních trhů, umožnila finančním institucím brát si jako rukojmí celé státy a přenášet na ně své neúspěchy a selhání.

Ale na druhé straně je třeba říci, že pod vlivem evropských sociálních demokratů se ve vlastní textu smlouvy objevil jako cíl ekonomický růst a růst zaměstnanosti. Dva nejdůležitější prvky správné hospodářské politiky.

Smlouva je ve své podstatě cestou, jak posílit dodržování maastrichtských kriterií, která samotná ještě o něco přitvrzuje. Problémem minulého uspořádání Evropy bylo, že tlak a nástroje na vynucení dodržování maastrichtských kriterií prostřednictvím komise byl příliš slabý. Smlouva tento problém řeší tím, že jednotlivé státy zavedou zpřísněná maastrichtská kriteria do svých národních legislativ. To znamená, že ani nejsilnější státy EU nebudou moci nalézt skuliny a kriteria si změkčovat. Je to klasická vícestranná mezinárodní smlouva. Nic více, nic méně. Žádná daňová harmonizace, žádné další předávání pravomocí do „Bruselu“. Pro ČR smlouva nepředstavuje problém. Veškeré její požadavky jsme schopni splnit a bude jen dobré, když je budou důsledně plnit i ostatní.

ČSSD se připojí k proevropským sílám napříč politickým spektrem, aby zabránila odchodu republiky z jádra EU. Můžeme mít k EU tisíce výhrad, ale s těmi nic neuděláme, když budeme někým, koho se nikdo na nic neptá. A koho už nikdo ani nepřemlouvá, když se dobrovolně izoluje v koutě...