Rozpočtová unie totiž není jen nějakým pouhým deklarováním shody států EU na nutnosti nezadlužovat se. Je smlouvou, která dává zároveň pravomoc orgánům EU kontrolovat rozpočty a sankcionovat státy a vytváří nerovnost mezi členy, ale i směřuje k vytvoření federace.
Nesouhlasím tedy s tvrzením, že jde o vnitřní rozpor, když chceme totéž, ale odmítáme podepsat. Shoda v cíli nemůže být důvodem pro ospravedlnění důsledků, které ze smlouvy vyplývají.

Smlouva nám nezaručuje plnohodnotné postavení. Skutečnost, že jsme ještě nepřijali euro, nemůže být relevantním argumentem pro to, abychom byli kráceni na svých právech oproti ostatním a byli neplnohodnotnými členy, kteří se mohou zúčastnit jen některých jednání takové unie. Pokud bychom podepsali již nyní, tak by to bylo tzv. o nás bez nás, jinými slovy poloviční diktát ze strany států platících eurem. Považuji za absolutně lichý argument, že je náš problém, že jsme ještě nepřijali euro. Rozumím tomu, proč bychom neměli mít plná práva, ale z toho má pak logiky vyplývat, že pokud jsme ještě nepřijali zatím euro, tak je relevantní náš požadavek, že přistoupíme ke smlouvě až v okamžiku, kdy přijmeme euro za svou měnu. Není tedy pravdou, že budeme stát mimo nějaký proud, když naše postavení nepodepsáním dohody nic na současném stavu nezmění.

Pokud jsme zatím s přijetím eura váhali, tak dnes se ukazuje, že naše výhrady proti projektu společné měny se naplňují. Zásadní problém eura je jeho uspěchané zavedení. Společná měna se přijala, aniž by se zodpovědně předkladatelé jejího vzniku zabývali všemi faktory a možnými důsledky v celém komplexu, tedy včetně řešení krizových situací. Bylo předvídatelné, že situace předlužení některého unijního státu platícího eurem může nastat. Bylo nezodpovědné, že nebyl předem specifikován postup v případě možných závažných ekonomických problémů a hrozících bankrotů. Byly přivírány oči nad rozdílností ekonomik států platících eurem a nad skutečností, že některé členské státy si nelámou moc hlavu s tím se zadlužovat. Nynější argument solidarity společenství je problematický, jelikož pouze řeší zanedbání ze strany orgánů EU při vzniku společné měny a jejím uvedení do praxe. Řešení přijímané opožděně až nyní navíc nic moc neřeší. Ekonomicky silné národy začínají doplácet na slabší a to se bohužel nezmění nějakým odpuštěním části dluhů a návrhy na fiskální unii. Ve špatné situaci není jen Řecko, situace se může opakovat. Není možné po občanech zodpovědnějších států se silnými ekonomikami chtít stále víc a víc a dávat slabším. Obzvláště pokud vidíme, že v Řecku jsou občané přesvědčeni, že není správné po nich chtít, aby se omezovali ve výdajích.

Rozpočtová unie nebo i jiná opatření měla být zavedena před přijetím eura a být nezbytnou podmínkou pro možnost přijmout euro. Úředníky EU nastavené podmínky byly špatné. Rozpočtová unie tedy vzniká pozdě. Navíc pak opět nekomplexně. Není opět plně řešen problém, pokud někdo poruší rozpočtovou kázeň. Dostane sice sankci, ale to stát ještě více zadluží a ve svém důsledku nic neřeší. Pokud sama o sobě hrozba předlužení a možného státního bankrotu pro některé státy nic neznamená, pak je mylné se domnívat, že hrozba pokut to změní. Rozpočtová unie je smysluplná pro zodpovědné státy, které z vlastního přesvědčení chtějí dodržovat rozpočtovou kázeň a pro státy čerpající pomoc. Musím se tedy ptát, proč mají státy, které si uvědomují nutnost rozpočtové kázně, být smluvně zavázány, kontrolovány úředníky EU a vystaveny hrozbě sankcí jen proto, aby to byl bič na státy čerpající pomoc z důvodů své špatné vlády a ekonomiky. To opět postrádá elementární logiku. Oficiálně vzniká rozpočtová unie z důvodů zadlužených států EU, ale důsledek je takový, že neřeší krizi, ale znamená to jen další přenos kompetencí na orgány EU, které budou dohlížet nad státy.

Stále větší a větší přenos kompetencí oslabuje suverénní rozhodování suverénních států a přibližuje nás k federaci. Je lichý argument, že neexistovala kontrola rozpočtů se sankcemi a nejde o přenos kompetencí. Kontrola rozpočtu zde u nás vždy byla ze strany Parlamentu. Podle navrhované smlouvy však o nás mají rozhodovat jiní. Ano jiní, jelikož nás vždy přehlasují nejsilnější státy.

Pokud tedy někdo tvrdí, že stojíme mimo proud, pak je nutno identifikovat, že je to myšleno jako mimo proud snažící se vytvořit federativní unijní stát. To je však zavádějící tvrzení příznivců konce států a vzniku jedné federace. Ať již jsou zde totiž 2 názory, tedy odpůrci budoucí federace a příznivci, tak je zaměňována podstata současných problémů a sporů. Rozhodnutí o tom, který tábor má pravdu a určí směřování Evropy, zda spolupráce států nebo vytvoření jednoho federativního, mají v rukou pouze občané žijící na území Evropy. Tohle nelze diktovat shora. Příznivci federace však u občanů neuspěli, když žádali schválit euroústavu. Od té doby občany obcházejí a snaží se prosadit skrytě federaci přenosem kompetencí, aniž by se občanů museli přímo ptát. Zjednodušeně řečeno je chtějí nakonec postavit před hotovou věc. Mocenský způsob předávání kompetencí a nátlak na vlády států, které nechtějí takto obcházet své občany je pravým problémem. Nezaměňujme to tedy za spor eurooptimistů a euroskeptiků.  Je to spor o postup a o to nekonat svévolně, neobcházet pravidla demokracie a občany. Vynucování si nevybočovat z řady jsme již zažili a není to demokratické. Mocenské silové řešení nikdy v minulosti nevedlo k dobrým koncům. Federativní stát Evropa může vzniknout jen z vůle občanů. Nerozehrávejme stále více nebezpečnou mocenskou hru.

Premiér Petr Nečas se chová zodpovědně a rozumně.

Mgr. Jan Vidím
předseda výboru pro obranu PSP ČR
místopředseda poslaneckého klubu PČR