Navíc je nutné zdůraznit, že se jedná o půjčku, nikoli o dar. O dalším zadlužení české ekonomiky nemůže být tedy ani řeč. A pokud to někdo říká, záměrně uvádí nepravdivé informace.

Euro se bez našich 89 miliard určitě obejde. Navíc je pravděpodobné, že celkový obnos půjčený evropskými státy nebude dostačující. O to ale vůbec teď nejde. Podstatné v tuto chvíli je, zda jsme spojení s našimi partnery a sousedy a chceme jim pomoci, nebo nikoliv.

Od vstupu do Evropské unie do konce minulého roku získala Česká republika z rozpočtu EU o 144,8 miliardy korun více, než kolik do rozpočtu odvedla. Mohli bychom tak mít dobrý pocit z toho, že umíme pomoci. Neměli bychom zapomínat také na to, zda pomoc nebudeme potřebovat někdy v budoucnu i my. Jediný, kdo má právo uvažovat opačně, jsou možná Němci z bývalého západního Německa nebo Britové, kteří do EU dlouhodobě přispívali, respektive přispívají nejvíce.

Postoj některých odpůrců oné půjčky MMF je tak buď neznalost, neslušnost, záměr, nebo kombinace všeho trojího. Představa, že budeme nezávislí někde mezi integrující se Evropou a státy mimo Unii (které ve většině do EU chtějí v budoucnu vstoupit), je lichá, naivní a nebezpečná. Směšná a navíc zvrácená je také úvaha, že z česko-uherského tandemu ve spolupráci s Velkou Británií se v Evropě takzvaně „posadí všichni na zadek“.

Nejsme Velkou Británií, která, když se na chvíli ocitne v izolaci, tak se nezhroutí. A pevně věřím, že nikdo nechce být Maďarskem s jeho v současné době nejvíce kontroverzním premiérem v EU.

Odmítavý postoj jako v případě Lisabonské smlouvy nám nic nepřinesl, naopak. Někteří si sice pořád myslí, jak jsme to „té Evropě tehdy nandali“, ale opak je pravdou. Bude ještě dlouho trvat, než získáme image spolehlivého partnera.

Evropská unie není dokonalá, ale je pořád naší nejlepší alternativou. Proto by se Česká republika měla dále aktivně podílet na jejím utváření.