Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Tomáše Pojara, Michaela Kocába (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.),  Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , senátora Zdeňka Papouška, Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.),  (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.),  Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Alexandra Vondry, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1),  Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.),  Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova,  Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina

V Minsku se sešli zástupci Ukrajiny, povstaleckých republik a OBSE, aby diskutovali o naplňování dohod Minsk II. Jak jednání hodnotit? Zástupce DLR Pušilin sdělil, že došlo k podstatným pokrokům, dokonce se prý mluvilo o ,,způsobu uspořádání voleb na Donbasu“. Jak to číst, když lídr DLR Zacharčenko nechce slyšet o žádných donbaských volbách uvnitř Ukrajiny (jak je to v minských dohodách)... a teď se o tom diskutuje s účastí jeho vyslance? Upřímně řečeno podobná jednání sleduji už jen jedním okem, zda se na nich náhodou opravdu něco nedohodlo, a výroky jednotlivých aktérů moc nevnímám, protože je to většinou jen šum. Není mi moc jasné, do jaké míry je kdo opravdu ochotný jednat o míru a do jaké míry je pro zúčastněné výhodnější nynější stav, kdy se mohou obviňovat navzájem a přitom si nejen upevňovat pozice pro případné další vzplanutí konfliktu, ale mají i prostor pro vyřizování různých účtů. Takže ano, zase se jednalo, zase se něco říkalo a zase skutek utek.  

Ať se diskutuje o čemkoliv, dobrovolnický prapor Azov na svých oslavách v Charkově dal najevo, že nesloží zbraně, dokud Krym a Donbas nebudou ukrajinské. Co s tím? A co je nového v kyjevské politice? Ukrajinský oligarcha Dmytro Firtaš, zadržený ve Vídni, blahosklonně řekl, že Porošenko a Kličko jsou ve svých funkcích a vše jde tudíž dobře. A slovenský prozápadní Denník N referuje o začínající ,,válce oligarchů“. Může mezi Porošenkem a Jaceňukem dojít ke schizmatu, kdy jeden na druhého bude ukazovat ,,ty sloužíš oligarchům“? Anebo vláda bude držet pohromadě a bojovat proti oligarchům, kteří proti ní budou?

Azovští, kteří se proslavili nacistickou symbolikou na helmách, nášivkách i zástavách, sice mohou spolu s ostatními žoldnéři do určité míry destabilizovat situaci třeba v Kyjevě, ale na opětovné dobytí Krymu či Donbasu sílu nemají. Tím spíš, že jim nyní v Kyjevě prudce padl „rating“, když tři bojovníci Azova přepadli benzinovou pumpu a zabili přitom dva policisty. Vyšetřování nově ukazuje, že tito členové Azova chystali na 9. května teroristické útoky.  Jinými slovy, Azov a další prapory lze sice vnímat jako vojenské oddíly, ale stejně je lze považovat za zločinecké organizace. Je jasné, že dříve nebo později se s těmito „dobrovolníky“ bude muset kyjevská moc nějak vypořádat a v rukavičkách to asi nepůjde. 

O válce oligarchů tady spolu mluvíme dobré dva měsíce, a fakt, že si toho nyní všimli i v Denníku N nejspíš jen stvrzuje skutečnost, že rozměr boje miliardářů už je takový, že ho nelze dál tutlat. Jak tento střet dopadne mezi Porošenkem a Jaceňukem si netroufám odhadnout. Ukrajinští politologové soudí, že pád jednoho povede k pádu i druhého a ke zhroucení nynější mocenské rovnováhy v Kyjevě. Nové volby si nikdo z nich nepřeje, protože rating těchto „demokratických hvězd“ Západu je po necelém roce vládnutí žalostný a jistota opětovného nástupu k moci nevelká. Hodně ale přitom bude záležet na tom, komu svou podporu vysloví Washington – náměstkyně amerického ministra zahraničí Victoria Nulandová, která má Ukrajinu na starosti, až dosud za amerického koně vždy označovala Jaceňuka, na druhou stranu se ale hraje o možnost rozkrást miliardy od MMF, takže názory „nějakého Washingtonu“ nemusejí v chaotickém a lehce zdivočelém Kyjevě, který si hrál vždy podle svých vlastních pravidel, mít až takovou váhu, jakou si možná představujeme. Vše se dá koneckonců nějak vyhandlovat, ne? V každém případě Porošenkovi poslanci v parlamentu jdou Jaceňukovi „po krku“ tvrdě, natolik, že to vypadá, že vše snad ani nemůže skončit jinak než pádem premiéra.   

Předseda ruské Rady pro zahraniční a obrannou politiku, prestižní analytik Fjodor Lukjanov, sdělil, že Hillary Clintonová je pro Rusko ta nejhorší možnost, pokud jde o budoucího prezidenta USA. Prý nenávidí Putina, nemá ráda Lavrova a ví, že její manžel neuspěl při transformaci Ruska, tudíž ona bude usilovat o změnu režimu v Rusku. Lukjanov tvrdí, že Clintonová je pro Rusko ještě horší možností, než Republikáni. Je to tak? Podívejme se i na jednotlivá vztahově-historická prohlášení, co Lukjanov nadnesl. A pokud jde o politiku Billa Clintona, vezměme si na pomoc komentář Washington Post, který tvrdí, že v 90. letech Američané Rusům štědře pomáhali, tudíž je irelevantní, aby Putin vykládal, že USA chtějí Rusko zničit... 

Hillary Clintonová ještě z postu Obamovy ministryně zahraničí razila teze o nutnosti ovládnout Ukrajinu a zabránit tak procesu „resovětizace“ oblasti, což lze vnímat jako faktický základ nynější ukrajinské krize. Je také pravda, že se objevuje snad na všech protiruských akcích a konferencích, co jich jen je, možná opravdu i nenávidí ministra zahraničí Lavrova, byť třeba americký mainstream ho často obdivuje pro profesionalitu (že by tedy obyčejná profesní žárlivost?). Netuším ale, proč by měla být paní Hillary pro Rusko nejhorší variantou, když je tak čitelná, svou osobností neslibuje žádné překvapení, a tudíž nad ní ani v Kremlu nemusejí ztrácet čas a energii nějakým zvláštním přemýšlením. A co víc, v poslední době se objevují zprávy, podle nichž si Hillary prostřednictvím příspěvků do jejích rodinných nadací „platili“ i ruští oligarchové, takže se nabízí otázka, kolik paní Hillary v reálu „stojí“ a za kolik by byla ochotná něco případně udělat.

Důležitější ale je, že podobné úvahy vycházejí z principu „co by, kdyby“, a proto mají i odpovídající váhu. O to víc, že ve volbách v USA zahraniční témata nemají valný význam, a tak je vcelku zábavné sledovat, jak se jestřábí Hillary nyní doma snaží najednou starat o těhotné americké samoživitelky, menšiny a obecně se staví do role hodné sociální pracovnice. Kolik lidí jí na to skočí? Uvidíme. 

A co se týče zmíněného komentáře z Washington Postu – je to text adresovaný především americkému establishmentu. Něco jako energetický nápoj, který má dodat elánu uvadajícím. Většina Rusů by při vzpomínce na jelcinovskou éru, protože o ní je fakticky řeč, řekla něco jako „Jo, pomáhali nám, ale do hrobu…“ Zkrátka, žádný vděk čekat nelze. Přitom právě rozdílný pohled na počátek 90. let lze považovat za základ současných rozporů mezi USA a Ruskem.  

Prezident Miloš Zeman opravdu, opravdu jede do Moskvy na oslavu 70. výročí konce války. K tomu rozdává rozhovory pro světová média, kde například vyzývá ke zrušení sankcí proti Rusku, blahopřeje prezidentovi Kazachstánu k vítězství ve volbách (je považován za autoritáře), anexi Krymu prohlašuje za nápravu historických křivd apod. Co k jednotlivým sdělením říci, stejně jako k jeho účasti v Moskvě? Místopředseda TOP 09 Marek Ženíšek se ho táže, čí zájmy vlastně hájí a vyzývá ho odstoupení...

Vzhledem k tomu, že mi přepisování dějin připadá jako projev slabosti a nejistoty, tak si vážím odvahy Miloše Zemana jet do Moskvy – a je mi přitom hodně trapně, že k tak jednoduché věci, jako je uctění konce války v zemi, která nás většinově osvobodila od nacismu a zachránila před vyhlazením, není prostou samozřejmostí, ale vyžaduje cosi jako osobní odvahu. Vlastně je to až neuvěřitelné, kam jsme se po čtvrt století „budování demokracie“ v České republice dostali.

V otázce sankcí s ním souhlasím také – i západní „mezinárodní“ finanční instituce potvrzují, že ruská ekonomika zase roste, což se o těch našich ekonomikách říci nedá, takže je jasné, že sankce účel nesplnily a jako zbytečné by měly skončit v koši. Toho, že gratuloval do Kazachstánu, jsem si ani nevšimla, ale pokud se vlísáváme Saúdům, Katařanům a dalším despotům, kteří pro jistotu nepřipouštějí ani zfalšované volby, tak proč ne?  

K panu Ženíškovi se samozřejmě přímo vnucuje otázka, čí zájmy vlastně hájí on, a do jaké míry jsou opravdu kompatibilní s reálnými zájmy České republiky. Na druhou stranu, TOP 09 se pere s ODS o čtvrté až páté místo v popularitě, a tak je jasné, že nějak body získávat musí.

Po nedávné cestě pana Babiše do USA je totiž velmi reálné, že už tady „topku“ „nikdo“ nebude potřebovat.   

Francouzský prezident Hollande připustil, že jeho země dodávala do Sýrie zbraně ještě v době, kdy platilo zbrojní embargo. Překvapuje vás to? A podívejme se vlastně do Sýrie... Jaké procento země ovládá Bašár Asad, jaký úspěch má původní povstání, jak se v Sýrii daří Islámskému státu a jak spolu ,,vycházejí" Asad, původní povstalci a Islámský stát? Vždyť to už jsou tři válčící strany.

Francouzské přiznání jen zapadá do obecné politiky Západu, skrz niž se jasně vine pokrytectví skrývané pod vzletnými hesly o demokracii. V Sýrii jsme od počátku tvrdili, že podporujeme „umírněnou“, a dokonce i „demokratickou“ opozici, ale mnozí její členové halekali „Alláhu Akbár!“ a ti ostřejší se nechávali natáčet, jak pojídají syrová srdce vytržená z těl zajatých vládních vojáků. Prostě jsme se „jaksi“ rozhodli, že je třeba sekulární režim v Sýrii zničit a nahradit ho džihádistickým teroristickým chaosem. Proč? Nevím. Proč Západ musel zničit tři relativně sekulární arabské státy – Irák, Libyi a Sýrii – a uvolnit tak cestu al-Káidě a Islámskému státu? Odpověď neznám. Samozřejmě kromě okřídlené teze, že jsme se rozhodli uvrhnout Blízký východ do nekonečného chaosu, zmaru a tragédie, protože se nám z geopolitických důvodů hodí vyřadit tento region ze hry. 

Vlastně překvapuje jen to, že Hollande nyní ono veřejné tajemství o porušování mezinárodního práva přiznal. Neumím si představit, co ho k takové upřímnosti vedlo. Mohl přece dál lhát, jako všichni ostatní.

Nevím přesně, koho dnes myslíte oněmi „původními povstalci“, ale faktem je, že část z nich přešla na stranu džihádu, část rovnou ze Sýrie uprchla a další se naopak vrátili do řad vládní armády, protože pochopili, že když Damašek padne, čeká sekulární Sýrii cesta do pravěku. Pokud bychom tedy měli mluvit o třech válčících stranách, tak je spíš na místě rozdělení na vládní jednotky, al- Káidu a Islámský stát. Tyto tři síly, z nichž dvě i v rámci války proti teroru Západ podporuje – ať už přímo nebo prostřednictvím Saúdské Arábie a spol. – dál bojují o své zájmy. Džihádisté nyní získávají pozice především na severovýchodě u tureckých hranic, na jihu, u hranic s Jordánskem, se jim daří hůř, protože Ammán i ze strachu, že džihád má až příliš velké slovo i tam, začíná couvat. Prý je po čtyřech letech války třeba přehodnotit cíle. Dovolí jim ale Západ přestat teroristy podporovat? Toť velká otázka.    

V Jemenu se prý objevili neoznačení bojovníci, kteří obsadili část Adenu. Česká média poznamenala, že jde o Putinovu taktiku ,,zelených mužíčků". Jak to vypadá na tomto bojišti? Pokud bychom si odmysleli destruktivní nálety a tisíce mrtvých, pak ano, můžeme mluvit o „zelených mužíčcích“, ale jinak ne. V praxi je to tak jen hloupost českých médií po čtvrtstoletí „budování demokracie“, nikoli popis reality v Jemenu. O pozemní invazi se mluví už od samého počátku ilegální saúdské agrese, nyní se opravdu objevily zprávy o jakýchsi oddílech vysazených v Adenu, ale Saúdové popírají, že by byly jejich, a tak není jasné, o koho jde. Pákistánci už před časem vyslání své armády za saúdské miliardy odmítli, před pár dny se objevila zpráva, že si Saúdové v Senegalu „koupili“ 2100 vojáků, ale netuším, jestli v Adenu jsou právě oni. Vzhledem k námořní blokádě Jemenu je ale jisté, že neznámí vojáci musejí být „naši“.

Ale k vaší otázce: Ano, saúdská agrese – s podporou USA, Británie a Francie – pokračuje už skoro měsíc a půl, chudý Jemen je zničený ještě víc, než kdy byl, ale očividným je jedno: zase, kupodivu, nevyhráváme. Umíme ničit, zabíjet po tisících, bombardovat, vytvářet humanitární krize i hladomory a záplavy uprchlíků, ale cíle, jichž jsme se rozhodli oficiálně dosáhnout, zůstávají v nedohlednu. Pokud samozřejmě není skutečným cílem jen dál prohloubit chaos v „arabárně“. 

Saúdové s USA za zády nevpouštějí do Jemenu Červený kříž, blokují humanitární dodávky, prostě klasika. Nevyhráváme, zato si ale vytváříme další tisíce nepřátel na život a na smrt. Jemenští Húthíové už jsou s to ostřelovat města v Saúdské Arábii a k tomu nastává model, který už známe z jiných „našich“ agresí – v chaosu se daří al-Káidě i Islámskému státu, a už i Rijád vyhlašuje zvýšená bezpečnostní opatření. Jak dlouho feudální režim, nenáviděný většinou svých obyvatel, přežije? A fakt jsme pak připraveni kupovat ropu od saúdského Islámského státu? Nebo je to jen za vlasy přitažená představa?     

Do Prahy zavítala Marine Le Pen, předsedkyně francouzské Národní fronty, považované za krajně pravicovou. Ještě před příjezdem nechala vyloučit ze strany svého otce, který ji téměř veřejně proklel. Co soudit o této ženě, politice, její schopnosti vytvářet si spojence, její rétorice, jejímu umírnění se oproti otci a o jejím vztahu s Moskvou?

Marine Le Penová je paní, která mě svým způsobem velmi zajímá, protože její názory podle všeho budou – v různých národních obměnách – řekněme třeba během deseti let určujícími pro tvář Evropy. Podobná nacionalistická hnutí lze najít v mnoha evropských zemích a je zvláštní, že i řecká Syriza – na politickém protipólu – vychází z nacionalismu. Je asi vcelku přirozené, že když tradiční „pravo-levé“ uspořádání politického spektra přestává dávat smysl, neboť v obou případech chudí chudnou a pár bohatých bohatne, přicházejí nová, nebo spíš vlastně stará, řešení. Netvrdím, že bych si přála rozpad EU zpět na národní státy, ale na druhé straně je jasné, že Brusel toho pro Evropany – myslím lidi – zase až tolik nedělá, a to ani nemluvím o TTIP a podobných dystopických věcech. Fakt, že si Le Penová nebo třeba britský Nigel Farage rozumí s Putinem, je logický: spojuje je jejich nacionalismus.      

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

V posledních dnech se zvyšuje četnost zpráv z USA, podle nichž se blíží splasknutí dalších investičních bublin, ať už třeba dluhopisových, nebo frackingových, které jsou stále více analyzovány jako pouhá hra na principu letadla. Podle přísloví o „každém šprochu“ tak lze nejspíš z Ameriky čekat další hlasité „BUM!“