„Dovolte mi prosím, být co nejstručnější – nepropadejme panice tak dovedně šířené českými i evropskými médii, chovejme se k sobě slušně a neztrácejme glanc.“ Tak začíná nový týden politolog Zdeněk Zbořil. „Je toho okolo nás dost, co by nám mohlo zkazit několik dní života a možná i život celý,“ dodal.

Jenže, jak to udělat, když „jsme ve válce?“ „Byl jsem přímým nebo nepřímým svědkem několika válek, které byly stejně bolestné a nepochopitelné jako ta právě probíhající na území Ukrajiny,“ předesílá politolog. „Ta současná je zajímavá tím, že si svou spoluúčastí nejsme tak docela jisti, anebo že nám někdo tvrdí, na které straně bojových linií právě stojíme. Anebo dokonce, že víme, s kým stojíme v jedné řadě a kdo jsou naši přátelé a nepřátelé, ale opět: Nejsme si tím moc jisti,“ uvedl Zbořil. „Zatím se vlastně, při vší úctě k obětem probíhajících bojů, lidé zabíjejí na malém kousku nenávistí posedlého světa a lidé ovládaní několika náboženstvími, politickými ideologiemi a světovými názory nás přesvědčují, za neuvěřitelně hlasitého křiku, koho máme milovat a koho nenávidět. Přiznejme si ale také, že jsme jako občané České republiky součástí jednorozměrného davu běžícího jednosměrnou ulicí k zániku lidství a lidskosti,“ dodal.

Přidává i tuto velmi osobní úvahu: „Ale, co když pochybuji o tom, že chci být spolubojovníkem řeporyjského starosty a zabíjet politiky Ruské federace, že musím nenávidět Dostojevského a Bulgakova, jak předepisují někteří současní politici lidem v Itálii, a co když si myslím, že není velký rozdíl mezi ruskými a ukrajinskými plutokraty, ale ani mezi jejich českými klony? Ano, jsem ve válce s těmi, kteří chtějí utlačovat druhé kdekoliv na světě, kdo chtějí hromadit bohatství a žít na úkor druhých, kdo se neštítí riskovat zánik kultury a civilizace v Praze, České republice a Evropě, stejně jako v jiných zemích světa a schovávají se za víru, filozofii, politické ideály a páchají zlo ve jménu dobra?“