Proč bolševici zvítězili 

Sté výročí velké říjnové socialistické revoluce, která vedla k zásadním změnám ve světové historii, nutí k zamyšlení, přestože pro mnoho lidí je tato událost již vzdálená jako doba dinosaurů. Je docela možné, že v současných školách zabývajících se inkluzí, výchovou k úchylnosti a multikulturalismem se žáci o takových dějinných změnách nic nedozvědí. Jenže historie je adrenalinovější než akční filmy a nelze zapomínat, že se opakuje. Mění se technika a do určité míry životní podmínky, ale člověk jako takový ne, což stále dokola opomínají všemožní sociální a etničtí inženýři a samozvaní elitáři. 

Velká říjnová socialistická revoluce sice nebyla říjnová a je otázka, zda byla socialistická, ale každopádně je již sto let objektem ideologické propagandy a mnohdy zcela opačných názorů a hodnocení. Není to tak dlouho, co bylo realitou heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy“. Podobně si představují svoji budoucnost i arogantní papaláši, byrokrati a slouhové současné EU, která je podivnou směsicí protofašismu a socialistických levičáckých hesel. Neměli by zapomínat, že demokracie končí v rozkladu a diktatury v krvi. Neúspěšná demokracie se z různých důvodů lehce může stát diktaturou. Vzhledem k tomu, že současná EU nabývá stále více podoby diktatury, máme se na co těšit i v případě, že nás její vůdcové nezatáhnou do cizí jaderné války. 

Zaostalá velmoc 

Vítězství jedné strany v politickém soupeření je mnohdy dáno nejen jejími kvalitami, ale mnohdy, a to z velké míry, neschopností protivníků, především jejich vedení. Ukázkovým příkladem je nejen říjnová revoluce, ale rovněž letošní české parlamentní volby. 

Současní historici vesměs operují tím, že Rusko bylo v roce 1917 na cestě k radostnému blahobytu, ale zlí bolševici zářnou budoucnost zničili. Ohánějí se především oblíbeným fetišem hospodářského růstu. Faktem je, že od roku 1860 do roku 1913 rostla průmyslová výroba v průměru každoročně o pět procent a ve výrobě oceli Rusko předstihlo Francii i Rakousko-Uhersko. Těžba uhlí vzrostla za 25 let z šesti na třicet šest milionů tun a v těžbě ropy bylo druhé na světě. Železniční síť se za 14 let před válkou prodloužila z 50 000 na 74 000 kilometrů. 

Na druhé straně byla gramotnost obyvatelstva podle nejoptimističtějších odhadů 30 %, což bylo nejméně v Evropě. Dělníci netvořili ani dvě procenta obyvatel a značná část pracovala sezónně, zatímco 80 % obyvatel byly rolníci a další pracovali v zemědělství částečně. Zemědělství bylo nevýkonné, takže ve srovnání s nejvyspělejšími evropskými zeměmi byly výnosy obilí třetinové ve srovnání s Anglií a brambor poloviční ve srovnání s Německem. Nejlepší byla situace na Ukrajině a v Pobaltí, kde fungovaly standardní statky, zatímco ve středních oblastech a na jihu primitivní rolnická občina připomínající komunu, která nestimulovala k vyššímu pracovnímu nasazení, a mnohde se používaly dřevěné pluhy. Většina továren byla zastaralá a výroba se opírala o, moderně řečeno, levné pracovní síly. Průmysl vlastnili z velké části cizinci, konkrétně 100 % těžby ropy, 90 % dolů, 50 % chemického a 40 % metalurgického průmyslu, takže kapitál se reinvestoval minimálně a odcházel do zahraničí. Export představovaly z 63 % zemědělské produkty a z 11 % stavební dřevo. S placením daní to asi také nebylo slavné, protože Rusko bylo v roce 1914 nejzadluženější zemí Evropy a situaci zachraňovaly opakující se emise dluhopisů. V roce 1914 byl roční národní důchod na jednoho obyvatele v Rusku v přepočtu 41 dolarů, zatímco v Rakousku 57, ve Francii 153, v Británii 244 a v USA 377. Kromě toho i mírný hospodářský pokrok vedl k situaci, kterou vidíme v současné Africe, tedy k populačnímu boomu. V období 1890–1914 vzrostla ruská populace o 61milionů. Naopak po odečtení spotřeby zemědělská produkce rostla pouze o 0,5 % ročně a reálný národní produkt na obyvatele o 1 %, protože obyvatelstvo hospodářský růst doslova projedlo. Většina obyvatel byla bez ohledu na procenta hospodářského růstu velmi chudá ve srovnání s ostatní Evropou. Rolník neměl žádnou pozitivní perspektivu a šířilo se opilství. Daň z vodky byla důležitým hospodářským faktorem. 

Dělníci, především ženy a děti, byli vesměs špatně placeni a přežívali z dnešního hlediska v otřesných nehygienických podmínkách, kde v jedné pronajaté místnosti přespávalo v průměru 12 lidí, neexistovala tekoucí voda a k vyměšování se užívaly dvorky za domy. Někteří přespávali přímo v továrně u strojů. Epidemie cholery se opakovaly zhruba každé tři roky. V roce 1913 věnovala vláda na zdravotnictví a školství 154 miliony rublů, zatímco na armádu 970 milionů. Evidentně se bála vlastních obyvatel. Vodovody zůstávaly na papíře a stavbě levných bytových činžáků, prosazované rozumnějšími politiky, bránili poskytovatelé ubytování, kteří neuvěřitelně bohatli, neboť za vesměs primitivní bydlení utratili dělníci kolem poloviny mzdy. 

Armáda, která byla nejpočetnější v Evropě, sice mohla roku 1914 postavit do pole 1,3 milionu vojáků a kolem pěti milionů záložníků, ale měla malou bojovou hodnotu. Negramotní vojáci neuměli obsluhovat složitější výzbroj. Většinu důstojníků tvořila kasta líných, neschopných a arogantních šlechticů, pro něž byla armáda úřadem sociálního zabezpečení, což potvrzují i současné historické publikace. Motorizace byla zanedbatelná. Armáda měla po mobilizaci milion koní, pro něž chyběla píce. Představa, že koně se napasou na místě, je reálná, pokud jich je na louce dvacet, ale totéž neplatí, jestliže jich je sto, nebo tisíc a jsou soustředěni na malém prostoru, o zimě nemluvě. Dokazují to i mediálně známé „úspěchy“ některých našich polistopadových farmářů a chovatelů. Zato chybělo těžké polní dělostřelectvo, a především spojovací prostředky. Základ armády tvořily protěžované jezdecké pluky, které se hodily k terorizování vlastního obyvatelstva, ale z hlediska války vedené rychlopalnými děly, kulomety, letadly a obrněnou technikou měly zanedbatelnou hodnotu. Většinu vojáků tvořili branci, kteří byli silně svázaní se zemědělstvím, takže služba v armádě je ekonomicky poškozovala. Mnohonárodnostní, možno říci multikulturní, armádě, jejíž vojáci vyznávali několik různých náboženství, chyběl sjednocující prvek. Tím byl pouze do určité míry car, jehož pozice však na přelomu devatenáctého a dvacátého století slábla. Finsko, Pobaltí, Polsko a islámský jih vřely národnostní nenávistí, takže vojáci museli obvykle sloužit daleko od domova, aby se snížila pravděpodobnost národnostních ozbrojených vzpour. 

Národ versus elity 

Výše popsaná situace vedla k poměrně radikálnímu rozdělení společnosti podle majetku, přičemž takzvaná střední třída tvořená inteligencí byla poměrně málo početná ve srovnání s vyspělejšími zeměmi a měla malý politický vliv. Základní problémem Ruska byla svoboda. Až do revoluce roku 1905 byla země politicky zaostalá feudální monarchie, kde vládcem byl car a výkonnou mocí vláda a byrokracie podporované armádou a policií. Cara podporovalo 20 000 šlechtických rodin v zemi, která měla roku 1913 již 175 milionů obyvatel. Na rozdíl od USA a evropských zemí neexistoval parlament ani volby. Základem vlády nebyla na počátku 20. století demokracie a dialog, ale represe. 

Na počátku ruské sociálně-politické revoluce stála neúroda v roce 1891. Ve středním Rusku poklesly výnosy obilí z průměrných 240 kg na osobu na 1,6 kg. Podvýživa vedla k epidemiím, které zahubily půl milionu lidí. Vláda zakázala vývoz obilí až poté, co je obchodníci nakoupili a vyvezli, protože potřebovala peníze na splácení zahraničního dluhu. Od horší tragédie pomohly především dobrovolnické organizace a dary. Výsledkem byla ovšem radikalizace společnosti, především její vzdělanější části, která začala směřovat politicky doleva. V novém století rostl všeobecně odpor proti samoděržaví, šlechtě, úřednictvu a policii. V roce 1901došlo k hromadným rolnickým vzpourám, takže podle anglických pozorovatelů byly poltyrská a tambovská gubernie zdevastovány a většina šlechtických domů vypálena. Došlo k 155 zákrokům armády. V následujícím roce byly v 365 případech nasazeny vojenské jednotky, místy i dělostřelectvo. Rostl počet stávek v továrnách. Po demonstraci v roce 1901 bylo uvězněno 1500 studentů a 200 odvedeno do armády. Takový přístup měnil názor střední třídy a inteligence na samoděržaví. Především studentstvo převzalo socialistickou ideologii a atentáty vedly ke smrti několika ministrů vnitra. 

Stabilitu režimu navíc nahlodala porážka v rusko-japonské válce v letech 1904 a 1905. Ta vznikla díky zájmům lobby vedené dřevařským spekulantem Bezobrazovem, jenž měl ekonomické zájmy v Koreji a Mandžusku. Bez nich by pravděpodobně došlo k dohodě nabízené Japonskem a rozdělení vlivu mezi Rusko a Japonsko. Někteří politici navíc viděli ve válce, samozřejmě vítězné, cestu k oslabení revoluční situace cestou posílení nacionalismu. Jenže neschopnost většiny velitelů a mizernou výzbroj nedokázalo nahradit ani hrdinství a vynalézavost ruských vojáků a nižších důstojníků. Zcela selhala logistika. Výsledkem byla porážka na pevnině i na moři. Atentátníci zabili ministra Pleveho a národ oslavoval. Devátého ledna 1905 se režimu podařilo přilít benzín do ohně. Křesťanský socialista a mnich Gapon svolal procesí, které mělo cara pokorně prosit o zlepšení údělu prostých lidí. Do města dorazilo 12 000 vojáků, kteří neozbrojené věřící napadli střelbou a jízda šavlemi. Výsledkem bylo oficiálně 200 mrtvých a 800 raněných, což nebylo na ruské poměry mnoho. Jenže situace v zemi se změnila. Vypukla generální stávka, kterou podpořila svobodomyslná liberální inteligence (nejedná se o současné neoliberální ekonomy), a dokonce i někteří šlechtici. Dělníci a revolucionáři začali stavět barikády a zároveň docházelo k drancování obchodů. Zároveň explodovala vzpoura na venkově, kde bylo zničeno 3000 panství. Rolníci vytvořili dokonce několik nezávislých republik, kde začali zavádět agronomicky vedené pěstitelství, budovat výrobní družstva, školy a čtenářské kluby. Jejich požadavky jsou dokladem toho, že se nejednalo o masu primitivních opilců. Založili Rolnický svaz a požadovali svolání celostátního parlamentu, tajné a obecné hlasovací právo pro dospělé, rovná občanská práva, půdu pro bezzemky, progresivní daně, svobodné a všeobecné vzdělání, svobodu pohybu a politickou amnestii. Do vlasti se vrátili Trockij, Lenin a další revolucionáři. 

Odpovědí byla represe. Vzhledem k tomu, že mnohé vojenské jednotky odmítly zasáhnout, podíleli se na teroru především kozáci. Proti mnohdy nrozbrojeným vesničanům bylo místy použito i dělostřelectvo, muži byli bez soudů popravováni, ženy veřejně znásilňovány, děti bity. To si obyvatelstvo dobře zapamatovalo a nelze se divit, že v době občanské války a po zradě části kozáctva ve druhé světové válce jim to odvedlo. V Petrohradě a Moskvě se bojovalo, drancovalo a vytvářely se jednotky domobrany proti zločineckým bandám. Bojovalo se rovněž v Pobaltí. Celkově bylo zabito kolem 15 000 lidí, zraněno střelbou kolem 20 000, dalších 45 000 posláno do vyhnanství a zničeny desítky tisíc domů. Došlo ke vzpouře na bitevní lodi Kňaz Potěmkin Tavričeskij, kde kapitán zastřelil námořníka proto, že si stěžoval na maso prolezlé červy. Následně vojáci postříleli v Oděse 2000 lidí, kteří se zúčastnili jeho pohřbu. Docházelo k děsivým pogromům proti Židům. Ti neměli v Rusku možnost se usazovat mimo vykázaných oblastí a nesměli sloužit a armádě a státní správě. Pogromy v některých případech organizovala policie a označovala Židy za původce nepokojů, a to s tichou podporou samotného cara. Místy se zabíjení a plenění účastnily i kozácké jednotky. Celkový počet obětí mezi Židy ve středním a jižním Rusku byl několik tisíc. Car vydal pod nátlakem ministrů manifest s mnoha sliby, které nehodlal dodržet, ale důležité bylo svolání prvního voleného parlamentu – Dumy. Lenin uprchl, Trockij byl zatčen a soud využil jako tribunu revoluce. Povstání bylo potlačeno, vesničané museli vrátit zabranou půdu a Duma po 72 dnech rozpuštěna. Opět podle britských pozorovatelů, došlo k zásadní společenské změně. Před rokem 1906 spojoval ruskou říši strach a důvěra v cara. Potom už jen strach, a to na obou stranách. I tento závěr je víc než aktuální z hlediska současné EU. Šlechtici se začali ve svých venkovských sídlech bát rolníků a řada z nich, v některých oblastech až třetina, je raději prodala nebo pronajala. Situaci měl srovnat předseda vlády Stolypin, který spojil tvrdou represi se snahou o modernizaci zemědělství přechodem od občin k samostatným statkům. Neuspěl a atentátníci ho zabili. Po něm získala oprátka jméno Stolypinova kravata a vězeňský vagón Stolypinův vagón, což se používalo ještě dlouhá léta. Do vypuknutí první světové války došlo k polarizaci revolucionářů, kde nakonec hlavní skupiny byli pravicovější Kadeti, socialističtější Eseři, levicovější Menševici reprezentovaní mimo jiné Trockým a revolučnější Bolševici vedení Leninem. 

Cizí a občanská válka 

Rusko vstoupilo do první světové války nepřipravené. V průběhu několika týdnů byla vystřílena většina munice. Pro záložníky nebyly pušky ani boty. Neschopné velení zapříčinilo řadu drtivých porážek. Zcela zkolabovalo zásobování. Železnice nedokázaly přepravit obrovské počty koní a píce pro ně. Vojáci pochodovali stovky kilometrů pěšky. Byli hladoví a mnohdy drancovali. Zdravotnická podpora se v podstatě zhroutila. Vojáci odhazovali zbraně, takže se nedostávalo i pušek. Ty se hromadně dovážely ze zahraničí, takže armáda nakonec používala 11 typů a pro každý byla jiná munice. Chyběly rovněž kulomety. Prakticky neexistovalo funkční a operativní spojení. Nejlépe fungovala pošta, kam si štáby posílaly kurýry pro telegramy jednou za den. Informace nebyly šifrované, takže německé velení mělo dokonalý přehled. V prvním roce války byla vybita většina zkušených poddůstojníků a nižších důstojníků a nebylo kým je nahradit. Úspěchy byly dosaženy především proti rakouské armádě, která měla podobné problémy a otřásaly jí národnostní rozpory. Již roku 1917 se vojáci začínali bouřit. Ruská armáda ustupovala a v následujícím období se situace ještě zhoršila. Důvodem bylo především zásobování. Vojáky, kteří narukovali do armády, a koně neměl kdo nahradit na polích, takže místy klesla výroba potravin až o 70 %. V zemi, která exportovala dříve potraviny, vypukl hlad. Rozmáhaly se dezerce a velitelský sbor zesiloval dril a represe. Na jaře roku 1917 došlo k další revoluci, přičemž hlavní vůdcové byli všichni v zahraničí. Lenil žil z posledních osmnácti let sedmnáct v exilu. Nicméně tam se mu podařilo vytvořit levicovou stranu, kterou na sjezdu v Praze osamostatnili od ostatní sociální demokracie Ruska. Car musel abdikovat a vlády se ujal parlament. Ten však nebyl schopen řešit všeobecnou krizi a zároveň vést válku po boku spojenců. Německá armáda zabrala obrovská území, protože vojáci odmítli poslouchat důstojníky a některé z nich pobili a ustupovali, nebo dokonce odcházeli domů. Úvarům velely volené rady, které měly minimální autoritu. Německé velení nakonec využilo Lenina k tomu, že ho poslalo do Ruska se skupinou revolucionářů a štědrými financemi. Tento tah se jim vyplatil. V říjnu došlo k závěrečnému střetu mezi politickými rivaly a bolševici zvítězili a postupně převzali moc. Výsledkem byla obrovská anarchie, rozpad armády a nakonec mírová jednání v Brest Litevsku, které posvětil právě Lenin. Tam se bolševiky vedené Rusko vzdalo většiny Ukrajiny, pobaltských zemí, Finska a části Běloruska a jižních oblastí. 

Je s podivem, že bolševici v boji o moc uspěli. Nicméně je to logické z hlediska politické nabídky. Převážná většina jejich konkurentů nabízela postupný parlamentní přechod k demokracii a zaměření na dělnictvo. V horším případě konstituční monarchii a návrat pozemkové šlechty. Lenin správně pochopil, že rozhodující silou jsou rolníci, tvořící naprostou většinu občanů. Slíbil jim okamžitě mír a půdu. Tím jim slíbil lepší život a možnost práce. Aby získal mír, musel se smířit se ztrátou území. Rozdělením majetku šlechty a velkostatkářů získal zdarma půdu. Tak získal v počátečním období podporu většiny obyvatel, kteří byli ochotni za svůj nově nabytý majetek bojovat. Dále získal podporu většiny neruských národností, protože zastavil jejich útlak a zrovnoprávnil je. Kromě toho slíbil společenskou mobilitu, která ve středověkém samoděržaví zcela chyběla. I poslední rolník měl možnost chodit do školy a následně studovat, pokud to zvládl. Vzdělání a práce ve státním aparátu a velitelská místa v armádě mohli získat všichni schopní. Budovaly se nemocnice, školy a knihovny. Mnohdy primitivní, ale dříve nebyly mnohde žádné, případně ne pro každého. Nikdo se už nemusel klanět a ponižovat před arogantním a mnohdy omezeným panstvem, úřednictvem a důstojnictvem. Většina obyvatel Ruska získala lidskou důstojnost, možná omezenou, ale oproti minulosti obrovskou. Současnou propagandou nenáviděný náčelníky Čeky, tehdejší bolševické tajné policie, Felix Dzeržinskij vybudoval řadu ubytoven, škol a učilišť pro tisícové armády bezprizorných sirotků. Tím jim umožnil vstup do normálního života. To dnes nikdo neví stejně jako fakt, že ve vězení mu dozorci před jeho očima znásilnili přítelkyni, takže se měl za co mstít. 

Vítězství v občanské válce, která trvala do roku 1921 vojensky a politicky ještě řadu let, zajistily bolševikům jejich organizační schopnosti a hloupost protivníků. Po revoluci a ukončení války ztratilo práci mnoho bývalých důstojníků a poddůstojníků a vesměs neměli z čeho žít. Pokud se nepřipojili k nepříteli, umožnili jim bolševici sloužit pod kontrolou. Bylo jich mnoho. Díky nim se podařilo vojensky zvítězit nad takzvanými bělogvardějci, přestože tehdejší rudá armáda byla v počátečním období výrazně slabší. Podíl dnes mediálně oslavovaného Trockého byl z vojenského hlediska zanedbatelný. Především vysílal z obrněného vlaku plamenné politické výzvy a mnohdy pitomé rozkazy. Jedním z nich vyprovokoval vzpouru československých legionářů, kteří již cestovali z Ruska a vrátil je tak na bojiště. Důležité bylo, že upevnil morálku a zastavil dezerce tím, že nařídil dezertéry střílet. Avšak i to se dělo pouze v několika tisících případů, protože z rudé armády dezertovalo domů, především z důvodu polních prací, v době občanské války 2,5 milionu vojáků. Většina byla pouze chycena a vrácena k útvarům. 

Bělogvardějské armády a útvary se chovaly k rolníkům takovým způsobem, že je doslova nahnaly do náruče bolševiků. Vraždy, nezákonné popravy, loupení, násilí a odvádění mladíků do armády brzy připravily bělogvardějce o podporu obyvatelstva; stejně jako ve druhé světové válce německou nacistickou „osvoboditelskou“ armádu. Mnozí navíc evidentně směřovali k restauraci monarchie a samoděržaví, což by znamenalo represe a zabavení získané půdy. Snad nejhorší byla situace na Sibiři. Ilustrativně to popisuje publikace Americká invaze do Ruska od Carla Richarda. Bělogvardějci zavedli doslova otrokářský režim a vraždili i volené reprezentanty obecních civilních správ pod záminkou, že se jedná o komunisty, přestože tam zprvu žádní nebyli. Takzvané trestné výpravy jednotek generálů Semjonova a Kalmykova, které jmenoval generál Kolčak, byly v podstatě lupičské nájezdy a zůstávaly za nimi tisíce mrtvých. Jen Semjonov nese údajně odpovědnost za 30 000 poprav, či spíše vražd. Bandy se nakonec dostávaly do střetu nejen s našimi legionáři, ale rovněž s americkými vojáky generála Gravese, kteří především distribuovali humanitární pomoc. Bělogvardějští vojáci prchali od svých velitelů a jednotek a hledali u našich a amerických vojáků ochranu. Nelze se divit, že arogance, hrabivost a útlak nakonec na Sibiři a nejen tam zajistily bolševikům podporu obyvatelstva a vítězství. Jak s ním naložili je již jiná kapitola.