Milion chvilek pro demokracii se domnívá, že se má opozice spojit, aby v podstatě mohla čelit ve volbách hnutí ANO. Má to smysl? A je to reálné i vzhledem k rozdílnosti programů a povah politiků v opozici?

Já tu výzvu pokládám za racionální v tom ohledu, že vyzývat k čemukoliv Andreje Babiše zjevně nemá smysl. Je tedy celkem logické, že Milion chvilek pro demokracii se v tuto chvíli obrací na opozici, aby byla schopna nabídnout srovnatelnou nebo atraktivnější alternativu pro voliče, než jakou nabízí hnutí ANO. Proto si myslím, že je tento její apel celkem rozumný. Nakolik se ale dá očekávat, že by mohl dopadnout na úrodnou půdu, co se týká nějaké integrace, tak tomu moc nevěřím. Myslím si, že kromě toho, že středopravicová opozice hovoří o své vlastní integraci sama a nepotřebuje k tomu žádné výzvy, je dost pravděpodobné, že veškeré integrační pokusy skončí jako vždy. Maximálně se dohodnou nějaké dvě strany spolu, ale nepodaří se dát dohromady programově nebo personálně homogenní celek. Ale ten apel na opozici je cennější, že je v rovině integrace, v rovině hledání témat nebo nabízení nějaké alternativy vůči vládní politice.

Řekl jste, že vyzývat Andreje Babiše k čemukoliv nemá smysl. Přesto výzva na demonstraci k jeho osobě zazněla - tedy aby rezignoval, nebo se zbavil Agrofertu a ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Předpokládáte, že podobné výzvy nemají smysl?

Nemají smysl, ony vlastně fungují především jako určitý integrační prvek pro účastníky protestů. To je vlastně nejvíce ze všeho spojuje, a proto budou podle mě tyto apely zaznívat i dál. Ale sám jsem měl pocit, že organizátoři už v tuto chvíli artikulují jakoby z povinnosti a hledají si nějaká další a nová témata, která by vnesli do veřejné debaty. Například právě tlak na opozici nebo tlak na to, aby se opozice pokusila prosadit změnu volební legislativy. Zkrátka tak, jak se Milionu chvilek pro demokracii vyčítalo, že je málo konkrétní a příliš zaměřená na Babiše, tak v současnosti se už - zdá se - rozhodli rozprostřít vějíř svých témat a být konkrétnější.

Teď jste to zmínil – volební systém. Ten se právě ocitl pod terčem kritiky kvůli nespravedlnosti, zvýhodnění největších stran a podobně. Potřebuje změnu?

Domnívám se, že náš volební systém je v zásadě funkční. Ale je pravda, že málokde je tak výrazně poopravený přepočítávací model jako u nás. Je pravda, že díky přepočtu hlasů stačí jiný počet hlasů pro zvolení kandidátovi velké strany a jiný počet pro kandidáta malé strany. Je pravda, že vinou tohoto přepočtu máme u nás menší kraje, ze kterých fakticky nestačí pětiprocentní hranice pro vstup do Sněmovny, ale zhruba desetiprocentní a stejně tak je pravda, že naše pravidla pro kandidující koalice jsou v Evropě zdaleka nejpřísnější, když se počítá s pěti procenty pro každou kandidující stranu v koalici zvlášť. Ale myslím, že ona debata by se měla vést nejenom o míře spravedlivosti nebo reprezentativnosti volebního systému, ale měla by se vést i o tom, nakolik tento systém prospívá politické stabilitě nebo sestavování stabilních vlád.

Debata o volebních systémech je vždy o tom, zda se upřednostní reprezentativnost, nebo důraz na stabilitu vlády. Z tohoto hlediska by o volebním systému měli nejen politici, ale i ústavní právníci, nebo politologové začít mluvit, sešívat horkou jehlou jakékoliv změny nedává podle mne smysl. Ale že by se o tom debata vést měla s tím, že nejde o běh na krátkou trať, souhlasím, protože je to deformace volebního systému, která vznikla na základě opoziční smlouvy, kdy se dvě velké strany dohodly – ČSSD a ODS. Mezitím se ukazuje, že tady spíše máme menší a středně velké strany. Zájmem tedy těch stran je, aby pro své voliče zajistily mnohem větší míru reprezentativnosti volebního systému.