„Nemohu se vyhnout alespoň krátkému komentáři událostí v Paříži a v dalších francouzských městech. Něco podobného jsem už viděl několikrát a také tentokrát si myslím, že důvodem těchto protistátních demonstrací, alespoň proto, že demonstranti útočí na orgány státní moci, je jen náhodná záminka nešťastné smrti na okraji společnosti žijícího chlapce,“ komentuje stav ve Francii, kterou dobře zná, politolog Zdeněk Zbořil.

„Je to natolik intenzivní, že francouzský prezident Emmanuel Macron ruší svá jednání na mezinárodní úrovni, zůstává ve svém úřadu a činí rozhodnutí, která mají vést k potlačení demonstrací násilím. Vystoupil proto na veřejnosti, aby vyjádřil podporu represivním složkám státní moci a rozhodnými slovy vyzval demonstrující, aby upustili od násilností, rabování, zakládání požárů. Podpořil perlustrace a zatýkání těch, které podle překladů v českých médiích nazval ‚verbeží‘,“ dodal.

Jak dál Zbořil pokračuje, ukázalo se, že toto použité slovo bylo spíše eufemismem vytvořeným za účelem zvýšení úrovně dramatického zpravodajství, a dnes už reportéři a komentátoři používají jiná pojmenování demonstrantů a protestujících. „TV obrazové zpravodajství také omezuje své původně šokující reportáže z míst, kde žijí, pracují a vládnou lidé, kteří nás permanentně poučují o významu a důležitosti ‚evropských hodnot‘. A kteří tehdy, když se cítí ohroženi jako politická třída, používají nástrojů jako z evropského středověku,“ komentuje.

„První informace z Paříže tuto občanskou vzpouru, ne nepodobnou jiným z nedávné minulosti, popisují jako zvláštní tím, že se jedná o masovou účast adolescentů ve věku 13–17 let,“ upozorňuje Zbořil. „To může, ale také nemusí být pravda, i když z našeho prostředí víme, že průměrný věk účastníků asociálních projevů se neustále snižuje,“ dodal.

Staré vykopat, na jejich místa mladé. Tohle říkat na hřbitově?

Snad si toho, jak poukazuje politolog, všimnou i ti, kteří – posedlí svou dočasně nekontrolovatelnou mocí – navrhují snížit věk oprávněných voličů v ČR. „A také zavedení dalších úprav hranice zodpovědného občanství ve prospěch středoškoláků, kteří svou občanskou způsobilost prokazují schopností používat média xté generace,“ podotkl Zbořil. „Paříž, ale i v menší míře Praha a Řeporyje, nás poučily, že Kunderovo ‚staré vykopat, a mladé na jejich místa‘, by se nemělo vykřikovat na hřbitově. A tak tedy – zatím je to na první pohled dramatické, ale i některým nejvyšším francouzským státním autoritám to může usnadňovat jejich způsob vládnutí,“ dodal.

Doktor Zdeněk Zbořil připomíná i výrok Nejvyššího soudu USA, který de facto nepřipouští jakoukoli pozitivní diskriminaci a přiznává studentům při ucházení se o místa na univerzitách rovné podmínky bez ohledu na rasu, barvu pleti, etnicitu a sociální postavení.

„Nerovnost, zvýhodnění podle některého z těchto kritérií, považovali v posledních letech američtí demokraté za velké téma svého odporu vůči politickému programu konkurenčních republikánů. Současný prezident Joe Biden a jeho politické a sociální okolí začali už dnes přemýšlet, jak tento soudní výrok degradovat nebo jeho uvedení do života oddálit. A naopak, jeho kritik Donald Trump, toto soudní rozhodnutí nazval významným splněním slibu, který republikáni dali svým voličům. Ze Spojených států do Evropské unie je sice daleko, ale předpokládám, že i zde v době očekávání nové migrační vlny může něco podobného přispět k proměně evropských úvah a výzev, kterými prosluli zejména němečtí politici, když nás přesvědčovali, že ‚my to zvládneme‘!“ popsal politolog.

A všímá si i další události, která se zdá být ve stínu v porovnání s válkou na Ukrajině – pokusu o státní převrat nebo strategickou operaci proti Ruské federaci, anebo dokonce proti pohybu na světových finančních trzích. „Zaujalo, že nizozemský král Vilém Alexander II., jehož politický význam je spíše ornamentální a dekorativní, se omluvil za neštěstí, která jeho země způsobila tím, že otroctví zrušila teprve před 160 lety. Proč tak činí ve dnech, kdy se v jeho zemi mluví o uzavření těžby plynu na polích v oblasti v okolí Groningen. Jeho slovům omluvy za minulá utrpení na jedné straně, a bezskrupulózní hromadění bohatství na straně druhé, sice rozumíme, ale zda mohou něco napravit, nevíme,“ komentuje politolog. „Ale protože je blízko takovému rozhodnutí britsko-americko-nizozemská Shell Oil Company, měli bychom se nad tím zamyslet trochu víc,“ dodává.

Jak Zbořil podotýká, především se nizozemský panovník neomlouvá za vykořisťování, které provozovala Nizozemská východoindická společnost dvě století. „A to na územích, která postupně kolonizovala a která, vytunelovaná, přešla pod kontrolu státu v roce 1800. Zůstala v ní až do japonské okupace 1942 a ještě o dvacet let později zpochybňovala nezávislost Indonésie. Není to také omluva za 250 tisíc obětí tzv. Jávské války (1825–1830), nemluvě už o třicetileté válce v Acehu na Sumatře (už tehdy se jednalo o exploataci nalezišť ropy) a o dalších obětech dnes nizozemským panovníkem nevzpomínaných. I na slova vysílaná z této části světa do Evropy bychom měli hledět s obezřetností, která je našim politickým elitám cizí. Konečně, není lepší příklad tohoto stavu věcí, než cestovní zpráva českého premiéra, který v době ramadánu navštívil Indonésii a poučil tam místní obchodní a ekonomické prostředí o tom, jak se mají chovat k ČLR,“ poznamenal.

Nepochybovali jsme, že smlouva projde hned

V další části komentáře se Zbořil vrací k událostem předchozích dnů.

„Minulý týden jsme nepochybovali, že smlouva o branné spolupráci USA a ČR projde ve Sněmovně v prvním čtení bez problémů, jen s omezenými obstrukcemi části opozice. To ostatně potvrdilo chování některých poslanců a členů vlády, kteří se věnovali svému soukromému programu v divadle a na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Kdyby to bylo za minulé vlády, jistě by vyvolalo zájem, že paní a pánové od politiky si vyjeli natřásat se mezi nižším patrem domnělých celebrit v době, kdy na Ukrajině probíhají ofenzivy a protiofenzivy, a hlavně, kdy tam umírají lidé bez ohledu na to, ke kterému genderu nebo jeho variantě se hlásí,“ uvedl politolog.

„Také proto jsem nesledoval ‚boj‘ o manželství pro všechny. Omlouvám se těm mladším, protože ještě pamatuji dobu, kdy tzv. homosexualita byla trestná (a o několik let dříve se kvůli ní posílali lidé s růžovým trojúhelníkem do koncentračních táborů). Také i ten rok, kdy jsme se na střední škole učili v základech československého práva o této v Evropě nepříliš časté úpravě trestního zákoníku. Z historie znám brutální kritiku ‚volné lásky‘, která byla vyčítána bolševikům a stoupencům světové revoluce. Ani léta šedesátá nebyla ušetřena podobných ‚revolučních změn‘ a nejen generace květinových dětí a ‚studentské komuny‘ tuto záležitost braly velmi realisticky a svobodomyslně. Nezajímal bych se o tento problém ani dnes, kdy na mne útočí upřílišněná propaganda a agitace víc než obavy z úpadku kultury a vzdělanosti,“ popsal.

„Nemusíme si snad připomínat biblickou knihu Genesis a příběh Adama a Evy, abychom si uvědomili, že úprk do budoucnosti se může změnit v stejně rychlý návrat do předminulosti. S ohledem na demografický vývoj na celém světe nám to ještě může způsobit spoustu starostí. Pak ani dojemné slzy paní Pekarové Adamové nám nebudou nic platné. A pokud jde o projednávání v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, dovolil bych si tvrdit, že to nebyl ani boj. Spíše podivné hašteření, jehož cílem mohlo být také odvádění pozornosti od věcí podstatných,“ upozornil politolog.

Je otázkou, jestli bude mimoparlamentní opozice schopná…

Začínají prázdniny a nabízí se i otázka, jestli mimoparlamentní opozice vydrží s vizí přípravy generální stávky až do řádných voleb?

„Nechci se nikoho z aktivistů dotknout, ale nemyslím si to. Je to jen jeden z možných kroků, jehož budoucnost závisí na mnoha proměnných. A také na tom, zda mimoparlamentní opozice bude schopná postavit do svého vedení osobnosti, které budou nejen schopné přesvědčovat o svých názorech většinu společnosti, ukazovat na konkrétní chyby a omyly, ale nebudou se bát hrozeb, kterých se nestydí vládnoucí propletenec používat,“ uvedl politolog.

„K tomu ale také patří nutnost zbavit se ‚televizní užvaněnosti‘, definovat teze a antiteze a mít schopnost elementární analýzy, dedukce nebo indukce. A tedy dohodnout se, kdo s kým může mít blízké nebo shodné zájmy. Hlavně nezačínat od rozdělování si funkcí, ale jen a jen od agendy, kterou je možné někomu svěřit k permanentní starostlivosti. Na konci tohoto záměru pak není vláda ‚nad lidem‘, ale ‚vláda s lidem‘ a ve službách lidu. Mj., tomu se říká demokracie; a ta nemusí být ani liberální, ani lidová,“ dodal. 

Nový ministr chce zase vládnout, a ne sloužit?

Nový ministr zemědělství Marek Výborný, diplomem teolog, zaujal, protože v tomto resortu už opravdu může pomoct jen pánbůh. Že by měl být ministr odborníkem, to je podle něj „scestná teze Andreje Babiše a hnutí ANO“.

„Pan nový ministr začíná ve své funkci slovy, která vyvolávají obavu, že chce zase jako jeden z mnoha dalších vládnout, a nikoliv sloužit. Je to skoro směšné, kdyby to nebylo tak jednoduše přihlouplé. Samozřejmě, doby Přemysla Oráče jsou dávno minulé, ale i on už tehdy věděl, že musí zatnout otku do země a pozval posly k železnému stolu. Už před tím ale vyhnal voly a začal se starat o knížecí stolec. Teolog jistě může být dobrým ministrem, nemusí vědět, jak a kdy se orá s předradličkou, a ani vydržet sedět u počítače a sledovat ceny všech možných komodit na světových trzích. Ale měl by si umět vybrat své spolupracovníky, se kterými by dokázal činit třeba kolektivní rozhodnutí. A nemusel se učit, tak jako jeho mnozí kolegové, všechno ab ovo (od vejce, pozn. red.),“ uvedl politolog.

Summit ve Vilniusu může být významný

Blíží se červencový summit Severoatlantické aliance ve Vilniusu. Jenže kromě vyslovení podpory pomoci Ukrajině, může něco naznačit? „Ano, může to být významné, naznačující a rozhodující nejen s ohledem na situaci na frontách, ale i ve státech sousedících s operačním prostorem Severoatlantické aliance. Otázek je relativně mnoho, ale stejně bude záležet jen na jednom. Bude velká válka, nebo jen taková, jak říká prezident Biden, která by Ruskou federaci oslabila? Jen se mi zdá, že stále se rozšiřující aliance může být jako nějaký Titan zasažena implozí, a nikdo nebude vědět proč,“ upozornil politolog. 

„Nikoli jen z vojenských naučení, ale z obecných dějin víme, že příliš mnoho těch, kteří rozhodují, nemusí znamenat, že se budou rozhodovat dobře. Kdybych si mohl dovolit odvolat se na analogie, pak hrozba použití nukleárních zbraní není tak odstrašující, jako možnost, že se ZHN budou šířit nekontrolovatelně a mimo kontrolu nukleárních velmocí. Nepředpokládám, že nějaký Prigožin může vyvolat velkou válku, ale spíše se mi zdá, že hollywoodská filmová produkce už celá desetiletí upozorňuje na to, co se stane, když bude strategická rovnováha porušena. Pak bude stačit to pověstné mávnutí motýlích křídel a všechny summity a jejich scénáře budou jen hromadami zbytečně popsaných papírů a marných i těch nejsofistikovanějších e-programů,“ dodal Zbořil.

Ještě Francie. Ne, není to sebezničující!

Na závěr se politolog vrací ještě k dění ve Francii. „Bohužel, není to, jak víme, neobvyklé, ale také nikoliv sebezničující. Mnohokrát, zejména při pohledu zvnějšku, se zdá, že země je v krizi. Často se v minulosti ale ukázalo, že jde jen o krizi volených a nevolených elit, že silové složky hrají v této slavně příkladné demokracii důležitou roli, a že se jedná, řečeno cynicky, o dělení příliš velkého koláče národního bohatství,“ připomněl Zbořil.

Od konce druhé světové války k tomu přispíval rozpad koloniálního impéria v Africe i v Asii. A důsledky tohoto jevu je snadné hledat v současné vlně imigrace a také v hledání soužití různých sociálních vrstev, jejichž bohatství a chudoba jsou v korelaci s etnicitou. Politický systém je ve Francii definován pohyblivostí politických stran a jejich neznámými sponzory. Politika jako taková je proto prezentována až teatrálně a různé zájmové skupiny jsou pro pozorovatele bez bezprostředního prožitku nečitelné. Kromě francouzských občanů rozdílné etnicity hrají svou tradiční roli média, která potvrzují pravidlo, že politický systém sestává nejen ze tří mocí, ale že je důležitá i ta čtvrtá, manipulativní, moc médií. A podle mého názoru, právě ta v poslední v této ‚naší‘ době hraje velkou roli,“ uzavírá dnešní Rozjezd Zdeněk Zbořil.