Celý komentář Tomáše Procházky:

Tak a je to tady! Přesně podle zavedeného scénáře. Další takzvaná vládní krize eskaluje, kdopak ji jenom zastaví. Ten, kdo ji započal (nebo přesněji reprodukoval): už tradičně Jan Hamáček.

Šéf sociálních demokratů plní ve vládní koalici funkci jakéhosi telegrafního sloupu, který vytrvale přeposílá zprávy tam a zpátky – na jedné straně požadavky jednotlivých názorových proudů z inkoherentní ČSSD – a na druhé pak pravidelná veta všech těchto požadavků v podání Andreje Babiše.

Občas Jan Hamáček (jako právě teď) vysílat přestane a vyšle pouze nouzový signál hnutí ANO, že tedy takhle rozhodně ne, to ani náhodou, že na to a na to strana jako je sociální demokracie prostě nikdy, ale nikdy nepřistoupí, no a pak přidá nejlépe i nějaké to ultimátum a všichni zase napjatě čekáme, jak to asi dopadne.

To už je takřka archetypální proces. Vzpomeňte na situaci okolo ministra zahraničních věcí – ČR neměla šéfa diplomacie čtyři měsíce, a z vlády kvůli tomu také nikdo nerezignoval, přestože sociální demokraté tehdy mohli zcela po právu žádat satisfakci. Nicméně, jejich opatrnické politice už jsme přivykli.

Aktuálně se však ČSSD v kauze odvolání ministra Antonína Staňka prezentuje, jako by se o trochu déle, než je zdrávo, zdržela na sluníčku.

Když slyším, jak Jan Hamáček dává premiérovi a prezidentovi na vyřešení situace den, maximálně dva, přesněji do 30. června, tak mě děsí představa, že snad opravdu věří, že zítra už bude Ministerstvo kultury oblepeno transparenty „Vítáme nového ministra Michala Šmardu“.

A prezident Miloš Zeman se veřejně omluví za politováníhodné nedopatření, ke kterému dochází, kdykoliv si to usmyslí...

Jak říkám, je to asi teplem.

Zatím tu máme důvěrně známou hrozící vládní krizi a jsme navíc, jak říká Jan Hamáček (a kolektiv), na hraně ústavní krize.