Odehrává se to v českých hospodách, v obchodě ve frontě na cokoliv, u kadeřníka a také leckde jinde. Známe to přitom skoro všichni. Když přijde řeč na politiky a na to, co dělají pro nás, pak naše hodnocení jede vesměs na stejné lince: Naši politici žijí podle nás mimo realitu, neznají cenu chleba a ani nevědí, za jakých pár "šušní" se leckde musí "makat".

Prostě to, co si myslíme a přejeme, často nekoresponduje s tím, o co se politici dlouhodobě snaží. Odklon politiků od reality dokonce zaznamenávají i různé průzkumy veřejného mínění. Kupříkladu MF Dnes ve svém sobotním "otvíráku“ zveřejnila průzkum agentury Median, podle něhož jen osm procent Čechů chce, aby NATO vojensky pomohlo Ukrajině a jen sedm lidí ze sta by Ukrajině poslalo zbraně. Tři čtvrtiny Čechů by to nechaly na diplomatech, nebo by politikům radily, aby do konfliktu vůbec nezasahovali. Data přitom vyšla na světlo jen den před příjezdem amerického konvoje do Česka, jímž chce NATO demonstrovat agresivnímu Rusku svou jednotu a sílu.

Jde ale opravdu většina Čechů proti vlně oficiálních vyjádření politických špiček, a to ať na poli domácí politiky, tak třeba i v tématech zahraničních, či v bezpečnostní politice státu?

Na to se ParlamentnímListům.cz snažili odvětit politologové Lukáš Jelínek a Josef Mlejnek.

Jelínek: Oni musí umět naslouchat náladám veřejnosti

"Zahraniční a bezpečnostní politika se vždy musí odvíjet od priorit a to ostatní pak vyplývá z mezinárodních závazků a smluv, které jako stát uzavíráme. Je ale vždy otázkou, zda dokáže politická reprezentace před veřejností obhájit to, kam až vlastně chce ve své zahraniční či bezpečnostní politice zajít. Takovým problémovým bodem podle mne ale dlouhodobě zůstane vojenské angažmá NATO na Ukrajině a také otázka, zda tam dodávat zbraně. Když už ale dojde na řešení takové věci, která přesahuje naše závazky, tak pak je důležité, aby politici dělali jen takové kroky, které dokáží před veřejností vysvětlit. Musí ale při tom umět naslouchat náladám veřejnosti,“ zamyslel se nad tématem Lukáš Jelínek.

A vzpomněl na dobu těsně po revoluci 1989, kdy se u nás teprve formoval svět pluralitní demokracie a s tím i "noví“ politici.

"V těch raných devadesátých letech jsme tady měli mimo jiné i menšinové politické strany, které se zrodily z určitých elit společnosti vzešlých z listopadu 1989, kdy tady byla poptávka po sebevědomých politicích a byla tady často tendence hájit třeba i nějaké menšinové názory, nebo jít proti veřejnému mínění a neohlížet se na průzkumy. Když se podíváme na chování Občanského fóra (OF), potom třeba na chování Občanské demokratické aliance (ODA), nebo na chování Občanského hnutí (OH) a možná někdy i Křesťansko demokratické strany (KDU), tak bychom za nimi možná mnoho ohledů vůči lidem nenašli. Jak ale šel čas, tak se politici stali pohodlnějšími a možná i opatrnějšími, a z toho důvodu možná více koukali na nálady a obavy společnosti, než tomu bylo v minulosti,“ rozebral Jelínek.

Měli by umět lidi strhnout

Prý by ale těm raným politikům jejich chování ani moc nevyčítal, protože se politická kultura v Česku teprve rodila a politici se prostě učili politice za pochodu. Spíše mu prý vadí jiná věc. Jde o obrat v jejich pozdějším chování takřka o sto osmdesát stupňů.

„Mne by totiž dnes přišlo mnohem zásadnější, kdyby politici nejenom rozebírali průzkumy, ale kdyby se snažili lidi sami o něčem přesvědčovat. Prostě aby je strhli pro to, co si sami myslí, že by bylo správné v naší zemi udělat. Abych vysvětlil, co mám na mysli: co se týče tématu bezpečností politiky, Ukrajiny, NATO, amerického konvoje, tak tam jsem třeba čekal, že politici budou mnohem více slyšet, že budou více srozumitelnější v popisu situací, ale namísto toho jsem zaznamenal jen pár dílčích tiskových konferencí na tato témata, kde se spíš řešily věci technické, anebo kde se předčítaly jen nějaké slogany. Tady podle mne z úst českých politiků neexistuje nějaký důkladný výklad mezinárodní situace, což bych jim vyčítal,“ dodal Jelínek.

A politolog Josef Mlejnek?

„Co se týče ukrajinského konfliktu, tak podle mne nejsou politici v názorech na jeho řešení moc jiní, nežli veřejnost. Pokud vím, tak nikdo z vládních politiků dodávky zbraní na Ukrajinu nepropaguje. Politická linie se v tomto u nás odehrává převážně na úrovní podpory diplomatického řešení, kde se maximálně používá jako nástroj hospodářské sankce,“ zareagoval napřed Mlejnek na průzkum agentury Median a článek MF Dnes.

Jsou někdy až moc opatrní...

„Pokud se mne ale tážete, zda politici slyší na přání lidí, tak na to je odpověď asi takováto: jak v čem. Podle mne se politici naučili velmi dobře pracovat s průzkumy veřejného mínění a jsou někdy až moc opatrní na to, co si lidé myslí. Těžko bych teď hledal nějaký příklad toho, kdy je politická elita v příkrém rozporu s veřejným míněním. A když politici dnes chtějí něco zásadního prosadit, co by ale mohla veřejnost vnímat špatně, tak se to zpravidla - neříkám, že vždy - snaží podat lidem tak, aby to pak i oni vnímali pozitivně. Tady až tak zásadní rozpor proto není. Když se ale nad tím zamýšlím, tak bych spíše řekl, že dnes je politická elita až příliš závislá na průzkumech veřejného mínění, což jim pak brání prosazovat některé věci, které by z věcného hlediska byly zapotřebí, ale politici je nakonec neudělají, neboť se bojí negativní reakce veřejnosti,“ řekl Mlejnek, čímž tak v podstatě souzněl se slovy Jelínka.

Podle Mlejnka ale až v poslední době začíná být zahraniční politika v Česku tím, co hodně hýbe nejen veřejným míněním, ale i charakterem domácí politiky.

„Dá se říci, že od pádu komunismu až donedávna tady u nás byl klid - důležité věci se odehrávaly někde jinde, třeba v Iráku nebo na Blízkém východě. Žili jsme tady v takovém geopolitickém závětří a postoje v zahraniční diplomacii nebyly pro většinu veřejnosti zas tak důležité. Ovšem teď, když je válka na Ukrajině, což je nedaleko od nás, tak už veřejnost i na zahraniční problémy začíná být citlivější. Navíc se kvůli útokům v Paříži k tomu přidává ještě problém s islámským terorismem, s Islámským státem. Lidé si tak velmi všímají toho, jak se politici k těmto problémům staví, jak o nich mluví, neboť vnímají, že tyto konflikty odehrávající se takřka za našimi hranicemi mohou mít vliv i na jejich životy,“ zmínil dále Mlejnek a připomněl k tomu aktuální případ Češek Hany Humpálové a Antonie Chrástecké, které byly unesené v roce 2013 v Pákistánu, a od pátku jsou na svobodě a od soboty zpátky v Česku.

Po Antonii a Tonče bude veřejnost zajímat ještě jiný Čech

„Je ale tady také případ Čecha v Libyi, o němž zatím nikdo neví, co s ním je. Panuje tady vážná obava, že pokud jej drží teroristé z Islámského státu, že jej naopak můžeme spatřit v tom strašlivém videu, a to bude všechno. Právě tady v tom je příklad toho, jak zahraniční dění stahuje pozorovatele do Čech. Zda se zrovna tohoto problému ale budou čeští politici ve velkém chytat i na domácí scéně, tak to nevím,“ uvedl k trochu jinému tématu Mlejnek.

"Abych se ale vrátil k otázce. Práce s PR agenturami a s průzkumy veřejného mínění se čím dál více zabydlují v české politice. Na Západě je to přitom již dlouho naprosto běžná věc... Zkušený a úspěšný politik je ale také někdo, kdo má mít intuici na to, jaké jsou proudy ve veřejném mínění, takže k tomu nakonec ani nemusí mít od nějaké agentury papír s průzkumem. Prostě, který politik je úspěšný v politice, pak zpravidla také mívá i jakýsi šestý smysl pro to odhadnout nálady veřejnosti, aniž by k tomu nutně musel mít exaktní data z průzkumu. Takže pozitivní výsledek je tady ten, že politici dají na veřejné mínění, ale má to v sobě zároveň i nebezpečný aspekt: pokud totiž bude politik veřejné nálady pouze kopírovat a nadbíhat veřejnému mínění, pak to může skončit hodně špatně i pro něj samotného i jeho domovskou stranu, protože určité problémy si vyžadují i taková řešení, která prostě nejsou pro lidi příjemná. Politik, který se nedokáže odhodlat udělat něco nepopulárního, tak potom těžko může být politikem silným a osobitým,“ dodal Josef Mlejnek.