V prvním kole souboje vyhrál Petro Porošenko, když Kolomojskij dobrovolně rezignoval na svůj post a ztratil kontrolu nad firmou Ukrněfť. Mocenský spor mezi ukrajinskými oligarchy vypukl v okamžiku relativního klidu na východní Ukrajině, který byl dohodnut na jednáních mezi EU, Ukrajinou a Ruskem v únoru 2015. Nejde o žádnou náhodu. Jedna z verzí příčin Kolomojského problémů hlavně kolem kontroly nad společností Ukrněfť hovoří o tom, že se jednalo o explicitní požadavek Západu, který tím podmiňoval svoji další pomoc Ukrajině. Druhá verze hovoří o pokračovaní starého příběhu ukrajinské politiky – klanové války ukrajinských oligarchů o moc a zdroje v rámci politického konfliktu a v nových podmínkách. 

 V případě sporu s Kolomojským se ukázalo, že otázka dobrovolnických pluků, respektive soukromých armád na dnešní Ukrajině není tak prozaická, jak se oficiální Kyjev tvářil. Ještě před pár měsíci premiér Jaceňuk v rozhovoru odmítl, že by na Ukrajině existovaly ozbrojené složky mimo kontrolu nejvyššího velení.  Konflikt s Kolomojským ale ukázal něco zcela jiného. Na druhou stranu výsledek sporu, který vypadal v jednu chvíli hrozivě, zřejmě umožní P. Porošenkovi posílit svoje politické pozice, i když jsou důvody se domnívat, že Porošenko a Kolomojskij uzavřeli nějakou formu politického kompromisu. Tomu by nasvědčovalo i jméno nástupce Kolomojského na pozici gubernátora Dněpropetrovské oblasti, které dle pozorovatelů vyhovuje oběma stranám. 

Kolomojskij a fragmentace parlamentu

S odchodem Ihora Kolomojského z politické scény nyní souvisejí dva další problémy. Prvním je to, jak nová situace konkrétně ovlivní nepřehledné rozdělení sil v ukrajinském parlamentu, kde byla neformální moc a podpora Kolomojského distribuována napříč politickými stranami, včetně Lidové fronty Arsenije Jaceňuka a prezidentského Bloku Petra Porošenka (BPP). Podle posledních zpráv odešli z BPP dva poslanci, oba měli být blízcí Ihoru Kolomojskému a pozdě odpoledne ještě další dva. V této souvislosti je zajímavé, že koncert na rozloučenou, který uspořádali namísto protestů v Dněpropetrovsku Kolomojského lidé, se konal pod záštitou politické strany Ukrajina Majbutnogo (Ukrajina budoucnosti), což může naznačovat vytvoření nové regionálně ukotvené politické platformy jako nástroje pro další politické aspirace dněpropetrovského klanu. 

Dobrovolnické bataliony a strach z machnovščiny

Druhým problémem je legální i institucionální status dobrovolnických pluků. Stát, který nemá plně pod kontrolou monopol na legální násilí, není fungujícím státem a nemůže se ucházet o to, stát se moderní liberální demokracií. To Kyjev s armádou evropských poradců musí minimálně tušit. Kolomojskij (nejen on) podporoval po Euromajdanu hned několik dobrovolnických pluků. Jeho podporu měl také batalion Pravého sektoru. Taková situace měla samozřejmě nebezpečný politický potenciál a Porošenko dal uprostřed konfliktu jasně najevo, že na Ukrajině nemohou existovat „kapesní armády“. Zdá se, že Petro Porošenko se v nové situaci oslabení hlavního patrona PS rozhodl pro inkorporační taktiku. Šéf PS a poslanec Věrchovní rady Dmytro Jaroš, který se netajil radikální rétorikou, ve které sliboval Kyjevu další Majdan proti oligarchům a ostře kritizoval armádní vedení, se stal oficiálně poradcem náčelníka generálního štábu Ukrajiny. Že by konec jednoho revolucionáře? 

Včleňování dobrovolnických pluků do vojenských struktur má logicky posílit centrum a navrátit mu výlučný monopol na legální násilí. Jak píše Nězavisimaja gazeta, Porošenko se tak také snaží vyhnout potenciálnímu vojenskému povstání ve stylu baťky Machna.  Otázka, jakou formou a za jakých podmínek budou pluk Pravého sektoru další dobrovolnická seskupení legalizovány a převedeny do soustavy obrany Ukrajiny, je stále ve hvězdách. Jak dokládají slova ukrajinského zdroje NZ, jedním z problémů dobrovolnických vojenských jednotek je to, že ne všichni bojovníci mají čisté trestní rejstříky, což nekoresponduje s formálními požadavky ukrajinské armády, a to i přes to, že se mělo jednat o politicky motivované tresty z Janukovičovy éry, jak cituje Nězavisimaja gazeta. Dalším krokem k normalizaci postavení dobrovolníků v ukrajinské společnosti má být v úterý přijatý zákon týkající se jejich statusu, práv a zabezpečení.

„Korupce“ a „zlodějna“ pana premiéra

Malé politické zemětřesení se dotklo také postavení a možností jiného hráče, premiéra Arsenije Jaceňuka. Už delší dobu se na Ukrajině šíří zvěsti o tom, že by premiér mohl být v nejbližší době sesazen ze svého postu. Nejnověji čelí Jaceňukova vláda obvinění z korupce, které zaznělo už v polovině března a má nyní dohru v parlamentu. V úterý ráno 7. dubna skupina poslanců v čele s O. Ljaškem z Radikální strany a několika členy strany Svoboda Věrchovní rady zablokovala na protest proti údajnému korupčnímu jednání Jaceňukovy vlády a proti „zlodějským tarifům“ v komunálních službách řečnickou tribunu a požadovala zřízení vyšetřovací komise. Ve druhém bodě získala ještě podporu poslanců Svépomoci a Vlasti. K narušení práce parlamentu nicméně nedošlo. Podle nejnovějších zpráv si Jaceňuk svoji pozici udržel, když šéf frakce BPP Lucenko řekl, že odchod premiéra kvůli zprávám o korupci odmítl. 

Lidová fronta i její premiér přitom v poslední době čelí také klesající voličské popularitě, která reflektuje zhoršující se ekonomickou situaci v posledních měsících a nejspíš i sérii skandálů kolem jeho vlády. Mezitím sice poklesla také voličská podpora prezidenta, ale ne tak dramaticky jako u premiéra. Nejbližší volby (v podobě místních, komunálních voleb) čekají Ukrajinu na podzim 2015, kdy také dojde k nové prověrce rozložení sil. Pokud k ní nedojde dříve. 

Čekatelé

Už v polovině března o sobě dal vědět další ukrajinský oligarcha Dmitrij Firtaš, který ve Vídni oznámil nový plán na obnovení ukrajinské ekonomiky spolu se zřízením platformy Agentury modernizace Ukrajiny. V rámci projektu mu má s obnovením ekonomiky země pomáhat celá kohorta penzionovaných evropských politiků od bývalého kandidáta na kancléře SRN Steinbrücka, přes bývalého polského premiéra Cimoszewiecze, až po bývalého francouzského ministra zahraničí Kouchnera. Přirozeně za odpovídající sumu peněz, kterou do projektu vedle Firtaše vložil například také Rinat Achmetov či Viktor Pinčuk. Je nabíledni, že se tu kolem „plynového krále“ Firtaše seskupili právě ti oligarchové, kteří z posledního Euromajdanu profitovali nejméně, ba je možné je považovat za jeho poražené. Pravděpodobně tu tedy vzniká nové centrum alternativního reformismu „starých“ oligarchů, podporované dalšími jmény zasloužilých politiků evropského formátu. Přemety ukrajinské politiky v posledních dvaceti letech ukazují na to, že z poražených se mohou stát čekatelé s každým dalším neúspěchem a selháním současné kyjevské vlády.