Teroristický útok opět zasáhl Francii. V letovisku Nice bylo prezidentem Hollandem potvrzeno 84 mrtvých. Co říci na samotné provedení? Dosud teroristé používali bomby, střelné zbraně, ale kamion?

Způsobů, jak uškodit lidem, je nesčetně. Zvláště z tohoto úhlu pohledu je tragikomické sledovat ty stereotypní reakce politiků (a omezených komentátorů a kvaziexpertů), kteří chtějí „bojovat proti terorismu“. Buď jsou tak omezení, nebo jim ten stav z nějakého důvodu vyhovuje. To už ponechám na důvtipu čtenáře, k čemu dojde. Ty závěry jsou totiž nepříjemné. Nikdo není prost svého dílu odpovědnosti – přinejmenším už jenom za stav fungování státu. Demokracie je strašně protivná věc, protože je pro dobré fungování velmi náročná, a to setrvale. Rezignuje-li však kdo na svou roli, musí si uvědomit, že „pohodička“ a „klídek“ vedou ke stavu, jaký byl u nás v sedmdesátých letech. Ale obdobně je tomu na celém světě.

Dokud budou lidé politikům akceptovat nějaké ty silácké řeči, kterými si hodně lidí zchladí žáhu, bude se reálná situace zhoršovat. Lidé si musí „vykoledovat“ vzestup politika, který jim bude říkat nepříjemné věci, protože jedině ty vedou k něčemu pozitivnímu. Stačí letmo vzpomenout na Churchilla.

Ale ty nepříjemné věci se týkají především kořenů, příčin terorismu. Nejde o nějaký masochismus, ale o poznání reality. Naší starostí musí být ovlivnit to, co ovlivnit můžeme – v tomto případě vznik podmínek, které generují terorismus.

Je to určitá paralela s myšlením „na kost“, jak ho kdysi předvedl Ludvík Vaculík, když konstatoval, že „komunismus jsme odstranili, ale důvody, proč vzniknul, jsou tu zase“.

Jaké možnosti se vlastně teroristickým buňkám nabízejí, pokud nechtějí používat přímo zbraně jako takové? A nakolik je možné útokům tohoto typu zabránit? Máme se smířit s tím, že se to prostě v Evropě bude dít, a naučit se s tím žít?

Smířit se s tím? To není ten správný přístup. Prostě vydržet. A něco dělat. Avšak nehysterčit, protože to chce nepřítel. Především přemýšlet, co asi chce nepřítel. Nikoliv to, co by se nám hodilo, ale to, co si asi skutečně myslí. A to bude bolet. Ale jestli chceme jít k meritu věci, nejde to jinak. Nechat si vytrhnout zdravý zub není tak bolestivé jako ten bolavý. Ale je to bolest úplně zbytečná. Chceme-li se v šachu ubránit, musíme se snažit sami proti sobě přemýšlet z hlediska soupeře – a dobře, co nejlépe, protože uděláme-li z něj v naší mysli idiota, udělá pak idioty on z nás, ale ve skutečnosti.

Prostě nedělat kroky vynucené, nedělat to, co by rád nepřítel. Je to těžké, ale jde to. Je nutno odmítnout jednoduchá řešení vycházející z černobílého vidění světa.

Řeknete si, že kritizuji chytré řeči a sám nejdu s kůží na trh. Jak se možné se bránit? Podle mého je možné se bránit pouze do okamžiku, než se nějaký člověk zradikalizuje a začne si vymýšlet, jak uškodit. V tomto okamžiku se mu otevře tak obrovské pole možností, jak někomu uškodit, že šance na efektivní obranu limitně klesají k nule. Klíčovým momentem je tedy radikalizace, ten donedávna přehlížený, avšak kruciální okamžik celého procesu. Budeme-li si lhát a poslouchat útěšlivé lžiproroky, že za to může všechno jiné, jen ne my, kteří jsme vrcholem civilizace a klenoty bytí, pak půjdeme brzy do kopru.

Neposlouchejte ani idioty, kteří na tuto moji větu budou reagovat slovy „jó takže za všechno můžeme my atd. blablabla“. Nikoliv, neřekl jsem „všechno“.

Ostatně, v mnoha inteligentních kruzích se cituje modlitba (která je prosbou; a každý ať si doplní podle svého gusta, ke komu), aby člověk dostal sílu udělat, co v životě ovlivnit může, a aby dostal trpělivost vydržet, co v životě ovlivnit nemůže, a aby dostal moudrost rozlišit, co je co.

Profesor Peter Neumann z King’s College London pro BBC uvedl, že v Nice je dlouhodobě živná půda islámských radikálů a v minulosti odtud odešly desítky lidí bojovat za tzv. Islámský stát. Pokud jde o známou informaci, jak je možné, že s tím stát a bezpečnostní složky nic nedělají? Panuje mezi politickou elitou strach z radikálního zákroku proti těmto buňkám?

Miluju takové citace. Jestli je to zhruba všechno, co takový profesor vyprodukoval, je to smutné. Rád bych se ho zeptal, kdy toto poznání ráčil zjevit světu – zda před útokem, nebo až po něm.

Dále bych se ho zeptal, co by ráčil poradit bezpečnostním složkám, aby konaly v podobných místech, odkud „odešly desítky lidí bojovat za IS“. A kdyby měl nějaké nápady, ptal bych se, komu a kdy je sdělil. Tedy zda před útokem, nebo až po něm. A pak bych se zajímal, zdali ví, kolik je takových lokalit po Francii a po Velké Británii. A jestli navrhuje provést nějaké preventivní kroky všude, odkud odešly ty „desítky lidí“. A jestli si je vědom, že z některých míst odešli jenom jednotlivci. A že někteří byli dočista bílí, nikoliv Arabové, a jak by radil postupovat vzhledem k tomuto faktu. Jestli by ráčil třeba internovat preventivně všechny mladé muže mezi 15 až 45 lety, pro začátek. A k čemu by to vedlo.

Pokud jde o případný soudní postih válečných štváčů, je zde jedno nebezpečí – mohlo by postihnout i jiné válečné štváče, třeba expremiéra Tonyho Blaira. Nebo tu prolhanou suitu kolem a včetně G. W. Bushe. Zdá se totiž důvodně, že kdyby byli včas zastaveni tito zločinci, že bychom nebyli tam, kde jsme nyní.

Dalším útokem se podle mnohých potvrzuje, že evropské země s islámským terorismem téměř nic nedělají. Přijde útok, politici ho odsoudí, kondolují rodinám obětí, do ulic se pro efekt pošle armáda, pak se na vše zapomene, přijde další útok a zase se vše opakuje. Podvolí se tomu Evropa? Co soudíte o možných extrémních řešeních typu uplatnění i kolektivní viny ve smyslu prevence, vyhošťování při sebemenším pochybení atd.? Či nebylo by případně logickou součástí takových řešení i trvalé uzavření a kontrola hranic všech států?

Nevím, proč by evropské země měly něco dělat speciálně s „islámským terorismem“. To je totiž jen část problému. Podvolí-li se ideologickému vidění světa, dopadnou po zásluze blbě. Jediným řešením je postupovat důsledně proti jakémukoliv terorismu.

Co je to ten terorismus? Například vůči vojákům z definice nelze provést teroristickou akci – tu lze provést pouze proti civilním obyvatelům. Účelem útoku na nezúčastněné civilní obyvatelstvo je dosáhnout tlaku na někoho třetího. To je podle mého soudu podstatou terorismu.

V tomto okamžiku ale mnozí začnou mít špatné tušení, a já vám povím proč. Protože právem. Abstrahujete-li totiž terorismus jako jev od obvyklého kontextu, s hrůzou zjistíte, že masakrování civilního obyvatelstva v zemích Orientu je celkem běžným způsobem, jak se „zavádí demokracie a lidská práva“. Pak se leckdo možná přistihne, že si řekne, že by v takové situaci asi vraždil. A kruh se uzavírá.

Extrémní řešení, o nichž hovoříte, jsou průvodním znakem tupých myslí neschopných dopočítat se jedna a jedna neboli dalších, již nežádoucích, důsledků takových opatření. Chápu, že při návrhu řešení, jak z této šlamastyky, musí být zváženy i mezní varianty, ale musí být dopočítány. Ti, co se jimi ohánějí, však ani nejsou schopni říci, jak by je realizovali. Jímají mne mdloby, když slyším „je třeba prostě zavřít hranice a všechny migranty vracet, odkud přišli“. Fajn, říkám na to, a teď mi pověz: Jak si to představuješ prakticky? Jak přemluvíš nějakou zemi, aby přijala člověka, u něhož nejsme schopni prokázat, že přišel právě odtamtud? Jako kdyby nějaký stát chtěl po nás přijmout osoby, o nichž se domnívá, že to jsou Češi. O praktickém „zavření hranic“ může mluvit jen mešuge. Zavřít se je nepodařilo přece ani za bolševika.