Co podle vás rozhodlo o těsném vítězství Miloše Zemana nad Jiřím Drahošem? Jaké byly rozhodující faktory? 

Tak už to bývá u voleb v poslední době, o konečném výsledku rozhodli voliči až na poslední chvíli, a to zejména ti, kteří si nebyli jistí, jestli se voleb zúčastní. To mělo velmi zajímavý průběh, protože před prvním kolem se ukazovalo, že voliči Miloše Zemana jsou již rozhodnuti svého kandidáta volit a že vlastně neexistuje nikdo, kdo by s volbou Miloše Zemana jaksi, řekl bych, koketoval. Oproti tomu před prvním kolem podpora Jiřího Drahoše, a to platilo i první týden mezi oběma koly, byla taková spíše vlažná. Zejména voliči protizemanovských kandidátů se rozhodovali, jestli mu dají hlas, jestli k volbám půjdou, zda by nebylo lepší dát hlas Zemanovi. To bylo celkem předvídatelné a tehdy nejen v našich výzkumech vycházelo, že by mohl Miloš Zeman vlastně být poražen a že by Jiří Drahoš získal náskok několika málo procentních bodů. 

Tato situace se výrazně změnila až v druhém mezi volebním týdnu, tedy těsně před druhým kolem voleb. Výzkumy ukázaly zajímavou věc: Drahošovi další voliči nepřibývali a dosáhl by na těsný výsledek, kdyby se zúčastnili lidé pevně odhodlaní a ti, kteří nehodlají svoji volbu měnit, tam by získal více. Jenže nastala zajímavá okolnost – a teď se můžeme dohadovat, proč tomu tak bylo – Miloš Zeman do toho volebního finále ještě byl schopen získat některé nové hlasy, a které to byly? Za prvé – a pravdivost tohoto teprve ukáže povolební výzkum – mu přišli voliči, kteří se prvního kola nezúčastnili. Měli pocit, že je to zbytečné, že vítězství v prvním kole je nepravděpodobné a jeho postup do druhého kola je jasný. 

To je jedna taktická úvaha ze strany voličů. Pak je druhá, věcná rovina, ve které se ukazovalo, že Jiří Drahoš nepřesvědčil mnoho voličů. Bavíme se o přesunu deseti procent hlasů, ostatní zůstávalo stejné, tak tato skupina lidí si teprve Jiřího Drahoše poslechla, viděla ho v televizi a vlastně ho zaregistrovali v akci. Zatímco předtím byl pro ně jen prázdné jméno, pro mnohé šlo o člověka, jehož znají podle jména, ale nedovedou si ho zařadit, spojit s jasnou představou o jeho názorech, nemají jasno, jaký typ osobnosti je. 

A právě tady došlo k jakémusi zviklání segmentu voličů, kteří Jiřího Drahoše chtěli volit. Teď ještě řeknu, co to bylo za segment: voliči, kteří volili někoho ze zbývajících protizemanovských kandidátů a kteří byli podle našich výzkumů ze sedmdesáti procent odhodlaní předat svůj hlas Drahošovi, pak byli vlastně postaveni před volbu, zda jim stojí za to k těm volbám jít, když vlastně jejich původní kandidát neuspěl. To se v politologii nazývá taktická volba, kdy nevolím kandidáta srdcem, o kterém si myslím, že je nejlepší, ale chladnou, kalkulující taktickou volbou zvolím řešení, které mi přijde rozumné. A taková taktika je spíše proti Zemanovi, než proti Drahošovi. Stáli před dilematem, zda dát hlas Drahošovi, který třeba tolik nezapůsobil, a je zástupnou volbou při hlasování proti Zemanovi. A pro mnoho lidí, i když se jedná o jednotky procent, byla volba obtížná. 

Drahoš jim nepřipadal jako nejlepší kandidát a jejich pochybnost nad Zemanem nebyla tak intenzivní. Já jsem zaznamenal v diskuzích ve svém okolí, že zejména mladší generace, která byla ochotna volit Drahoše, pak zvažovala, zda vzdor proti Zemanovi je dobře vyjádřen volbou Drahoše, u něhož neznají názory. Nejsou si jistí jeho představou o směřování země a navíc pochybnost, zda bude Drahoš zastávat funkci prezidenta jsa obklopen prezidentským týmem. To byla velká otázka, protože nebylo zřejmé, jakým typem odborníků se Drahoš obklopí.

Miloš Zeman nebyl překvapením, u něj vše známe. Ptali jsme se ve výzkumu, jak lidé vidí jednotlivé vlastnosti kandidátů a bylo překvapivé, že i když jsme jim nabídli celou řadu vlastností důležitých pro výkon politické funkce, tak veřejnost viděla oba kandidáty podobně, někdy až shodně v řadě osobnostních charakteristik. Drahoš byl sympatičtější, působil slušněji, zatímco Zeman tolik sympatický nebyl a chování měl také slabé. Ale Drahošovou slabinou podle veřejnosti bylo, že se nevyzná v politice, nebude zvládat konfliktní a náročné situace, které bude politická funkce obnášet. V tom byl dominantní Zeman, který se v politice nejen dobře vyzná, ale je dost rázný, aby byl schopen bránit zájmy českého obyvatelstva. 

Co říkáte na vysokou volební účast? A čím to je, že přišlo k urnám tolik lidí volit prezidenta, jehož pravomoci jsou značně omezené, zatímco při volbách do Poslanecké sněmovny, která má mnohem větší vliv na každodenní životy lidí, přišlo méně voličů? Čím to je?

Tak prezident je jenom zdánlivě slabá poltická figura. Má málo formálních kompetencí a pravomocí, o těch se mnoho hovořilo, ale nehovořilo se příliš o tom, že prezident už tradičně požívá až úctu veřejnosti. Prezidentská instituce je vysoce ctěná funkce, která je nadána velkým vlivem na své okolí. Nikoliv v působení ve smyslu politickém a právním přímé zodpovědnosti, ale v možnostech vyslovovat se k naléhavým záležitostem naší společnosti a prokazovat tím velmi silný apel na dění v zemi. Prezidentova stanoviska, pokud jsou formulována dobře a správně načasována, dostanou velké pokrytí od médií a je jím popřáváno ze strany veřejnosti značné pozornosti a sluchu, protože lidé jsou prostě na názor prezidenta zvědaví. Je to dáno tím, že prezidentskou roli definují tak, že prezident má být důsledně nestranický, dokonce bych řekl až nadstranický, má se pohybovat na obláčku nad politickými stranami a do každodenní exekutivní politiky příliš nezasahovat. Zato musí být schopen do situace, kterou lidé chápou jako krizovou nebo nějak naléhavou, aktivně a rázem vstoupit a zjednat pořádek. A to lidé od prezidenta chtějí. Bezprostřední kompetence nemůže uplatnit, ale může napomáhat neformální vlivem ve společnosti. 

Drahoš se nechal slyšet, že volby nevyhrál, ale ani neprohrál. Je to tak? 

Svým způsobem se to tak dá říci a vlastně nejde o nic nového. Naše společnost odhalila svoji jistou rozpolcenost již ve volbách roku 1996 a od té doby se jen v různých podobách přesvědčujeme o tom, že existují dvě přibližně stejné části obyvatelstva, které se obtížně dohadují. Politická scéna, strany a koneckonců vláda ani prezident v poslední době ke sblížení stanovisek nijak nepřispěli, nedařilo se jim, neměli zájem prosvětlovat složité otázky, a tím způsobem společnost zůstala rozdělená i nadále. Tady byla otázka, zda si veřejnost přeje změnu na postu prezidenta republiky. Když se podíváme, jak vypadala předvolební diskuze a situace, tak neměla příliš věcný charakter. Agenda ustupovala do pozadí a zejména v posledních dnech před volbami se výběr zúžil na to, kdo je z hlediska osobních, lidských charakteristik přijatelnější. Vlastně ta personifikace, zda je lepší ten, nebo onen, nenesla příliš politického obsahu, takže změna se scvrkla ve změnu stylu vládnutí, komunikace ve společnosti, pootočit jaksi názory obyvatelstva k takovým věcem, jako je prozápadní orientace, ochota více se angažovat ve veřejném životě, ale na změnu osoby v čele státu to bylo poměrně málo. 

Drahoš řekl, že zůstane aktivní ve veřejném životě, kam si myslíte, že se uchýlí? A má tedy po těchto volbách dobře našlápnuto i vzhledem k výsledku? 

Tady samozřejmě mohu jen spekulovat, o čem nepřímo vypovídají výsledky průzkumu veřejného mínění. Neřekl bych, že má našlápnuto, pokud tím myslíme, že udělal první základní krok. Řekl bych spíše, že má mírně nakročeno do politiky vstoupit. On si velice dával záležet na začátku kampaně, což, jak se domnívám, byla strategická chyba, aby zdůraznil svoji nezávislost, a ošidně ji pojal takovým stylem sám voják v poli. To znamená, že se nechtěl spojovat nebo nechtěl být spojován s žádnými politickými stranami. Některé mu vyslovily podporu. I když předtím řekl, že o žádnou nestojí, přesto mu ji daly. Nestál o diskuze v různých aktivitách občanské společnosti, například u Kroměřížské výzvy, ačkoliv to byla škoda, protože jiní kandidáti jako Hilšer a Fischer se po celý rok učili efektivně komunikovat s veřejností a tříbili si svoje názory. 

Fischer od začátku tvrdil, že prezident, který nebude schopen komunikovat se stranami, nezíská podporu z různých stran, z různých skupin, inciativ a sdružení občanské společnosti, nemůže mít náležitý vliv ve společnosti. To je důležité memento těchto voleb pro příště. Jestliže si politik vytyčuje cíl spojovat společnost, být svorníkem v rozhádanosti na veřejné scéně, tak je potřeba nikoliv podlézat nebo se spojit s nějakou jednou stranou či skupinou, ale hledat spojence v dílčích věcech a otestovat si, kudy by mohla kráčet cesta k onomu budoucímu konsenzu, akceschopnosti rozpolcené společnosti. A bez umu člověka pohybovat se napříč politickým spektrem, občanskou společností, to vlastně nejde. Aby to mohl dělat, tak se to musí učit v každodenním styku s představiteli a, i když nenachází pochopení, tak musí být schopen definovat záchytné body, na které by v budoucnosti mohl navazovat.  

Jak podstatnou roli v tom těsném vítězství sehrály televizní debaty?

Ptali jsme se na význam debat a měly velký vliv na začátku voleb. Čekalo se, kdy vznikne příležitost, aby se kandidáti názorově střetli, což předtím nebylo možné, protože Zeman záměrně chyběl. Tenkrát tomu velkou váhu přikládala značná většina obyvatel, skoro dvě třetiny a v těch posledních dnech klesl vliv na třetinu. Určité signály televizní debaty vyslaly, ale představa takového formátu masové komunikace, jež působí bezprostředně na lidi, je trochu zjednodušená. Někteří lidé debaty sledují, ale sledovanost bývá velká na začátku, pak odcházejí od televize, získají útržkovité znalosti z vystoupení a získají nějaký pocit. O tom pocitu se bavíme se svými rodinami, přáteli, konfrontujeme ho v kavárně, hospodě a na pracovišti a bavíme se, kdo je lepší, v čem kdo překvapil pozitivně, v čem negativně. Všechny komentáře k debatám ústily k smířlivému a uvolněnému působení Zemana, zatímco Drahoš byl nervózní a nechtěl vypadat slabě, protože nezvládl první debatu a byl útočnější. Jenže v té době si většina lidí už úsudek udělala. 

Televizní debaty bych nepřeceňoval. Určitě bylo důležité konfrontovat kandidáty v reálném čase na stejném místě, střetnout se tváří v tvář, to je velmi užitečné. K tomu patří i celková atmosféra ve společnosti a to je také zajímavý výzkumný poznatek: Bez ohledu na televizní debaty, ještě dříve naše společnost předpokládala, že volby vyhraje Miloš Zeman. Měla takové tušení, že Zeman je silnější, než se zdá. Lidé soudí také podle okolí. U některých nerozhodnutých kandidátů mírně vítězil Drahoš a vyjadřovali stanovisko, že by dali hlas Drahošovi, ale stejně vyhraje Zeman. To zesílilo i v koncovce kampaně a ukázalo ošidnost podceňování váhy Miloše Zemana i přes okolnost, že mnohá média a sociální sítě byly zaplaveny podporou pro Drahoše. 

Možná nás to samé potkalo i v minulých prezidentských volbách, kdy média podporovala Schwarzenberga a nastala úvaha, zda toho nebylo v médiích moc, zda snaha posílit roli Drahoše už nebyla přetažená a zda nepřipadala lidem, jako by s nimi někdo chtěl manipulovat a oni se natruc nenechají. Není to vliv debat, ale celé atmosféry. My jsme ukazovali motivaci prezidentské volby, schválně jsme testovali velká témata jako Evropská unie, ochrana lidských práv, migranti a také jsme přidali únikovou variantu, že se lidé rozhodují na základě povrchního pocitu z kandidátů. A nakonec to byla nejčastější odpověď, což vypovídá, jak média dokreslují atmosféru konce voleb a že ta volba je rozhodnuta takovou mělkou a svým způsobem nahodilou volbou určité skupiny lidí, a pocit je tím jazýčkem na vahách.