ČSSD byla v devadesátých letech pod vedením Miloše Zemana jednou ze dvou největších stran v zemi, vyhrávala volby a získávala kolem třiceti procent hlasů. Jiří Svoboda vzpomíná, jak se právě v této době málem stal členem ČSSD.

Svoboda byl do roku 1993 předsedou KSČM. Po lednovém sjezdu, kde byl v nepřítomnosti znovu zvolen předsedou, vyvolal v KSČM zásadní polemiku o změně názvu strany, která vyústila po šesti měsících ke svolání nového sjezdu. Jelikož se během jarních měsíců ukázalo, že drtivá většina členů změnu nepodpoří, odstoupil v červnu 1993 ze všech funkcí a stranu opustil. Na sjezdu v Prostějově byl následně zvolen předsedou Miroslav Grebeníček.

Již tehdy předseda ČSSD Miloš Zeman hovořil o tom, že by Svobodu rád přivítal mezi sociálními demokraty. Nakonec však ke vstupu známého režiséra do strany došlo až v roce 1997, a bohužel to získalo nádech bizáru.

„Miloš Zeman mi jednoho dne zavolal, že oznámil na dopolední tiskovce, že vstupuji do sociální demokracie, ať si jdu vyzvednout přihlášku. Zemana jsem si vážil a byli jsme, z mé strany zcela jistě, přátelé. Za jeho osobní účasti mne tehdy přijala za člena jednomyslně organizace v Praze 2,“ vzpomíná dnes Svoboda.

Jenže pak se ukázalo, že Svoboda byl místně příslušný do organizace na sousední Praze 3. Svobodovi, který se již v té době vrátil od politiky k režírování, přišel takový byrokratismus nesmyslný, takže přihlášku „na trojce“ nepodal a členem ČSSD se formálně nikdy nestal.

Stranu a zejména její vrcholné představitele však poznal celkem zblízka. Ať už jako kolegy v parlamentu (Svoboda byl do roku 1992 poslancem Federálního shromáždění), nebo později při nejrůznějších příležitostech.

Klíčovou osobností tehdejšího úspěchu ČSSD byl podle něj dnešní prezident Miloš Zeman. Za jeho předsednictví se strana dostala ze šesti procent až do Strakovy akademie a podle Svobody to rozhodně nebyla náhoda. „Zeman si věřil, nebál se, že ho někdo z jeho okolí přeroste a proto volil strategii extenzivní – pohltit kdejakou osobnost a kdejakou malou stranu, kde to bylo možné,“ vzpomíná.

V devadesátých letech podle Svobody byly vnímány sociální otázky palčivěji než dnes, už proto, že „šoková terapie“ Václava Klause skutečně u mnohých vyvolávala obavy. I proto se na levici dokázaly uchytit hned dvě velké strany – ČSSD a KSČM.

„Zemanova ČSSD mohla ještě těžit hlasy z klasického levicového paradigmatu, které bylo už tehdy vyčpělé, ale v době ‚šokové terapie‘ se poměrně značný voličský elektorát chtěl před obavami ze sociálních důsledků této terapie ukrýt,“ myslí si dnes Svoboda.

Politická debata v devadesátých letech: Miloš Zeman vs. Václav  Klaus

Sociální demokracie však od té doby nedokázala přijít s žádnými novými tématy. „Navíc se (obdobně jako další sociálně demokratické strany v Evropě) kompromitovala přijetím filozofických a ekonomických zásad neoliberalismu a podvolila se bez protestu intervencionalistické válečnické politice,“ připomíná Svoboda.

Vzpomíná v této souvislosti na hlasování o bombardování Jugoslávie na jaře 1999. Zemanova vláda měla k plánu NATO, jehož jsme tehdy byli čerstvými členy, na rozdíl od prezidenta Václava Havla výhrady. Když na nočním jednání měl kabinet definitivně rozhodnout, bylo jednání podle vzpomínek účastníků několikrát přerušeno telefonátem z Bruselu. Nakonec akci NATO schválila. „Čest budiž jedinému ministrovi, MUDr. Ivanu Davidovi, který hlasoval proti,“ připomíná Svoboda.

Postupem času se podle něj politici ČSSD začali stále více podobat politikům ostatních stran, čehož nejstrašnějším důkazem byly situace, kdy jejich poslanec „přeběhl“ k jiné straně, třeba i k pravicové ODS, a bez problémů do ní svým vystupováním zapadl. Od toho už byl jen krok k tomu, že sami sociální demokraté se začali účastnit na politických špinavostech.

„Jejich funkcionáři se podíleli na malverzacích stejného rozsahu, jako exponenti jiných stran (viz ROP Severozápad), měli a mají obdobné kmotry jako ODS či TOP 09. Nenabízejí žádnou strategickou alternativu, jen údržbovou politiku, neodlišitelnou od pravicových stran,“ konstatuje zklamaně Svoboda.

Definitivně pak prý ČSSD dorazilo, když její nejvyšší představitelé zcela ztratili představu, co vlastně chtějí a začali kličkovat podle krátkodobých účelových zájmů, což vyvrcholilo za předsedy Sobotky. „Předseda vlády náhle ohlásí ostrý kurs doleva, progresivní zdanění, orientaci na zelená témata a absentující mládež, množství výdajů ze státního rozpočtu, aniž provede přesvědčivou úvahu o příjmové části a vztahu strany k bilanci rozpočtu. Žádné takové téma ale ČSSD v horizontu uplynulých let nerealizovala,“ popsal Svoboda současnou politiku.

Předseda Sobotka podle něj byl v mnoha věcech naprostým opakem Miloše Zemana z devadesátých let. „Sobotka z logických důvodů žádné sebevědomí nemá a volí proto dlouhodobou strategii reduktivní – zbavit se všech, kdo by mohli jeho pozici ohrozit,“ všiml si režisér. Jeho chování v posledních dvou letech podle Svobody ukazuje, že Sobotka si uvědomuje, že v ČSSD příliš šancí na udržení nemá a sází na „Špidlovu cestu“ nějaké funkce v Bruselu.

Bohuslav Sobotka hovoří k občanům:

Právě smutná postava Bohuslava Sobotky je podle režiséra personálním ztělesněním úpadku ČSSD. „Člověk bez stopy charismatu, který se za desítky let naučil jen parlamentní šíbování a vychytralosti a průběžně přijímal amébní charakter řízený různými vlivy svého okolí, tu spolužáky, tu razantním Kalouskem, který mu do politické propasti výrazně napomohl,“ myslí si.

Dnes prý není dosluhujícímu premiérovi rozhodně co závidět. „Dnes je to člověk, který musí těžce usínat s obavami, že ho deal s Bakalou, či s kmotříky z ČEZu, se Škoda Transportation atd. jednoho dne doběhnou,“ připomíná režisér.

Kde to jsme, když sociální demokraté fandí globalizaci?

Svoboda má navíc pocit, že úpadek ČSSD souvisí i se změnami mezi českým voličstvem. Někdejší voliči levice se podle něj dnes rozdělili na řadu skupin, zdůrazňujících svá vlastní partikulární témata a neochotných z nich ustupovat kvůli společnému zájmu.

„Část jich bezpochyby respektuje ekonomickou realitu globalizace a s ní nadvládu obrovských konglomerátů (nebýt Trumpa, evropská elita už přijala dohodu o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství, včetně toho, že články dohody byly projednávány v utajení před veřejností a zjevně kodifikovaly nadřazenost nadnárodních společností nad suverenitou národních států),“ připomíná Svoboda.

Přitom právě toto téma – praktický konec konceptu demokracie a nástup nadvlády nadnárodních koncernů – by mělo být demokratické levici nejvlastnější. „Nabízí ČSSD alternativu k bezedné pasti půjček a úvěrů, které pro tisíce rodin končí exekutorem? Nabízí jinou strukturu hodnot, než je ‚růst růstu‘?“ ptá se Svoboda, asi spíše řečnicky.

Jiní levicoví voliči zase považují za nejdůležitější téma rovnosti pohlaví či téma životního prostředí, které nadřazují ekonomickému růstu. Proto se Svoboda obává, že silné téma, sjednocující levici, dnes chybí. „Jakési generální levicové téma mělo silnou rezonanci za časů Marxe, takové univerzální téma dnes neexistuje a jeho fragmenty jsou absorbovány různými stranami,“ dodává.

Už proto Svoboda hovoří o snaze Lubomíra Zaorálka vrátit ČSSD její někdejší popularitu jako o „sebevražedné misi“. „Jakýkoli politik, který dnes začne mávat kormidlem ČSSD tam či onam, má k dispozici prázdniny a necelé dva měsíce s časem, kdy děti začínají chodit do škol a školek a jejich rodiče mají jiné starosti, než politické proklamace,“ připomíná.

Těžko prý něčeho dosahovat se stranou, která dnes nemá vůbec žádný konzistentní program. „Vymezování se vůči hnutí ANO a Andreji Babišovi a programová spolupráce s TOP 09, faktické područí vůči láskám a neláskám Kalouska, který byl špatným ministrem financí, špatně odhadoval nástup krize 2008 (viz rozpočet, který nereflektoval nadcházející změny) a je představitelem militantní škrt-reformy sociálních výdajů a výdajů státu vůbec, to je taktika s nulovým součtem,“ obává se režisér.

Pokud jde o Lubomíra Zaorálka, nemělo by prý však zapadnout, že on má na dlouhodobých problémech ČSSD celkem zásadní podíl. „Patří k vedení ČSSD a je spoluodpovědný za programovou sterilitu a reduktivní program vůči vnitrostranickým kritikům,“ připomíná poslední měsíce, kdy se vedení ČSSD zbavilo řady „nepříjemných“ straníků, zatímco jiní raději odešli sami.

A jak Svoboda dodává, tento „přísný názorový centralismus“ je pro levicovou stranu vždy smrtící.

Dětinský útok na koblihy

Jako protiklad upadající ČSSD připomíná Svoboda hnutí ANO. „ANO svým rozkročením nabízí alternativu vůči spolčení zkorumpovaných ‚tradičních‘ stran, srozumitelně formuluje ekonomický vývoj podle vzoru rodinného rozpočtu – příjmy a výdaje; nabízí redukci byrokracie, která v paternalistickém státu získává pozici ‚nové třídy‘ se specifickými zájmy. Jejím tématem je rozvoj infrastruktury, rychlodráha, dálnice (ať si o tom myslíme cokoli, každý kdo vyjede s autem na zničené silniční povrchy takové téma uvítá – ČSSD se v té či oné míře podílí na stavu infrastruktury 27 let),“ shrnuje.

Nápady ČSSD, jak útočit na ANO třeba prostřednictvím Zaorálkova „žlučníkářského“ výkladu, že kobliha (symbol kampaní hnutí ANO) je největší nepřítel a oranžový pomeranč je mnohem zdravější, je podle Svobody dětinské.

ČSSD podle Svobody může klesnout do bezvýznamnosti a ani staletá historie tomu nezabrání. „Rakousko-Uhersko existovalo po staletí a úderem dvou let přestalo existovat. SSSR se zhroutil a zmizel z mapy světové moci,“ připomíná některé rychlé historické konce. Možná prý jeden takový sledujeme i nyní.