Francouzské prezidentské volby mají, na rozdíl třeba od USA, pouze jednu debatu ve druhém kole. Rozdíl v množství je ale vyvážen délkou francouzské debaty. Národ, který se vyžívá v politických diskusích, mohl sledovat bezmála tříhodinovou debatu mezi Macronem a Le Penovou. V podstatě se jednalo o opakování debaty, kterou tito dva kandidáti vedli před pěti lety.

Připomeňme si, že tenkrát v debatě jasně dominoval Emmanuel Macron. Jeho taktika spočívala v tom, že týden před debatou živil fámy, že nechce debatovat s extrémní pravicí a že v případě osobních útoků je připraven ze studia odejít. Le Penová pak trávila týden před debatou hlavně ujišťováním, že se jí Macron nemusí obávat. Skutečnost byla pak taková, že Macron přišel do televizního studia výborně připravený a nedal Le Penové šanci. Ta naopak působila značně nepřipraveně a byla zaskočená tím, do jakých detailů Macron v diskusi zacházel.

Tvrdí se sice, že závěrečná debata nemá velký vliv na rozhodnutí voličů. Samozřejmě případný přešlap jednoho z kandidátů může jeho voliče na poslední chvíli odradit. Nad Le Penovou plál stín neúspěchu z předchozí debaty.

Formát prezidentské debaty nahrával Macronovi. Jednalo se o soubor velkých okruhů, prakticky všech politických otázek, kde každému okruhu byl přesně vymezen čas. Oba kandidáti disponují přibližně stejným časem, aby seznámili své voliče se svým programem. Moderátoři slouží jen k položení jedné otázky, sledují čas, a pokud by došlo k osobním útokům, nebo se debata začala vymykat kontrole, měli by zasáhnout. Moderátoři odvedli perfektní práci, byli prakticky po celý čas neviditelní a debatu nijak neovlivňovali. Během tří hodin debata odbočila z vytyčených témat pouze jednou.

Debata tedy měla velmi vysokou technickou úroveň. V tomto bodě se Le Penová poučila z předchozí špatné zkušenosti. Na své možnosti byla připravena dobře. Dá se říct, že celá debata připomíná maturitní zkoušku, ale tentokrát to nejsou jen čtyři nebo pět předmětů, ale rovnou deset. Francouzský prezident musí být chodící encyklopedie, znát odpovědi na všechno. Samozřejmě se vynořuje otázka, zda si voliči vybírají prezidenta, anebo profesora, který zná odpověď na vše. Role profesora je jako ušitá na míru Emmanuela Macrona, avšak s tím rozdílem, že on už prezident je. A přestože ví všechno nejlépe, jeho výsledky nejsou nějak oslnivé. Jeho vysvětlení často působilo, jako by se na vládnu teprve chystal a nikoli, že již 5 let zastává pozici, ze které má možnost prakticky všechno změnit, jelikož má parlament a členy vlády na své straně.

Macron se, stejně jako před pěti lety, pokusil vytvořit překvapení. Namísto, aby převzal tradiční rétoriku o extrémní pravici a o tom, že volit Le Penovou může jen velmi neúspěšný člověk, se rozhodl převzít i některá témata a slova, která byla doteď vyhrazena pouze pro Le Penovou. Macron chce také budovat silnou a nezávislou zemi, která bude navíc ekologickou velmocí. Právě převzetím témat patriotismu a suverenity jasně naznačil, že se bude především snažit získat pravicové voliče.

Le Penová se naopak snažila dát důraz na zájmy francouzského lidu a na to, že ona chce být opravdová lidová prezidentka. Tedy zastupovat ty, co dnes trpí, co mají strach z budoucnosti a ty ohrožené chudobou. Samozřejmě za těmito větami vidíme snahu naklonit si naopak levicové voliče.