V kauze údajného zapojení ruských agentů do výbuchu skladu ve Vrběticích zatím oficiálně víme, že existuje „důvodné podezření“, že tomu tak bylo. Z médií víme, že agenti měli být do skladu objednáni, ale přímý důkaz, že tomu tak bylo, nemáme. Premiér Babiš říká, že dokument BIS bude chtít nechat odtajnit. Jak jste z toho „moudrý“?

Zatím nebylo nic odtajněno, musíme pracovat jen s informacemi, jež jsou k dispozici v médiích. Vycházejme tedy z toho, co víme, budu vycházet zejména z aktuálního článku, jenž zveřejnil 19. dubna Vašek Janouš v deníku MFDnes. Přinesl maso bez omáčky, fakta bez spekulací. Z textu je zřejmé, že do areálu ve Vrběticích a následně do budov č. 12 a 16 v pronájmu společnosti Imex Group nemohl cizinec vniknout bez nezbytného vybavení, tedy od povolení ke vstupu v doprovodu oprávněné osoby až po klíče a znalost kódů, jimiž byly objekty eletronicky chráněny. Důkaz o tom, že nějací cizinci, potažmo ti dva příslušníci ruské vojenské rozvědky, v areálu skladů byli, není. To uvádějí oficiální místa. Víme jen, alespoň nám to tvrdí, že v době první exploze se nacházeli oba pánové z ruské GRU na území České republiky, dále že někdo, leč nevíme, zda to byli oni, žádal e-mailem o možnost inspekce ve skladech z důvodu obchodu, že původ e-mailu nelze pro absenci metadat vysledovat. A pak máme zde dvě exploze z října a prosince 2014. Jak se cizinci, byť o jejich přítomnosti nejsou žádné důkazy, dostali do budov – leč dobře, zkusme jít dál – jak a odkud věděli, v kterých skladech má Imex Group ty a ty zbraně a munice, jak po této nezbytné, zpravodajsky průzkumné přípravě s nutnou logistickou podporou dalších aktérů, překonali elektronickou ochranu, odkud získali klíče od bezpečnostních dveří a tak dál?

A hlavně, na což upozorňuje pan generál Andor Šándor, jak do areálu dopravili potřebné množství výbušnin, jejichž objem zcela určitě převyšoval možnosti příručních zavazadel? Z toho se nám rýsuje několik verzí: Zaprvé – za explozemi nebyli žádní ruští zpravodajci, leč domácí aktéři. V tom by měli mít ovšem vyšetřovatelé po tolika letech snad již jasno. Pokud je mi znáno, nebyl nikdo v tomto směru obviněn. Což ještě neznamená, že je to mylná verze, jen to, že nebyly – nebo nemohly být – k dispozici pádné důkazy. Specifikem firem obchodujících se zbraněmi je i spolupráce se zpravodajskými službami. Tak se mnohdy vyšetřovatelé nedostanou daleko ve svých snahách objasnit události podobného typu. Druhou verzí může být kombinace vnitřní a vnější součinnosti. Domácí, vhodně motivovaný „zrádce“, umožnil svými pravomocemi a znalostmi, aby cizí element akci provedl. Zde se musíme ptát, proč by cizinec riskoval, když všechno mohl provést ten, kdo do objektu chodí, zná přístupy, ví kde, co je a má adekvátní motivaci... Z toho lze odvodit třetí možnost, že cizinci s nikým nespolupracovali, všechna data a klíče získali zpravodajskou činností, dostali se do objektu i budov s dodávkou, naloženou třaskavinami, nepozorovaně bez podpory zevnitř... Leč stála by taková námaha za likvidaci dvou skladů s nijak zásadně strategicky velkým objemem zbraní a munice? Tato verze se jeví za daného stavu znalosti věci jako nejméně pravděpodobná, leč budiž, i podsvětí a zpravodajské služby se můžou nechat inspirovat akčními filmy nebo literaturou ve stylu Jamese Bonda...