Je to všechno zatím účet bez hostinského, jeden den v politice může být dlouhý úsek, a tím více potom rok a čtvrt. Ale vysvětluje se tak segment někdy až fašizující hysterie kolem prezidentské podpory Karlu Schwarzenbergovi. Na ní se docela šupem zapomnělo. Aby taky ne, když mnozí její původci drží prst na tepu zdejšího mediálního a kulturního života. Avšak na internetu tehdy zhusta rozhozené sítě diskuzí, že když řádně vyhraje "náš", je to demokratické, když Miloš Zeman, demokratické to není, stojí za vzpomínku. I na takzvanou druhou republiku. Zlehčované výkřiky nejmenovaného režiséra stran "hnědých a rudých prasat" jí pak svou "svobodomyslností" evokují už celkem nepokrytě. A jistě není tomuto myšlení konec.

Avšak zpět k sociáldemokracii, jejíž kořeny onehdy "intelektuál" z vedení valem vadnoucí ODS přesadil zrovna do sféry extrémní pravice. Jinde by za to skončil v politice, u nás je dotyčný ministrem Nečasovy vlády. Tuto muziku mocí opentleného primitivizmu - asi aby udal tón kýženého vracení se k duchovním zdrojům české pravice - čerstvě tvrdí exšéf dotyčného ve straně i vládě, Mirek Topolánek. Vylučuje totiž existenci jiného extremismu než levicového.

O těchto a podobných tématech jsem se nedávno bavil s jedním ze zbylých senátorů občanské demokracie a byl jím odkázán na procentuálně srovnatelný úpadek jejich největšího konkurenta za Grossova předsednictví. Na námitku o sokově 135 let dlouhé tradici a zakotvení v rodině obdobných partají reagoval politik - jak jinak - frází o staronových počátcích jeho strany. Zajímal jsem se, cože zahrnují myšlenkové zdroje Občanské demokratické strany. Jistou formu kontinua s předchozí státostranou, diktátorské manýry Václava Klause, jemuž se nedařilo vstoupit do KSČ a pravicovou rétoriku aplikoval nejednou v rozporu s vlastními činy? Nebo se snad míní ono systematické tunelování národního hospodářství snaživými kariéristy? Nakonec mi funkcionář svěřil vskutku nečekaný postřeh, že opoziční role mívá očistný charakter. Navíc je o dost lehčí, dodávám.

Řadu let v ní setrvávala ČSSD, jíž sice pravděpodobně čekají žírná léta, leč ta snadno svádějí k právě takové nenasytnosti, jaká znemožnila ódéesku. Příkladů také z vlastní minulosti mají sami sociální demokraté dost, a proto by se měl mít Lidový dům zvláště na pozoru před opakováním svých i cizích chyb. Nespoléhat se na nevšední rozezlenost občanů, protože personální a ideová nepřipravenost se záhy pozná. Zvláště když korupcí, neodborností či ideovou zaslepeností posledních roků republika tolik utrpěla.

Pavel Kopecký
Autor je politolog, titulek je redakční