Politickou funkci lze v zásadě vykonávat trojím způsobem. Buď jako jeden velký večírek, kdy se politik soustředí na slavnostní koncerty, přestřihávání pásek na nových stavbách, kladení věnců a účast na recepcích. Ať již pořádaných jím samým, nebo někým jiným. Nebo jako na úřad, kdy vyřizuje a podepisuje došlé žádosti, různé spisy a lejstra, která mu podřízení či kolegové připraví k podpisu. Případně k odhlasování. Třetí způsob představuje provádění společenských změn, nebo naopak bránění tomu, aby k nim došlo. Třetí typ se vyskytuje velmi vzácně a označujeme jej slovem státník. Politik, který si chce zvolit tuto cestu, samozřejmě musí provádět i úkoly popsané v metodě dva. Od byrokrata se však liší tím, že umí říci „NE“. A hlavně, že pozná, kdy má říci: „Tohle nepodepíšu nebo neodhlasuji.“ A pak to taky udělá. I státník se účastní různých slavnostních akcí. Od dobře placeného kladeče věnců se však odlišuje tím, že i na vrcholné diplomatické nebo politické akci přemýšlí a je připraven reagovat na nenadálé situace.

Dobrý politik přichází do funkce připraven. Zná Ústavu a zákony, jimiž se při výkonu funkce musí řídit. Špičkový politik si umí najít i skvělé spolupracovníky a poradce. Nikdo totiž není schopen znát úplně všechno. Ani zvládat sám veškerou agendu, která se na něj v úřadu valí. Státník má však ještě něco navíc. Schopnost rozeznat problémy, které společnost trápí, anebo které se na společnost řítí, aniž si to řada lidí vůbec uvědomuje. A hlavně umí nacházet řešení těchto problémů. To se nadá naučit zpaměti podle pokynu poradců a imagemakerů. Státníka od obyčejných politiků a politikářů odlišuje právě tento vrozený a léty zkušeností vybroušený talent.

Problémy totiž často přicházejí zcela nečekaně. Nebo skrytě. Anebo odněkud, odkud bychom to vůbec nečekali. Na každého, kdo se nechá zvolit do politické funkce, dříve nebo později přijde něco, na co se nepřipravil. A často ani nemohl. Velkým státníkem je pak ten, kdo se v takové situaci umí správně rozhodnout. Pod časovým tlakem. Pod tlakem okolností. Nebo i pod nátlakem. Své by o tom mohli vyprávět všichni političtí matadoři.

Politikem se člověk stává zvolením do funkce. Že jde o státníka, to se pozná až v kritických situacích, které umí ve funkci vyřešit. Vzhledem k tomu, že nemáme křišťálovou kouli ani jiný nástroj schopný věštit budoucnost, tak se při svém rozhodování o tom, pro koho hlasovat ve druhém kole prezidentské volby, musíme rozhodovat aspoň podle toho, co nám kandidáti slibují udělat v případě krizí nebo rozhodování, jež očekávat lze. Zkusme se nyní zamyslet nad některými situacemi, které bude muset řešit prezident republiky, jehož si zvolíme za necelé dva týdny.
Prezidentské pravomoci, jak jsou obsaženy v článcích 62 a 63 Ústavy, lze v zásadě rozdělit podle dvou hledisek. Prvním je výlučnost pravomoci, neboli otázka, zda příslušný úkon činí prezident sám, nebo ve spolupráci s jiným orgánem veřejné moci. Druhým hlediskem, podle něhož můžeme rozdělit prezidentské kompetence, je směr, kterým působí. Takto lze úkony rozdělit na vnitrostátní a zahraničněpolitické.

Čistě výhradních pravomocí je jen několik. Patří mezi ně jmenování předsedy vlády v případě prvního a druhého pokusu. V těchto případech si může prezident vybrat zcela libovolně. Může klidně jmenovat i bezdomovce z hlavního nádraží. Třetí pokus už je však na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, takže jde o sdílenou pravomoc. Jmenování a odvolávání ostatních členů vlády prezident provádí na návrh předsedy vlády, takže jde rovněž o sdílenou pravomoc.

Dále svolání Poslanecké sněmovny k zasedání, čím se míní k ustavující schůzi po volbách. Pak už se má dle Ústavy za to, že zasedání Sněmovny je stálé, a to až do okamžiku uplynutí jejího funkčního období, nebo jejího rozpuštění. Což znamená, že když zrovna neprobíhá plenární schůze, že je zasedání pouze přerušeno. Rozpouštění Sněmovny lze v podstatě také řadit mezi sdílené pravomoci, protože prezident k němu může přistoupit jedině v Ústavou vyjmenovaných případech, k nimž může dojít pouze tak, že je poslanci svojí činností nebo nečinností navodí. Mezi ně patří neprojednání (neschválení ani nezamítnutí) návrhu zákona, s nímž vláda spojila otázku důvěry, ve lhůtě do tří měsíců. Odmítnutí žádosti o vyslovení důvěry vládě, jejíhož předsedu navrhl předseda Sněmovny. Třetí možností je neusnášeníschopnost Sněmovny pod dobu delší než 3 měsíce. Což znamená, že déle než 3 měsíce se na plénum do jednacího sálu nedostaví (nebo nepřihlásí hlasovacími kartami) více než 67 poslanců. Ani jednu z těchto situací nemůže prezident navodit sám.

Výlučnou kompetencí jsou milosti. K nařízení odpustit trest udělený soudem, nebo jej zmírnit, případně nařídit zahlazení v rejstříku trestů, již vykonaného trestu, prezident nepotřebuje souhlas žádného jiného orgánu veřejné moci a ani jeho návrh. Na rozdíl od amnestie, kterou musí spolu s prezidentem podepsat předseda vlády, nebo jím pověřený člen vlády (obvykle ministr spravedlnosti). Stejně jako v případě abolice, neboli nařízení zastavit již běžící trestní stíhání, nebo nařízení nezahajovat trestní stíhání v konkrétní věci.

Čistě výlučnou pravomocí je podepisování návrhů zákonů nebo jejich vrácení Poslanecké sněmovně (někdy nepřesně označované jako „vetování“) ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení. To je jen na rozhodnutí prezidenta. Stejně jako jmenování členů Bankovní rady České národní banky (ČNB) a rozhodnutí, kdo z nich má být guvernér a viceguvernér. Ani v tomto případě není prezident vázán něčím návrhem nebo souhlasem. Prezident, který vzejde z druhého kola této volby bude rozhodovat o jmenování jen 3 členů ze 7. Zato o některých až v závěru svého mandátu, takže nám po něm zbudou ještě šest let.

Poslední výlučnou pravomocí vnitrostátního charakteru je jmenování předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu (NS) a Nejvyššího správního soudu (NSS). V tomto případě je vázán pouze tím, že do funkce může jmenovat pouze stávající soudce. Ani ministr spravedlnosti, ani nikdo jiný mu však nemůže nařizovat, kdo by to měl být, nebo kdo by to být neměl. Předsedy a místopředsedy obou nejvyšších soudů máme. Během následujícího prezidentského období ani jeden z nich nedosáhne věku, kdy by musel ze zákona jít do důchodu. Takže pokud nikdo z nich nebude odsouzen, tak je otázka, jestli se tato pravomoc bude nyní voleného prezidenta týkat. V minulosti se řešila otázka, zdali prezident může odvolat tyto nejvyšší soudní funkcionáře. V Ústavě to není jasně uvedeno. Prezident Václav Klaus to zkusil v případě předsedkyně NS Brožové, ale Ústavní soud (ÚS) na její odvolání jeho rozhodnutí zrušil. S tím, že prezident tak může učinit pouze při splnění zákonem stanovených podmínek. Například pravomocné odsouzení za trestný čin, nebo jiná ztráta způsobilosti k výkonu funkce. Ani zde ovšem neplatí, že by to takto bylo judikováno navždy. Obvykle Ústavní soud přihlíží ke své dřívější judikatuře. Není jí však podle žádného zákona výslovně vázán. ÚS se v různém složení pléna v minulosti ke stejné věci rozhodl různě. Nejznámějším příkladem jsou platy ústavních činitelů, které byly souzeny pětkrát a pokaždé s jiným výsledkem.

Ostatní vnitřní pravomoci prezident provádí vždy v součinnosti s někým jiným. Ústavní soudce může prezident jmenovat pouze s předchozím souhlasem Senátu. Sám si z již potvrzených může vybrat pouze předsedu a místopředsedu. Ovšem stávající předseda a místopředsedové jsou jmenování na 9 let, takže pokud někdo z nich neumře, nebo nepůjde k zahraničnímu soudu – jako se o tom spekuluje v případě předsedy ÚS Pavla Rychteského, který se údajně uchází o funkci soudce Evropského soudu pro lidská práva – tak by se tato pravomoc nového prezidenta v příštích pěti letech neměla týkat.

V případě soudců obecných soudů prezident nemůže sám jmenovat nikoho. Ani když splňuje zákonné požadavky. Jmenovat může pouze toho, koho mu navrhl ministr spravedlnosti. Ne úplně vyjasněná je otázka, zdali prezident může takový návrh odmítnout. Prezident Václav Klaus odmítl jmenování několika uchazečů navržených mu ministrem spravedlnosti. Někteří z nich se odvolali ke správním soudům, protože splňovali veškeré zákonem požadované předpoklady. NSS však rozhodl pouze o tom, že prezident nemůže návrh odmítnout bezdůvodně, protože jde o správní rozhodování prezidenta, při němž je vázán Správním řádem. Václav Klaus poté uvedl jako důvod nízký věk uchazečů. Což ovšem není zákonná podmínka. K nařízení jmenovat se však NSS ani ÚS neodhodlali. Otázkou je, jak by takové rozhodnutí bylo vynutitelné. Představa, že exekutor nutí s pistolí v ruce prezidenta k podpisu, nebo že mu násilím vede ruku na jmenovacím dekretu je absurdní. Naše Ústava pro tyto situace nemá žádnou pojistku. Ne že by ji nebylo možno legislativně zkonstruovat. V ústavním zákoně o referendu o vstupu ČR do EU bylo ustanovení, podle něhož mohl Ústavní soud rozhodnout o vyhlášení referenda, pokud by jej prezident nevyhlásil, ačkoli tak učinit měl. V Ústavě však nic takového nemáme.

Podobná je situace v případě prezidenta, viceprezidenta a členů kolegia Nejvyššího kontrolního úřadu. Prezident republiky do těchto funkcí může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena Poslaneckou sněmovnou. Z Ústavy přímo nevyplývá, jestli prezident může takový návrh odmítnout. V minulosti se tak stalo v případě bývalého místopředsedy Sněmovny Josefa Brožíka, kterého odmítl jmenovat Václav Havel. Brožík si však ani nestěžoval u soudu, ani nepodal ústavní stížnost, takže tato otázka zůstává dodnes nevyjasněná.

Podobně nejasná je situace i v případě jmenování a povyšování do hodnosti generálů, nebo v případě jmenování a odvolávání vedoucích našich zastupitelských úřadů v zahraničí. Tyto úkony činí prezident podle čl. 63 na návrh příslušného ministra. Obrany v případě generálů vojáků, vnitra v případě generálů policie, hasičů nebo civilní rozvědky. A spravedlnosti v případě vězeňské služby. Pokud by jmenoval generála celníků, tak by tak asi udělal na návrh ministra financí. U BIS to není úplně jasné. Tam by povýšení zřejmě navrhoval předseda vlády. Vedoucí zastupitelských úřadů navrhuje ke jmenování a odvolání ministr zahraničí. Z minulosti je známa řada případů, kdy prezident Havel s diplomatickými posty „kupčil“. Několikrát odmítal jmenovat velvyslance, kterého mu navrhl ministr zahraničí. A to většinou až do doby, kdy mu byl „výměnou“ navržen k jmenování na jinou ambasádu některý z jeho kamarádů. Miloš Zeman zase odmítl odvolat z funkce velvyslankyně na Slovensku Livii Klausovou. Ačkoli mu to z důvodu dosažení zákonného věku pro povinný odchod do důchodu u státních úředníků navrhoval ministr Zaorálek. A nestalo se opět nic.

Stejně tak Václav Klaus odmítal příjmout vedoucího zastupitelské mise Kosova. Vláda jeho samostatnost uznala. Procedura uznávání nových států není v Ústavě vymezena. Vláda postupovala podle vyhlášky ministerstva zahraničních věcí socialistického Československa. Tedy již neexistujícího státu. A navíc v podstatě protiústavně, protože Listina základních práv a svobod v čl. 2 odst. 2 stanoví, že státní orgán může činit pouze to, k čemu je zákonem zmocněn. Zákonem – nikoli vyhláškou. Václav Klaus s postupem vlády nesouhlasil a nepřijetím kosovského vyslance odmítal provést dokončení procesu uznání a navázáni diplomatických styků. Nikdo to nenapadl a nic se nestalo.

V případě státních vyznamenání je prezident může udělit pouze v případě, kdy mu k tomu dá souhlas předseda vlády. Obvykle tak činí na návrh Sněmovny, Senátu, vlády, jejích členů a různých spolků. Může si však z došlých návrhů vybrat, nebo si někoho dalšího vymyslet. K udělení však musí „ukecat“ premiéra.
Trochu paradoxní je situace u voleb do parlamentních komor. Ústava stanoví, kdy je vyhlásit může. Stanoví rovněž, že k tomu je nutný spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného ministra. Obvykle je to ministr vnitra. Ovšem vůbec není vyřešeno, co se stane, pokud by prezident volby nevyhlásil ani ve lhůtě, kterou mu předepisuje Ústava. Tedy do 2 měsíců před vypršením funkčního období. Zatím taková situace nenastala, takže to není projudikováno. Ovšem, co není, může být. A ústavní krize by mohla být na světě. Řešitelné by to bylo čistě asi jedině novelou Ústavy. Stejným mechanismem jako v případě referenda.
Článek 63 odst. 2 umožňuje na prezidenta delegovat běžným zákonem i další pravomoci, jako je jmenování profesorů a rektorů a děkanů veřejných vysokých škol. I v této oblasti v minulosti byla řada sporných momentů. Václav Havel i Miloš Zeman odmítli několik jmenování profesorem. A nestalo se nic. Ani žaloba. Miloš Zeman odmítl jednoho děkana. Stejně tak bez jakékoli dohry.

Běžný zákon dává prezidentovi ještě jednu nikoli zanedbatelnou výlučnou pravomoc. A tou je právo podat ústavní stížnost. V minulosti to občas dělal Václav Havel. Václav Klaus ani Miloš Zeman tuto možnost nevyužili, i když by si řada zákonů zasloužila přezkum z hlediska slučitelnosti s ústavním pořádkem.
Vrchním velitelem ozbrojených sil je prezident jaksi formálně. Sám nemůže žádnému státu vyhlásit válku. Ani nemůže sám rozhodnout o vyslání vojsk do zahraničí. K tomu by potřeboval souhlas nadpoloviční většiny obou komor Parlamentu. Tedy 101 poslanců a 41 senátorů. V případě vyslání vojáků do ciziny Parlament navíc rozhoduje na návrh vlády. Otázka je, co by se stalo, kdyby nařídil, že nikam nepojedou. Třeba proto, že vojenská akce nemá mandát Rady bezpečnosti OSN. Teoreticky by to jako vrchní velitel udělat mohl. Otázka je, kdo by pak rozhodl o sporu mezi vládou a prezidentem. Jestli by na to stačilo „posvěcení“ Ústavním soudem. Nebo jestli by účastníci takové mise nemohli být později po změně vlády souzeni za válečné zločiny jako zločin agrese.

Doufejme, že nás žádná válka nejen v nejbližších letech nečeká.

Poslední a nikoliv zanedbatelnou pravomocí prezidenta je vystoupit kdykoli na kterékoli schůzi parlamentních komor nebo vlády. Sám sice nemůže hlasovat ani navrhovat zákony. Může však vahou své autority „plédovat“ za navržení nebo schválení, či naopak zamítnutí nějakého zákona. Jedním ze zásadních témat v této oblasti je ústavní zákon o celostátním referendu. Ústava jej předpokládá, ale zatím jej nemáme.

To, co prezidenta, kterého nyní volíme, čeká a nemine, jsou zahraniční krize. Určitě přijde nějaká – a obávám se, že nebude jen jedna – kterou nečeká ani on, ani my. Pojďme si však zkusit rozebrat ty, o nichž víme, že jsou obrazně řečeno „za dveřmi“. Na zahraničněpolitickém poli se totiž může ukázat, jestli prezident, kterého si zvolíme, bude státníkem nebo „podepisovacím automatem“.

Podle čl. 63 odst. 1 písm. a) zastupuje prezident ČR navenek. V praxi to znamená, že na Evropskou radu by měl jezdit on. Může ale jednáním za ČR pověřit předsedu vlády. Primární právo EU počítá s oběma možnostmi. Smlouva o zřízení Evropských společenství i Smlouva o Evropské unii obsahují klausule o jednání hlavy státu nebo řádně zplnomocněného zástupce státu. Za Francii obvykle jezdí na summity šéfů států a vlád prezident i premiér. Když jsou zajedno, tak má úvodní slovo prezident a pak předává slovo k detailům premiérovi. Když jsou každý z jiného tábora nebo jiného názoru, tak prezident signalizuje, že to už je věc, kterou odmítne podepsat. Respektive bude vetovat prováděcí zákony. Má na to mandát z přímé volby. Čistě jen premiéři jezdí na summity u zemí, které jsou konstituční monarchií. A německá spolková kancléřka. U nás prezidenti této pravomoci zatím moc nevyužívali. Nyní se však náš stát nachází hned na několika životně důležitých křižovatkách.

Asi první z nich bude jednání o reformě evropského azylového práva známé jako Dublin IV. O tom, jestli budeme muset přijímat trvale imigranty, které nám přidělí evropská agentura pro azyl, nebo platit miliardové pokuty. O tom, jestli naše státní orgány budou muset této agentuře a neziskovým organizacím předat razítka k povolování pobytu migrantů na našem území. Další kolo jednání na nejvyšší úrovni má být v červnu. Je možné, že v té době nebudeme mít vládu s důvěrou Sněmovny. Myslím si, že nejen v takové situaci by měl na summit šéfů států a vlád jet za ČR jednat přímo zvolený prezident. Už proto, aby přímo na jednání mohl vahou svého úřadu a mandátu vzešlého z přímé volby od občanů říci, že nikdy nepodepíše zákony, které by něco takového umožňovaly. A že v takovém případě udělá vše proto, aby ČR povinnosti z takových evropských předpisů neplnila. A v krajním případě, že udělá vše proto, aby ČR z EU odešla. Skutečně velký státník by mohl na místě navrhnout nějaký přijatelný kompromis. Třeba takový, že seznam zemí, pro něž nejsou předpisy z balíku Dublin IV závazné, ale pouze otevřené k účasti, se kromě Dánska rozšíří i o ČR. V tomto případě totiž jde o budoucí přežití našeho národa. Podobně jako v letech 1938 a 1939.

V oblasti migrační krize přijde letos na pořad na půdě OSN Globální kompakt k migraci. Jde o smlouvu prezidentského typu. Prezident by v prvé řadě měl jasně Bruselu říci, že Komise nemá mandát jej podepsat jménem celé EU. A to nejlépe na Evropské radě. Kompakt je mezinárodní smlouvou prezidentského typu. Podle čl. 63 odst. 1 písm. b) může jednáním sice pověřit vládu nebo některého jejího člena. Toto pověření však může odejmout a jednání jménem ČR zastavit. Jako to udělal prezident USA Donald Trump. Z evropských zemí už od jednání odstoupilo Dánsko a Švýcarsko.

S vysokou mírou pravděpodobnosti nás v nejbližších pěti letech čeká další kolo nikdy nekončících jednání o reformách EU. Bývalý předseda Evropského parlamentu (EP) a nyní šéf pravděpodobně opět vládní německé SPD už vystoupil s požadavkem na novou federální ústavu pro EU. S tím, že kdo nebude souhlasit, ať jde ven. Současný předseda EP Antonio Tajani zase navrhl, že je třeba zdvojnásobit rozpočet EU. Za tímto účelem navrhl zavést v zemích EU daň z mezistátních bankovních převodů, známou jako Tobinova daň. Vzhledem k tomu, že příští rok proběhnou volby do EP, na které krátce na to naváže jednání o novém rozpočtu EU na dalších pět let, tak lze čekat, že právě toto bude horkým tématem. Taková změna financování rozpočtu EU by musela být provedena změnou zakládacích smluv (O ES a o EU). Ta se projednává na nejvyšší úrovni na Radě EU. Předsedu vlády Andreje Babiše máme momentálně takového, že je vydíratelný nejen kvůli známé cause Čapí hnízdo, ale i kvůli problémům s pobíráním dotací na zemědělské pozemky, k nimž nemůže prokázat užívací titul. Je klidně možné, že takových caus na něj Evropská komise (EK) může mít „nabito více“. Navíc je ve střetů zájmů, protože pro jeho koncern Agrofert – momentálně převedený do správy svěřenského fondu – představují nárokové i nenárokové dotace nemalý zdroj příjmů. Agrofert je navíc největším příjemcem dotací v ČR. Další střet zájmů má v otázce podpory biopaliv. Komise na něj tedy má dost „špagátů“, aby si jej mohla vodit jako loutku. Za této situace by na něj rozhodně měl při rozhodování v tak zásadních otázkách dohlížet na Evropské radě přímo volený prezident. Jak se ukázalo při jednání o Lisabonské smlouvě, kterou nezvládl premiér Mirek Topolánek, tak to je přesně to místo, kde se ukazuje, jestli je politik státníkem. To je místo obrovských tlaků. Jednání pod nátlakem, pod výhrůžkami a v časovém tlaku. Jedná se často přes noc až do ranních hodin. A jednání o reformě financování EU může být právě tím místem, kde se z prezidenta může stát velký státník. Pokud by dokázal vymyslet, předložit a vyjednat takový kompromis, který by byl pro ČR výhodný. A nejlépe pro ostatní členské státy neodmítnutelný. Mohl by mít třeba takovou podobu, že by Tobinova daň byla zavedena výměnou za zrušení národních odvodů do evropského rozpočtu ve výši 1% hrubého národního důchodu (HND). Dnes jej platíme ze státního rozpočtu. A díky tomu bychom se v případě placení pokut za nepřijímání migrantů mohli stát čistými plátci. Zrušení tohoto odvodu dle výše HND by mohlo být velmi atraktivní i pro velké plátce jako Německo nebo Francie. Resp. takový návrh by pro jejich vlády mohl být těžko odmítnutelný. Pokud by jej český prezident zveřejnil s tím, že jej tito klíčoví hráči odmítli, tak by se jim asi těžko vracelo domů. Výsledkem by mohl být dobrý kompromis. Komise by dostala to, co by chtěla, tedy vlastní daňové příjmy. Ale s nimi i odpovědnost. Výše daně by podléhala souhlasu jak EP, tak i Rady ministrů financí. A to jednomyslnému, jak je v případě daňových otázek stanoveno v primárním právu. Našemu rozpočtu by se však uvolnily peníze potřebné na jiné věci, než je odvod do rozpočtu EU, z něhož se nám sice vracejí dotace, ale s tím, že si sami nemůžeme určit, jak je utratit. To také podléhá souhlasu Bruselu. A často jsou to hrozné hlouposti jako rozhledny na rovinaté Moravě. Pro nás by to tedy znamenalo více ekonomické svobody. Takovýchto zásadních změn, kde ČR bude v orgánech EU potřebovat silného a schopného vyjednavače, bude jistě více. Mnoho věcí, které budou předloženy, si dnes neumíme představit. Kdyby vám však někdo před 10 lety říkal, že bude něco jako euroval (EMS), tak byste si pravděpodobně ťukali na čelo a mysleli si něco o tom, že dotyčný včera někde v hospodě přebral a ještě nestihl vystřízlivět.

Zahraniční smlouvy – nejen evropské – tvoří vůbec zvláštní kategorii práva. Většina lidí jejich sjednávání ani nevnímá. A bohužel totéž platí i pro politiky. Často jsou v Parlamentu schvalovány za naprostého nezájmu poslanců. Třeba v případě smluv o zamezení dvojího zdanění a nebo vzájemné ochran investic je při jejich schvalování často v sále jen 67 „nešťastníků“, které určily jejich kluby. Ani řada z nich často nemá ponětí, co v nich vlastně je. V lepším případe je čte pouze zpravodaj. Přitom jde o smlouvy, které zakotvují mezinárodní arbitráže, s nimiž má ČR smutné zkušenosti. V minulosti pověřil prezident Havel tehdejšího ministra financí Ivana Pilipa jednáním o Mnohostranné dohodě o investicích (Multilateral agreement on investment – MAI). Pak už se o to vůbec nezajímal. Vláda zprávy o jednání na půdě OECD brala na vědomí bez rozpravy. Veřejnost o tom nevěděla nic. Připravovaná smlouva byla stejně skandální, jako Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP), jehož projednávání loni zastavil americký prezident Trump. Nadnárodním korporacím by dávala právo vysoudit miliardy na státech i za neuskutečněnou investici ve formě záměru. Prezident Havel se o ni začal zajímat až v okamžiku, kdy ji společně s odboráři „rozmazal“ miniaturní časopis Pražský demokrat vydávaný Štěpánem Kotrbou. Tehdy bylo naštěstí jednání o MAI zataveno na základě požadavku z referenda v Kanadě a v Holandsku. Zahraniční smlouvy jsou tedy také jedno z témat, které si zaslouží pečlivý dohled od prezidenta. A hlavně odvahu. Příklad Lisabonské smlouvy, s jejímž podpisem váhal Václav Klaus, je dost odstrašujícím příkladem. Nakonec ji po prozkoumání slučitelnosti s Ústavou ČR, které u Ústavního soudu inicioval, podepsal. I když nerad, ale podvolil se obrovskému mediálnímu tlaku. Dnes už víme na příkladu migrační krize, že to byla chyba. víme na příkladu migrační krize, že to byla chyba. V době hlasování o Lisabonské smlouvě většina lidí vůbec netušila, co je v ní napsáno. Bohužel ji nečetla ani většina zákonodárců, kteří o ní hlasovali. Prezident Klaus ji četl. Na rozdíl od drtivé většiny lidí si uvědomoval rizika, která by mohla vzniknout třeba právě z jí zavedené společné migrační politiky. I když tu hrůzu a způsob, jakým na ni reaguje Brusel, si asi neuměl představit ani on. Pod obrovským mediálním a politickým tlakem Lisabonskou smlouvu nakonec podepsal. Kdybychom se drželi hesla, že po bitvě je každý frajtr generálem, tek bychom mohli říci, že jej neomlouvá ani to, že byl volený parlamentem. Přímo volený prezident s podstatně silnějším mandátem by podle mého takovou chybu opakovat neměl.

Na budoucího prezidenta čeká určitě ještě řada dalších rozhodování a často i za krizových okolností krizí, které si dnes neumíme představit. Finalisty čeká nejméně jedna a možná i více televizních debat. Pokud nejste ještě pevně rozhodnuti, koho volit, tak bedlivě sledujte, co budou říkat k práci, která je podle Ústavy čeká. A pokud je potkáte na mítinku, tak se jich ptejte i na tyto otázky. O tom je totiž mandát prezidenta. Ne o slušivých brýlích, fešáckém či „nepadnoucím“ obleku. Nebo o tom, co ráda vaří či nosí kandidátova manželka. U zedníka, kterého si najmete na stavbu, vás taky zajímá, jak umí stavět, a ne jakou má barvu vlasů. I prezident je člověk, kterého si najímáme na práci, jejíž obsah je vymezen v Ústavě a zákonech. A platíme jej ze svých daní.