Trochu informační bomba: Ukrajina prý zrušila občanství Michailu Saakašvilimu, zachránci národního boje s korupcí a velké gruzínské „posile“. Stalo se tak prý proto, že v době vyplnění žádosti o občanství neuvedl, že je proti němu v Gruzii vedeno trestní stíhání... Což tak nějak ale věděli všichni. Co všechno se k té věci dá dohledat? A když už jsme na Ukrajině, tak co vlastně politicky a informačně bublá v Kyjevě? Tato zpráva je nečekaná, přijdou další? 

Sám Saakašvili zprávu, že už není ukrajinským občanem, zprvu popřel, pak ale prohlásil, že se z něj migrant rozhodně nestane, protože je „větší Ukrajinec než spousta tamních poslanců“, pohrozil Porošenkovi přinejmenším politickým koncem, zatímco někdejší kyjevské špičky už mu chtějí občanství zase vrátit, aby Porošenka v rámci vnitroukrajinského mocenského boje alespoň naštvaly… Celé je to poměrně bizarní stejně jako jinak vcelku zábavná spekulace, že si ukrajinský prezident prý jezdil do Gruzie domlouvat případný budoucí azyl, pokud by musel z Ukrajiny uprchnout. A „ubytování all inclusive“ si chtěl předplatit právě vydáním Saakašviliho, který je v Gruzii opravdu stíhán pro pestrou škálu zločinů, korupcí počínaje, a mám dojem, že byl dokonce vyšetřován i v souvislosti s vraždou. Právě jeho vydáním do vlasti by se navíc Porošenko efektně zbavil nepříjemného křiklouna a kritika, kterého mu navíc, proti jeho vůli, vnutily ještě Obamovic USA. A když už demokraté nejsou u moci, tak proč se té egomaniacké přítěže nezbavit, ne? Teprve uvidíme, jestli se to týká celého toho gruzínského „výsadku“, který po Majdanu přišel se Saakašvilim „pozvednout“ ukrajinskou ekonomiku i demokracii. Žádní zázraci to tedy rozhodně nejsou. 

Nicméně, otázkou je, jestli už Saakašvili opravdu nemá v USA žádné vlivné přátele a ochránce, aby ho opravdu vydali soudu do Gruzie. Nejspíš nemá smysl se tím zabývat teď, kdy vlastně ještě vůbec nic nevíme. Ale představa, jak si Saakašvili bez domova a občanství musí hledat uplatnění v nějaké další barevné revoluci… 

Osobně mě víc zaujal nově zveřejněný seznam asi osmi set státních podniků, které Kyjev musí pod tlakem Mezinárodního měnového fondu privatizovat. Kromě továren, divadel nebo třeba přístavů jsou v něm i cirkusy. Jak suše konstatoval ukrajinský deník Vesti, hrozí, že jim tam nezbudou už ani klauni… 

Jak vidíte, nejde o „dezinformační agendu“, ale o informace nejprestižnějších světových médií:

Server Hlídací pes „vyčenichal“, že k nám prý jezdí podezřele mnoho potentátů režimu Bašára Asada. Má jít jak o členy oficiálních delegací, tak o lázeňské hosty. Včetně osob na sankčním seznamu EU. Víza jim prý dává naše ambasáda v Damašku. Je zde reálně důvod k pohoršení? 

Upřímně, ten celý článek je dost neuchopitelný. Na jedné straně konstatuje, že ambasáda v Damašku vydala za čtyři roky 309 schengenských víz, ale současně uvádí devět – jen devět! – „problematických“ jmen, které si redakce Hlídacího psa „někde“ sehnala – v praxi to nejspíš znamená, že jí kdosi z ministerstva zahraničí předal seznam v nevyslovitelném (a v jednom případě možná i chybném) anglickém přepisu a řekl něco jako: „Šlápněte do toho!“ Čili devět jmen z 309 víz a u některých z nich jsou tak „významné“ diktátorské charakteristiky jako „prominent režimu“ nebo „v ČR byli na léčení“ nebo „návštěva syrské ambasády v ČR“… To je tedy fakt bomba! Mimochodem, co když se tu ti „na léčení“ setkali třeba s nějakými „lázeňskými hosty“ z USA, aby dojednali cenu například propuštění nějakého zajatého amerického špiona? Spekulace? A proč by to nebylo možné? Chce tady snad někdo našim americkým přátelům házet klacky pod nohy? 

A že byla některá z oněch 309 víz udělena lidem ze sankčního seznamu EU, mě také nepřekvapuje, protože se v Ženevě pod záštitou OSN už pár let o Sýrii pravidelně jedná a syrské vládní delegace tam stejně pravidelně létají. Přes Prahu to díky české ambasádě v Damašku mají nejsnazší. A jestli nikomu v Bruselu nebo v OSN nevadí, že v Ženevě jednají lidé „ze seznamu“, tak proč by to mělo vadit nám? Mimochodem, celý ten „černý seznam“ je hodně bizarní, protože se na něm nově ocitl například i velitel syrské vládní posádky v Dejrizoru, která ve východním cípu Sýrie už snad tři roky brání město v obklíčení Daeše. Chci říci, že být „na seznamu“ nutně neznamená být grázl. Dotyčný může být naopak dokonce i hrdina. 

Zkrátka, přiznám se, že jsem smysl toho podivného textu na Hlídacím psu – tedy jakési ohrožení naší demokracie či co – nepochopila, ale soudím, že je součástí tlaku určitých skupin, které chtějí za každou cenu naši ambasádu v Sýrii zavřít, i když tam Česká republika zastupuje zájmy USA i EU. Proč se snaží zrovna tímto směrem a koho chtějí poškodit, netuším. Jako že uzavřením velvyslanectví nějak ublížíme damašskému režimu? Pokud jim totiž jde jen o to, že svou ambasádou „podporujeme diktátora Asada“ a zrušením ambasády se nějak „očistíme“ nebo mu to „demokraticky a humanitárně a lidskoprávně (a tak vůbec) nandáme“, tak ať ji klidně zavřou. Vezmou to místo nás Rumuni, kteří tam velvyslanectví po celou dobu války „provozují“ taky a taky jsou v EU a taky jsou v NATO, a na rozdíl od nás mají na svém území dokonce i americký „protiraketový deštník“, takže si s Washingtonem jistě budou rozumět, možná i víc než my. Česká republika se v rámci Evropy i NATO vrátí „do kouta“, lidé, kteří tady u nás chtějí „Damašek“ zavřít, budou, bůhvíproč, spokojení, Bukurešť slízne smetanu a její význam v rámci Unie i NATO vzroste. Nic jiného se nestane. 

A co víc, pokud má být velvyslanectví v Damašku „podporou“ Asadova režimu, o němž kdysi Hillary a spol rozhodli, že je fuj, tak proč naši „antiasadovci“ nepožadují zavřít ambasádu v lidskoprávním hororu zvaném Saúdská Arábie? Nebo bychom měli pozavírat velvyslanectví rovnou na celém Blízkém východě a ve většině Asie a Afriky, protože tam kovaného demokrata člověk taky nenajde? A rozum pak zůstává stát nad otázkou, proč jim nevadí české velvyslanectví ve fantasmagorické diktatuře v Severní Koreji… Mimochodem, myslíte, že ministerstvo zahraničí vyšetřuje úniky informací ze svých zdrojů? 

Z Washingtonu opět přišly, jak jsme již zvyklí, „mixed signals“ čili smíšené signály směrem ke světovému dění. Na jednu stranu není Donald J. Trump stále přesvědčen o tom, že Rusko ovlivnilo jeho zvolení, a je připraven omilostnit sám sebe i svého syna, na druhou stranu Kongres schválil další sankce proti Rusku. Zde jde asi o boj institucí. Tak kam se tento boj Bílého domu proti „zbytku washingtonského světa“ dostává? Jiné smíšené signály se týkají Sýrie: Důvěrné zdroje State Departmentu nedávno naznačily, že USA už nemají zájem na odstranění Asada. DJT se však tento týden nechal slyšet, že Asad je zločinec a že musí zaplatit za to, co provádí Sýrii... 

To je hodně podobné jako informační šum kolem Saakašviliho. I ve Washingtonu pořád někdo – Trump, jeho lidi z Bílého domu, ministerstvo zahraničí, Pentagon, CIA, ta divná paní v OSN, média – něco říká; většina slov, která odtud zaznívají, si vzájemně protiřečí, až odporuje, občas se sice zdá, že ministerstvo zahraničí a Pentagon jako by spolu „jely“ proti Bílému domu a Kongresu, ale ten pocit za chvilku vyprchá pod dalším matoucím prohlášením… Trump je v tom velký fachman, protože umí změnit názor i třikrát týdně a pořád si přitom připadá OK. Vsadit si na to, co lze vnímat jako skutečnou politickou linii, co je vnitropolitickým mocenským bojem a co jen mlácením prázdné slámy na principu „plkám, tedy jsem“, je čím dál těžší. Nedivím se, že ministr zahraničí Rex Tillerson už dává najevo, že by s funkcí nejradši praštil, protože mu pořád někdo – ať už slovně, nebo i činy – hází klacky pod nohy a nenechá ho nezávisle pracovat. Je ironií, že zrovna tenhle bývalý „petrolejářský princ“ z ExxonMobilu je třeba podle slavné Naomi Kleinové snad největším intelektuálem v celé Trumpově administrativě. Takže pokud funkci položí, „lépe už nebude“. Už bude fakt jen hůř… 

A stejně podivné jsou i ony „nové“ protiruské sankce, které drtivou většinou schválil Kongres. Senát je podle všeho bez problémů „jednohlasně“, tedy až tak nějak po komunisticku, odhlasuje a Trump nejspíš nenajde odvahu je vetovat. Možná, že Tillersonova nespokojenost vychází i z nich. Po 41 letech v ropném byznysu musí být naštvaný, že „jeho“ obor prohrává na celé čáře, protože sankce míří hlavně na ropu a plyn, a brání tak Exxonu a dalším americkým koncernům v dalších ziscích. Už se objevily „studie“, které vypočítávají, kolik miliard dolarů a kolik desítek tisíc pracovních míst USA ztratí právě jen kvůli sankcím, které zakazují účast v projektech, v nichž je zapojeno i Rusko. Týká se to sice jen nových projektů, těch běžících nikoli, ale i tak. Trump byl kýmsi, kdo nemá žádné větší peníze v ropě a plynu, dotlačen do situace, kdy bude muset „přehlédnout“ své sliby o zaměstnanosti… 

Současně tím ale posílá ke dnu velké evropské koncerny, které mají miliardy ve společných projektech s Ruskem. Řeč je o Shellu, italské Eni, francouzském Totalu, britském BP, konglomerátu firem podílejících se na Nord Streamu; a geograficky je řeč o území od Pobaltí až po Irák a Írán. Jinými slovy, americký Kongres se rozhodl, že pořád ještě vládne světu, a vyvolal tím velký vzdor nejen v Rusku nebo Íránu, ale i v samotné Americe a Evropě. Z našeho pohledu ale bude nejzajímavější reakce Evropské unie, protože Německo a pár dalších zemí okamžitě – v rámci obrany zájmů svých koncernů a pracovních míst – pohrozilo, že na americké sankce proti Rusku bude „adekvátně reagovat“. Uvidíme, co z toho vyleze, ale už jen shoda mezi Ruskem a EU, která má sama proti Rusku své vlastní sankce, je svým způsobem až cimrmanovská. Je přitom zajímavé, že podle Washington Post nové americké sankce proti Rusku dokonce i odpůrce plynovodu Nord Stream 2 sjednocují s jejich budovateli. Není to frajeřina, takhle sjednotit ještě před pár dny rozhádané stádo? Nicméně, kdo si vsadí na to, zda se Brusel Americe vzepře, nebo zda znovu svěsí hlavu a poslušně klekne? 

Obecně je to ale všechno vcelku prosté: USA nutí Evropu – v rámci NATO – navyšovat zbrojní rozpočty na nákupy amerických zbraní a nyní se k tomu „jen“ přidává další budoucí povinnost, tedy nakupovat předražený a ekologicky šílený frackingový plyn ve zkapalněné podobě převážený přes celou zeměkouli v tankerech… Nord Stream 2 je politický projekt, ale pro americký postup platí totéž. Ten první je citelně levnější, ten druhý musí proto být vnucovaný silou. Takže, co z toho všeho ve finále bude? 

Mimochodem, šéf CIA Pompeo včera prohlásil, že Rusko je sice hrozné, ale největší hrozbou pro USA je Čína. Přitom protiruskými sankcemi chtějí – možná i víc – poškodit také nás v Evropě. Že by nás neměli rádi všechny úplně stejně? Někde je něco moc špatně… 

Polsko je zmítáno krizí kolem nově nastolené politické kontroly soudů. Obecný narativ, který je nám předkládán, zní, že demokratická veřejnost bojuje proti autoritáři Kaczynskému. Nicméně Kaczynského strana i nadále vede v průzkumech. EU je znepokojena a přemýšlí, že Polsko zbaví hlasovacích práv. Jak si celou situaci vykládáte vy? 

Nesleduji polskou vnitropolitickou scénu nijak důsledně, a tak se přiznávám, že je to z mého pohledu guláš. Viděla jsem několik vysvětlení, proč prezident Duda, který se díky ultrakonzervativcům vůbec dostal do funkce, vetoval část nové reformy, ale nic moc jsem nepochopila. Ale obecně, ruku na srdce, v čem je politická kontrola soudů tak mimořádným „zločinem“? V USA je to pravidelně souboj mezi republikány a demokraty; s justicí, natož spravedlností a objektivností dotyčných, to nemá ani v nejmenším nic společného. Právě naopak, jinak by se o to tak nehandrkovali, že? A viní snad Ameriku někdo z nedemokratičnosti či rovnou autoritářství? 

Možná důležitější proto je skutečnost, že se Polsko v současnosti ocitlo na „válečné stezce“, a některé výkřiky, které z varšavské politické scény zaznívají, opravdu vyvolávají obavu třebas i z blížícího se ozbrojeného konfliktu. Sice možná „malého“, jen s použitím nožů namísto samopalů, ale přesto. Ty vybičované emoce jsou ve vzduchu cítit a to není nic dobrého. 

Evropská unie taky ničemu nepomáhá, když vyhrožuje faktickým vyloučením Polska ze svých řad. Pokud je zbaví hlasovacích práv, tak proč by měli zůstávat? A pokud nezůstanou, nacionalisté si svou moc jen dál upevní, a navíc zřejmě i získají na radikálnosti. 

Na jedné straně je postup EU obecně vcelku pochopitelný – pokud chceš hrát hru, tak musíš dodržovat pravidla. Nicméně, problém je v tom, že se pravidla drasticky mění během hry a způsobem, který akceptují jen někteří hráči. A těch odmítajících neustále přibývá, přiznejme si. Namísto hledání nějakého kompromisu na nich Brusel ale bazíruje, trvá na naprosté poslušnosti a snad ani nechápe, že někdo vůbec může myslet jinak. To je problém. Pokud totiž „padne“ jedna země, ať už to bude dobrovolným rozhodnutím, nebo trestným vyloučením, tak se EU začne hroutit, což bude obecně vzato škoda, protože jednotná Evropa má větší naděje než Evropa rozdrobená na jednotlivé státy. Možná je to ale logický vývoj. Unie začala jako spolek Německa a Francie plus Beneluxu a Itálie. Všechny ty státy měly jasné společné zájmy, a tak celý projekt fungoval. Koho ale napadlo, že ideálem bude jaksi automaticky a bezmyšlenkovitě rozšiřovat Unii donekonečna, protože je to prostě „skvělé“? Dneska jen sklízíme to, co nějací megalomani zaseli. 

S Bruselem evidentně budeme mít problémy i my. Návladní soudního dvora EU podal návrh na řešení našeho sporu s Evropskou komisí ohledně přerozdělování uprchlíků v následujícím znění: Do měsíce s tím začnete, nebo uvidíte. Ještě to půjde před celý soudní dvůr, leč tedy... Také slyšíte ty upřímné výrazy lásky a oddanosti od českých občanů již jen za ten návrh? Co si, mimochodem, pomyslet o stavu, kdy je v rámci předvolební kampaně v ČR adorování EU a volání po přijetí eura a větší integraci mezi lidmi považováno za nepopulární, ba toxické? 

Máte pravdu, dostali jsme se do bizarní situace – kdo chce vyhrát volby nebo se aspoň dostat do parlamentu, měl by být vzpurný a protiunijní. Přinejmenším v otázce migrace nebo nekvality potravin. Je až neuvěřitelné, jak se Brusel dokázal tak „zdemolovat“, že kromě migrace už v něm – přinejmenším tady u nás – nikdo nic jiného nevidí. Z hlediska členského státu EU to není pro EU dobrá vizitka, to si přiznejme. Nicméně, jakmile se u nás ve volbách rozhodne a rozdělí se sféry moci a peněz, nedala bych ani zlámanou grešli na to, že naše „tradiční“ politické strany necuknou. Že nevyužívají antiimigračích nálad jen k získání hlasů, a pak se uvidí, tedy pak se otočí… 

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v příštích dnech sledovat? 

Podle mého bude nejzajímavější postoj Unie vůči protiruským sankcím, které jsou fakticky i sankcemi proti Evropě. Skloní EU hlavu? Nebo udělá „ty ty ty“ a pak ji skloní?