Česko začalo EU předsedat 1. července, štafetu převzalo od Francie. Má pravdu premiér, když říká, že přebíráme předsednictví v době, která patří k nejtěžším za několik posledních desetiletí?
Nejsem si jistý, zda pan předseda vlády nepřeceňuje svoje subjektivní hodnocení doby, „kterou žijeme“. Asi by mu to nemuseli věřit nejen pánové Nečas a Topolánek, ale dokonce ani třeba Vladimír Špidla nebo Miloš Zeman, kteří předsedali českým vládám v letech bombardování Bělehradu nebo Iráku, útoku na „dvojčata v New Yorku“, po kterých všichni tvrdili, že svět už nikdy nebude takový jako „předtím“. Když mluví jako historik „o několika desetiletích“, snad by si mohl vzpomenout alespoň na všechny ty války, které se vedly proti „darebným státům“ ve jménu demokracie a lidských práv a ve kterých nám v nich měli k slavným vítězstvím „dopomáhat Bůh a američtí prezidenti“. Doba, ve které budeme jen šest měsíců „předsedat EU“, což je událost spíše ornamentální než fakticky významná, je, samozřejmě jako vždy, těžká, ale nejen pro nás, ale i pro všechny, kteří ji prožívají s námi. V případě České republiky k tomu přispívají nejen problémy globální, ale i ty na naší domácí zahrádce. A skoro se mi zdá, že právě ty nechce pan předseda vlády vidět na plně osvětlené scéně.
Dorazila do české politiky s Fialovou vládou změna, která byla slibována? Mohla se vláda navzdory extrémně obtížné situaci projevit lépe?
Rozhodně „dorazila“, a to dokonce ještě dřív, než se Petru Fialovi podařilo svou vládu sestavit a potvrdit její legitimitu vyslovením důvěry v Poslanecké sněmovně. Dokonce má i své první oběti, což je výkon v několika měsících téměř olbřímí. Na „extrémní obtíže“ koaliční vláda reagovala až extremisticky a zdá se, alespoň podle veřejné kritiky jejích rozhodnutí, že si mnoho občanů a zájmových skupin myslí, že mohla reagovat jinak a lépe. Tato nespokojenost se nedá měřit krejčovskou mírou, ale přece jenom, alespoň podle „prozatímních“ odhadů agentur sledujících stav veřejného mínění, se dá soudit, že její kladné hodnocení odpovídá volebním výsledkům z podzimu loňského roku a představám o funkci tzv. Rychetského modelu politického systému České republiky. Když zapomeneme na překřikování se političek a politiků v PS PČR nebo v televizních studií všech možných TV a soustředíme se na hodnocení kvalifikovaných ekonomů, finančníků a skutečných analytiků (nikoliv jen agit-propčíků stávajícího režimu, typologicky stejných jako toho minulého), máme k dispozici hned několik kvalifikovaných analýz eurounijní politiky, Zeleného údělu, participace ČR na vojenských operacích na Ukrajině a proměně mezinárodních vztahů, a tak lze konstatovat přešlapování pětikoaliční vlády na jednom místě a uvažovat o její strukturální změně. Nebylo by to v dnešní spíše chaotické než „těžké“ době nic mimořádného. Doba se mění a my se měníme s ní – je prastarý text jedné ze slavných písní, ale to neznamená, že „doma a my“ se změní na požádání a z vůle nebo zvůle nějakého politického génia.
Mezi opozicí existuje představa, že pětikoalice vyhrála loňské volby buď náhodou, nebo rovnou podvodem. Když se blíží první výročí parlamentních voleb, které tuto vládu dosadily, jak se s těmito prohlášeními vypořádat?
Jsem v tomto ohledu trochu zaujatý a patřím k té skupině občanů, kteří si myslí, že lze mluvit o té druhé možnosti, kterou uvádíte. Mimochodem, všichni známe prastaré pořekadlo, že kdyby byly volby k něčemu – „zakázali by je“. Jde jen o to, kdo zakazuje, s jakým úmyslem a v čí prospěch. Kdybych věděl, jak se s těmito názory vypořádat, musel bych být nejméně takový myšlenkový kolos jako pan Michal Klíma, a desítky jeho epigonů, z nichž někteří jsou dokonce v nejvyšších funkcích státu a jeho administrativy. Pak by to bylo jednoduché – strašit, zakazovat, trestat. A bylo by vymalováno.
Slušná politika, havlovská politika, „dáme zemi do pořádku“, stop rozkrádání, být spolehlivým partnerem pro EU a USA, stop zadlužování, moderní budoucnost a inovace, modernizace a digitalizace státu. To byla základní hesla, se kterými vládní strany vyhrály volby. Kde jsme nyní s těmito prvky?
Dnes se to zdají být dutá, prázdná slova. Ale to jen proto, že nejsou naplněna obsahem. Německo-česko-americký profesor politických věd Karl Wolfgang Deutsch ve své dodnes citované práci Nationalism and social communication (1953) tvrdí, že politika se odehrává v heslech, sloganech, a v jejich snadno pochopitelných významech. Jen se jim musí dostat, řekli bychom dnes, existenciálního ručení občany a jimi volených autorit. Nejsem si jistý, zda dnes ještě někde věří ve „slušnost“ politiky devadesátých let minulého století. Snad opravdu chceme být spolehlivým partnerem Západu, ale nejsem si jistý, zda tento svět chce být spolehlivým partnerem naším, anebo zda pod pojmem digitalizace si někdo nemyslí, jak varoval dokonce i sám velký Miroslav Kalousek, „gulag s wifinou“. Konečně snad už všichni víme, že politické dění má tři hlavní období – předvolební, volební a povolební, a proto se nemusíme divit, když zjistíme, že zase jednou někdo neříká pravdu a myslí svá slova trochu jinak...
Se začátkem války a s příchodem ukrajinských uprchlíků utkvělo na Fialově vládě podezření, že preferuje „havlovské ideje“ mezinárodní politiky a zájmy zahraničních partnerů před pragmatickými zájmy. Odpůrci vlády předhazují Fialovi například Viktora Orbána coby vzor. Kde je pravda?
Mám trochu potíže s porozuměním toho, co to jsou „havlovské ideje“. Může to být přemíra slov přednášených při různých příležitostech od řečí na Letné, prvního prezidentského projevu v ČT, vystoupení v americkém kongresu až třeba po slova o budoucnosti lidstva, která měla být přednesena na Velikonočních ostrovech. Ale musím uznat, že smyslu slovního spojení „havlovské ideje“ rozumím trochu jinak než někteří jiní. Konečně před několika dny upozornil českého premiéra dokonce i exkomisař Gunther Verheugen, který varoval před adorací Havlových slov, že je třeba něco dělat pro zrušení práva veta členských států EU.
Zřejmě těm idejím rozumíme každý jinak – a to je jejich síla i prokletí.
Pokud jde o ukrajinské uprchlíky, zatím se nezdá, že by byli bezpečnostní hrozbou. Může se společenská atmosféra v jejich otázce v Česku změnit?
Asi ano, ale to bude spíše souviset nikoliv se vztahem lidí k lidem, ale hlavně s ekonomickou situací v České republice. Bude-li se zhoršovat, pak, jak je konečně zvykem nejen u nás doma, ale i v zahraničí, bude se hledat „obětní beránek“ a bude to ten, který bude nejsnadněji pojmenovatelný. Ale ukrajinská diaspora asi nebude omezena jen na střední Evropu a Evropskou unii nebo Spojené státy, a tak se můžeme více obávat jejího iracionálního, emocionálního neporozumění, než nějakých chybných vládních rozhodnutí. Anebo, jak se v poslední době ukazuje, nepatřičně teatrálního mediálního zveličování sociálních nedorozumění, ke kterým by mohlo docházet při jakékoliv změně hranic současné Ukrajinské republiky a jejího politického režimu.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá