Mnohým se zdá, že se za poslední týden svět zbláznil. Donald J. Trump, který hlásil, že na poli zahraniční politiky bude mimořádně zdrženlivý, nechal v pátek odpálit na syrskou leteckou základnu 59 tomahawků. Pravda, skoro nic se netrefilo. A od té doby jedou spekulace, proč to udělal: Chtěl opravdu potrestat zlého Bašára Asada za „chemický útok“? Je to začátek větších amerických akcí v Sýrii, i když to americká veřejnost nechce? Byla to taková „propagační střela“ před jednáním Rexe Tillersona v Rusku? Nebo ho „zbulíkovala“ dcera Ivanka, která podle některých informací nemohla snést pohled na ty zplynované děti? Co to, proboha, s drobným časovým odstupem bylo? 

Ta Ivanka coby hybatelka amerického raketového útoku, to mě opravdu pobavilo. A vlastně to svým způsobem jen korunuje celý uplynulý týden, který se nesl ve znamení jakési těžké duševní poruchy politiků a médií západní části světa. Na chemický útok, který byl podle všeho „false flag“ operací Al-Káidy a tureckých tajných služeb, USA pohotově – až moc pohotově, tedy předpřipraveně – reagovaly útokem proti Sýrii, o němž dopředu informovaly Rusy (a tím i Sýrii a možná i Írán), hlavně aby nezpůsobily větší škody a nevyvolaly skutečný konflikt. Jeden podfuk byl přebit druhým a západní politici nad tím coby poslušní pudlíci jásají. A americkým médiím, která až doteď nenechávala na „ruském agentovi“ Trumpovi nitku suchou, to stačí, aby oslavovala „zrod skutečného prezidenta“, který to „Rusům natřel“. To zůstává opravdu rozum stát. 

Nevím, jestli je to začátek americké agrese proti Sýrii, ale řekla bych, že nikoli. Soudím tak podle přemrštěné rétoriky západních politiků, kteří se aktuálně přebíjejí v soutěži o to, kdo víc toho Asada znectí. Mimochodem, vítězem je už dopředu mluvčí Bílého domu Sean Spicer, který se rozhorlil natolik, až analogiemi s Hitlerem pěkně nahlas a veřejně popřel holocaust. To taky zůstává rozum stát. Zkrátka, čím hlasitější a nesmyslnější slova, tím méně akce, a co víc, každá akce může v tuto chvíli samozřejmě vyvolat reakci a válku nejen se Sýrií, ale především s Ruskem (a možná i obchodní válku s Čínou) a současně i zvýšený příval uprchlíků do Evropy. 

Je podle mého důležité, že si to přinejmenším některé státy EU uvědomují. Američané si na setkání G7 přizvali Turky, Saúdy a Katařany, tedy státy, které podporují sunnitské teroristy nejen v Sýrii, ale obecně (stačí vzpomenout na odtajněné materiály o saúdském podílu na 11. září 2001) a z logiky věci nejspíš stojí i za chemickým útokem v Idlíbu. Opírat se o takové spojence je podle mého dost „chucpe“. Katařané si Západ ale prostě koupí – jen v Británii slíbili v příštích pěti letech investovat dalších pět miliard dolarů. I Saúdové si nás nejspíš ještě stále jsou s to koupit, i když jejich velký muftí v týdnu – po dvou krvavých teroristických útocích na koptské kostely v Egyptě – vyzval ke zničení všech křesťanských kostelů ve světě. A Turci, kterým Západ ještě před pár dny nemohl přijít na jméno a kteří zorganizovali už chemický masakr u Damašku v roce 2013, aby (marně) přiměli Obamu k Asadovu svržení, nyní sami provádějí „šetření“ a tvrdí, že v Idlíbu zabíjel sarin. A že byl syrský. Nebo lépe, byl to sarin osobně Asadův, který si schovává doma pod kuchyňkou linkou hned vedle leštidla na stříbro. A basta! Žádného dalšího vyšetřování už netřeba. 

A s takovými partnery v zádech chtěly USA spolu s Británií prosadit další sankce proti Rusku, ale Itálie a Německo jim do toho hodily vidle. Čili i v tomto běsném týdnu občas probleskly zbytky rozumu. Je ho ale aktuálně tak málo, že nás to nijak neopravňuje hledět do budoucnosti s nějakým přehnaným optimismem. 

Pokud jde o to vyjednávání, tak DJT sám sebe označoval za „vynikajícího vyjednavače“. V americkém byznyse to vrcholné vyjednávání jistě nespočívá v lichocení „vy máte tak krásnou kravatu“ nebo „jak to děláte, že jste tak skvělý?“ Spíš jde o tvrdý byznys spočívající v přitlačení protivníka ke zdi. Je toto případ postupu DJT vůči Rusku? Může vůbec myslet vážně tu myšlenku „vyberte si mezi námi nebo Íránem a Asadem“? Myslí si vážně, že taková věc může na Putina zabrat? A jinak, opět se vynořuje scénář, podle kterého Bašár musí jít kvůli plynovodu do Evropy, který si vysnily ropné monarchie ze Zálivu, a Sýrie mu jaksi překáží. A Markéta Kutilová dokonce tvrdí, že pravým důvodem americké akce v Sýrii je snaha přesunout tam raketovou základnu z Incirliku. Můžete, prosím, posoudit tyto dvě teorie? 

Nevím, do jaké míry bude snaha „přitlačit“ Rusko ke zdi úspěšná, nebo jestli právě to – a nikoli domácí popularita – bylo opravdu hlavním cílem oněch tomahavků. Současně je ale třeba připomenout, že mnohé analýzy ruských thinktanků už několik let poukazují na skutečnost, že Bašár Asad – na rozdíl od svého otce – nikdy nebyl až tak velkým přítelem Ruska, vždy byl spíše prozápadní a jeho vztahy s Moskvou posílily jen kvůli tomu, že mu v určité fázi války nikdo jiný nezbyl. S tím souvisejí otázky, zda vůbec stojí za to Asadův režim hájit. A pokud ano, tak do jaké míry nebo až do jaké ceny? Čili pro Rusko je teoreticky možná důležitější udržet v Sýrii funkční vládnoucí systém než Asada samotného. Ta diskuse se vede dlouhodobě a její výsledek asi uvidíme až v praxi. Sám Putin ostatně včera jakoby „nenápadně“ připomněl, že hlavním cílem ruské vojenské přítomnosti v Sýrii je zabránit teroristům z Kavkazu v návratu do vlasti. A pochválil si, že se to i daří. O Asadovi ani slovo. 

Chápu, že Západ už do slovních, politických i vojenských ataků proti Asadovi za uplynulých šest let války investoval tolik energie, že mu jeho případné setrvání v čele státu bude nutně a navždy připomínat trapnou – a proto hlavně nepřijatelnou – porážku. Chápu, že se může někde v zákulisí vyjednávat o tom, že Asad odstoupí, čímž by se západní vlk nažral, a systém v Sýrii poběží dál i bez něj, což zase uspokojí ruskou kozu. Čili umím si představit teoretickou variantu, že si Rusko vybere „mezi USA a Bašárem“. Přitom ale platí, že bez Bašára Asada by současná Sýrie implodovala, protože žádný jiný potenciální lídr, který by měl podporu drtivé většiny občanů země a uměl ji z valné části udržet pohromadě a funkční, na obzoru není ani vzdáleně. A problémů by najednou bylo mnohem víc, než jich je dnes. 

Velezajímavý Kennedyho text, který argumentuje plynovody z Kataru, je už přes rok starý. I když nevykresluje plný obraz reality, Katarský plyn přes Sýrii by aktuálně vadil Rusku, které posiluje svůj podíl na trhu s plynem v Evropě, neboť EU už odvolala všechny své námitky proti Nord Streamu 2 a Česká republika i Slovensko vzápětí podepsaly rámcové dohody o tranzitu plynu… O přesunu letecké základny z tureckého Incirliku se v době, kdy Erdogan neustále vyhrožuje, že odtud vyžene NATO i USA, dost spekuluje, nicméně stěhování do Kurdistánu je vhodným řešením pro současnost, kdy Kurdům americká pomoc a přítomnost ladí s jejich strategickými cíli. V bližším či vzdálenějším budoucnu ale ultralevicoví Kurdové s USA až tolik „ladit“ nejspíš nebudou.

Co vlastně všechno Rusko hledá ve spojení s Íránem, Asadem a Hizballáhem? O co by přišlo, kdyby náhodou Putin „vyměknul“, jak to po něm chce Tillerson? I když, jak jsme říkali, pokud ten požadavek myslí vážně. Jinak, Jaroslav Bašta vidí hrozbu „opravdu velké války“ mezi koalicemi „Západ + sunnité“ a „Rusko + šíité“. Co nám k tomu chybí? Znovu připomeňme, že americká veřejnost striktně nechce jakýkoliv další zásah v Sýrii. 

Írán, Sýrie, Hizballáh a další – nejen šíitské, vzpomeňme třeba na Egypt nebo maršála Haftára v Libyi – regionální síly jsou pro Rusko zajímavé především tím, že byly jaksi „koaličně volné“ – Západ vůči nim po dekády používal knutu, potažmo rovnou represe a měl je neustále na mušce, a tak nemuselo být až tak složité nalézt zrovna s nimi společnou řeč a společnou platformu. Jak je vidět, pro rozhodný návrat Ruska na Blízký východ to bohatě stačilo. Je jasné, že jejich vztahy jsou vedeny společnými zájmy „teď a tady“, přičemž si nemusíme nutně představovat nějaké pevné aliance na věčné časy, nicméně vznik bloku stojícího proti Saúdům a dalším středověkým sunnitským spojencům Západu je očividný. Jestli mezi nimi dojde opravdu k velké válce, tak to opravdu netuším, ale tipla bych si, že spíš nikoli. Ve finále by totiž západní armády musely nastavovat krk za tmářské feudály, protože jejich vlastní armády vyfutrované západními zbraněmi za stovky miliard dolarů jsou v lepším případě pochybné a samotné královské rody si musejí najímat žoldáky, protože svým vlastním občanům nedůvěřují. A třeba takový boj NATO pro záchranu Saúdů, kteří stále vnímají ženy jako jakési podřadné živočichy, by se západní veřejnosti „prodával“ fakt hodně složitě. 

Pokud jde o rozhovory Lavrov–Tillerson, tak velmi jednoduše: Jaký výstup z nich vidíte? 

Je to sotva pár hodin a nejsou známy všechny podrobnosti, takže jen stručně. Americký ministr zahraničí se v Moskvě, po pěti hodinách rozhovorů se svým protějškem Lavrovem, nakonec na skoro dvě hodiny setkal i s Putinem. Tillerson posléze dál trval na tom, že Asad „nemá v Sýrii budoucnost“, i když mluvil o dlouhodobém procesu jednání, která by k tomuto výsledku vedla, což jako by evokovalo už zmíněnou tezi o najedeném vlkovi a spokojené koze. Současně projevil zájem obnovit s Ruskem komunikační kanály vojenské i diplomatické, které se (asi) přerušily po tomahawkovém útoku v Sýrii, což by samozřejmě byl pozitivní krok. K tomu ale obvinil Sýrii z použití kazetových bomb, které ovšem ve svých válkách používají i USA, a Rusku předhodil, že zasahovalo do loňských amerických prezidentských voleb. Lavrov pak neustále vše popíral a předhazoval Spojeným státům „jejich“ Srbsko, Irák, Libyi nebo Jižní Súdán… Jako by cílem celé jejich tiskové konference bylo všemožně zdůraznit rozpory, které mezi USA a Ruskem vůbec jde najít či vymyslet. 

Rusko nicméně – současně s Tillersonovými rozhovory v Kremlu – v Radě bezpečnosti OSN vetovalo (už po osmé) rezoluci o Sýrii, nyní konkrétně požadavek na prošetření okolností chemického útoku v Idlíbu. Nesouhlasilo s tím, že rezoluce odsuzuje jediného „obvyklého podezřelého“, tedy Sýrii, a zcela opomíjí vyšetřování na místě samotného útoku, které Damašek nemá ani pod kontrolou, tedy na Idlíb, který ovládají Al-Káida s Tureckem v zádech. Nejdříve důkladně vyšetřit a poté přijímat rezoluce, trvá na svém Rusko. 

Čili výstupy z moskevských jednání naznačují, že se obě strany chovaly slušně a neplivaly po sobě, ale zásadní rozpory vyřešeny nebyly, pokud ovšem něco takového bylo vůbec cílem této cesty. Trump už Tillersona ocenil za „ohromující práci“, zatímco Rusko mluví o tom, že se vztahy s USA rapidně zhoršují. Uvidíme, co bude dál. 

Poněkud zapadla zpráva, že v Mosulu při jednom náletu – neví se koho – zemřelo 200 lidí najednou. Spekuluje se, že to byl americký nálet a Američané to vyšetřují. Jsou teorie, že za to může Daeš, protože do těch bombardovaných domů nacpal výbušniny. Vy jste už minule srovnávala „chemický útok“ v Chán Šajchúnu s dlouhodobou americkou aktivitou v oblasti Mosulu... Jak se vám to jeví v tomto světle? 

No tak zemřelo dalších dvě stě lidí, propána! Koho to zajímá, pokud je nezabil Bašár Asad? 

Milan Syruček tvrdí, že celé tohle „divadlo“ je ve skutečnosti jen k zabavení veřejnosti a odpoutání pozornosti, neb se nám za zády ,,peče“ něco velkého. Je to možné? Kommersant uvažuje, že tou „velkou věcí“ má být rusko-americká dohoda, co udělat se Severní Koreou. Anebo se rýsuje nějaká jiná dohoda mezi velmocemi, kterou DJT „podpořil“ zmíněným obchodnickým způsobem – na úvod jednání zaútočíme a ukážeme svaly? A ještě uklidníme Johna McCaina. Je správná úvaha, že by se DJT mohl s Putinem dohodnout ve smyslu „v Sýrii převládnou USA a na Ukrajině si dělejte, co chcete“? Že o „Blizáč“ se Američané budou rvát do roztrhání těla, ale Ukrajina je pro ně pasé? 

Možná se něco peče, možná ne. Nejdůležitější se mi nyní zdá skutečnost, že se Trump pro domácí americké publikum zbavil nálepky „Putinova agenta“, ale když je jeden hoax přebit hoaxem dalším, aby si vylepšil domácí image, tak to bude agent ve skutečnosti fakt skvělý a schopný. 

Ne, vážně. Moc nechápu onen případný „deal“ mezi USA a Ruskem o Severní Koreji, protože bych spíš čekala, že to bude téma pro „regionálně příslušnější“ Čínu, i když je pravda, že zatímco ke Korejskému poloostrovu míří americká flotila, ruský křižník už zakotvil v jihokorejském (!) Pusanu. Možná se ale jen Rusové snaží k věci „přimotat“, aby se tak stali účastníky jednání a mohli Američanům případně dělat různé kapricy – třeba za Sýrii. Ale to fakt jen spekuluju. 

A nechápu proč by mělo Rusko pouštět Sýrii výměnou za Ukrajinu. Co by z toho v současnosti mělo? Jako že vymění pozici na Blízkém východě, tedy ve strategické oblasti u bran Evropy, zradí své spojence v Íránu, Libanonu, Egyptě a jinde, do budoucna tím získá image nespolehlivého a zrádného partnera a výměnou za to dostane „snědený“ a zkorumpovaný ukrajinský krám plný jurodivých ultranacionalistů s pěnou u úst? Zatím si tyhle svoje „demokratické ukrajinské výdobytky“ musí platit Západ, který je už – po třech letech – „ready“ vpustit miliony Ukrajinců do Evropy v rámci bezvízového styku; myslím, že to Rusku musí tak nějak škodolibě vyhovovat. Možná by Západ takový handl – tedy „Blizáč“ za Ukrajinu – rád viděl, ale nevěřím, že to tak dopadne. To by Západ musel přihodit ještě něco obrovského, co si dnes ani neumím představit. Vlastně se nabízí otázka, co Západ může aktuálně vůbec nabídnout, aby to bylo pro Kreml fakt zajímavé. 

Na závěr blbá otázka, ale nemohu si jí odpustit: Jak tohle všechno podle vás skončí? Co všechno se za poslední týden změnilo? 

Osobně si myslím, že v uplynulém týdnu jsme byli v mezinárodních vztazích svědkem obřího píárového cvičení, které ve skutečnosti nic moc nezměnilo. Jen USA předvedly několikrát obrat o 180 stupňů, každý tamní činitel – ať už jde o Trumpa, Tillersona, velvyslankyni při OSN Haleyovou nebo šéfa Pentagonu Mattise – říká něco jiného, a aby se v tom ve finále čert vyznal. Jestli jim to vydrží ještě měsíc dva, tak už všichni přestanou brát USA vážně – nečitelná velmoc ale bude mít kliku, že ji většina evropských „spojenců“ (slouhů) bude věrně následovat ve veletočích den za dnem. A pro srandu králíkům začne být i Evropa. Tedy, ona už pro srandu králíkům nějakou dobu je, ale ještě se to zhorší. 

Jestli z nás náhodou nezbude jen hromádka radioaktivního popela, co bychom příští týden měli sledovat? Oblohu? 

Obloha je dobrý tip: pokud se vyhnete světelnému smogu, může být někde na mezi pohled na hvězdy uklidňující až povznášející. Člověk by mohl aspoň na chvíli snít o tom, jestli někde náhodou neexistují smysluplnější světy. Tady na Zemi totiž bude dál „dusno“, ale mne osobně bude třeba zajímat, jestli se Tillersonův někdejší zaměstnavatel, ropný koncern ExxonMobil, po jeho návštěvě v Moskvě „náhodou“ pomalu nevrací za kšeftem do ruské Arktidy…