Už téměř třetí měsíc probíhá na Ukrajině vládní krize a hledání nového premiéra, aby vystřídal nepopulárního Arsenije Jaceňuka, kterého mnozí viní nejen z neúspěchů jeho vlády v oblasti sociální a hospodářské politiky, ale dokonce z korupčních schémat. Součástí problému je rozpadlá vládní koalice „Evropská Ukrajina“, která vznikla na základě voleb v říjnu roku 2014. Udržet koalici a najít nového premiéra bez předčasných voleb se ukazuje v současné situaci jako velký problém. I proto, že do ukrajinských záležitostí bezprecedentním způsobem zasahuje Západ, jeho vlastní zájmy a představy. 

Washington a Arsenij 

Západ a především Washington sázel, jak známo, na současného agilního premiéra Arsenije Jaceňuka, jehož strana – či lépe řečeno volební stranický projekt – skončila v říjnových volbách 2014 druhá, aby za rok z této podpory nezbylo víc než jedno dvě procenta. Ve Washingtonu měli dlouho dojem, že Jaceňuk je tím pravým ořechovým pro Ukrajinu a pro americké zájmy v zemi, a to navzdory jeho nepopularitě, absenci podpory a neustále latentně přítomnému konfliktu mezi ním a prezidentem Porošenkem. Tato skutečnost nejspíš omezovala manévrovací prostor ukrajinského prezidenta při rekonstrukci vlády, ve které se v poslední době objevovaly nové a nové koaliční rozbroje – a jejich leitmotivem (byť rozhodně ne jedinou příčinu) se stával premiér Arsenij Jaceňuk. 

Fakticky je jasné, že menší politické strany, Tymošenkové strana Vlast (Batkivščina) a Radikální strana O. Ljaška, se snažily využít situace k mocenskému restartu a získat pro sebe větší politický vliv a kapitál. Naopak pro liberální Svépomoc se vleklá vládní krize stala otázkou katarze a odchodu do opozice – a tedy nejspíš sázkou na příští volby, které s vysokou pravděpodobností budou znova předčasné, i když to nemusí znamenat, že budou v nejbližší době. Udržet současnou konstelaci do řádných parlamentních voleb v roce 2019 považuji v daný moment za politické sci-fi či spíše zázrak. 

Aspoň podle posledního průzkumu  veřejného mínění by si nejlépe vedla strana Vlast a Ukrajinci by si Julii Tymošenkovou přáli vidět na postu ministerského předsedy. Porošenkova strana Blok Petra Porošenka (BPP) si značně pohoršila, skončila by až na třetím místě za Opozičním blokem a velmi výmluvné jsou názory respondentů na situaci v zemi, kterou většinově hodnotí jako špatnou či velmi špatnou. 

Další systémovou součástí krize ukrajinské vlády je samotná ukrajinská ústava. Díky platné ústavě Ukrajina není ani prezidentskou republikou, ale ani parlamentní republikou. Tato nejasná situace, vzniklá jako důsledek oranžové revoluce v roce 2004, se promítla v dnešních poměrech do vzniku dvou paralelních a fakticky často vzájemně konkurenčních mocenských vertikál – té prezidentské a té premiérské. Odtud vyplýval konflikt mezi Porošenkem a Jaceňukem, který se periodicky projevoval přestřelkami v médiích. Nešlo ale samozřejmě o konflikt ideologický nebo programový, ale především mocenský – o zdroje a moc. 

Únorové hlasování – parlament z kola ven 

Celá kauza Jaceňuk kulminovala (v polovině února, kdy došlo v ukrajinském parlamentu ke skandálnímu hlasování. Také díky absenci hlasů z Bloku Petra Porošenka se povedlo udržet Jaceňuka v křesle premiéra. Tehdy se v médiích spekulovalo , že jedním z faktorů byl požadavek amerického viceprezidenta Bidena Jaceňuka v křesle udržet. Navzdory tvrdé kritice z úst samotného prezidenta, který sehrál ukrajinskému národu politické divadlo, to byla také Porošenkova strana, která umožnila fakticky zglajchšaltovat hlasování o důvěře. Celému světu se demonstrovalo, jak ukrajinská oligarchická demokracie funguje prakticky. 

Tento manévr v dané situaci jenom prodloužil Jaceňukův pobyt v křesle premiéra a koupil jeho Lidové frontě čas na vyjednávání a manévrování. Podle ukrajinských zákonů se totiž hlasování o důvěře vládě může konat jenom jednou za půl roku. Odchod Jaceňuka tak přestal být otázkou parlamentních procedur a stal se otázkou zákulisního vyjednávání a celkem jistě také nejrůznějších kšeftů. V nich získal Jaceňuk výhodnější pozici: milerád rezignuji, ale… 

To je ale jenom jedna stránka problému. Tou další je samozřejmě už zmiňovaný vnější vliv na vnitropolitické záležitosti Ukrajiny – tedy skutečnost, že USA a jejich atlantický přívěšek, EU, si kladou podmínky a do výběru budoucího premiéra nepokrytě zasahují. S očividně nedemokratickou politickou praxí si ani jeden západní spojenec nedělá zřejmě hlavu a nadále se všichni tváří, že Ukrajinu skutečně a opravdově „poevropšťují“. 

Odysea pokračuje 

Hledání nového ukrajinského premiéra a vzkříšení stabilní vládní koalice se stalo tedy novou politickou odyseou. Podle všeho by západní spojenci (a fakticky sponzoři) Ukrajiny dávali přednost Natalii Jareskové, současné ministryni financí, která by mimo jiné byla pevným garantem ukrajinského plnění fiskálních požadavků a podmínek MMF. Jaresková je americká občanka a diplomatka narozená v USA, takže má z hlediska loajalit velmi dobrý profil. Jenže, jak se zdá, Jaresková navzdory přáním nemá a nedokáže získat podporu napříč parlamentními koaličními frakcemi. V případě kabinetu Jareskové by se jednalo podle všeho o technokratickou vládu, což – celkem logicky – nevyhovuje na Ukrajině asi nikomu. 

Blok Petra Porošenka přišel po jistém váhání s vlastním kandidátem. Tím se stal současný předseda parlamentu Volodymyr Hrojsman, kterého pojí s Porošenkem mnohé – mimo jiné byl starostou města Vinnycja, odkud Petro Porošenko pochází a kde je situována část jeho byznysu. Hrojsman sám je z místní podnikatelské rodiny a je dalším příkladem ukrajinského, regionálně-klanového postkomunistického propojení politiky a podnikání. Podle některých informací nový kandidát moc nenadchnul, ale v daný moment – a bez instrukcí, které dostane Porošenko z Washingtonu – se jeví jako kandidát nejsilnější politické strany na premiéra s tím, že v koalici budou vedle BPP také Národní fronta, Vlast (Batkivščina) a Radikální strana a případně ji podpoří hlasy nespecifikovaných nestranických poslanců. Jako doplňující a dosti výmluvnou informaci doplňme, že bývalý slovenský pravicový ministr Ivan Mikloš měl dostat nabídku do nově rekonstruované vlády. Současná Ukrajina je evidentně novým eldorádem bývalých transformačních politiků z celé středovýchodní Evropy, a to navzdory už citovanému výzkumu veřejného mínění, který ukazuje, že Ukrajinci (56,6 %) nevítají cizince na vládních postech. 

Jaká koalice? 

Nová koalice se – nepřekvapivě s ohledem na ukrajinské dějiny – stala předmětem dalších politických handlů ze strany dvou menších koaličních partnerů a její politická budoucnost je zatím dost nejistá. Ukázalo se  že bývalá premiérka Julia Tymošenková chce využít možnosti a získat post předsedy parlamentu pro sebe. O stejný post má ale zájem také Oleh Ljaško, což bude nejspíš představovat další problém. Existují také náznaky, že součástí dohod o Jaceňukově odchodu bude také případná beztrestnost či nedotknutelnost premiéra a jeho dalších lidí ve vládě. 

Stručně řečeno, poměry v „proevropském“ mocenském bloku Ukrajiny, který by měl vzkřísit ukrajinskou vládu, jsou nejenom nepřehledné, ale vysoce kolísavé, a tím značně nestabilní. Odhadovat cokoliv kolem nové vlády je teď prakticky nemožné. Podle zpráv ze středečního odpoledne se objevila další možnost , kterou má být vznik koalice Bloku Petra Porošenka a Lidové fronty s celkem 8 mimostranickými poslanci, což by na těsnou většinu mohlo stačit. 

BPP evidentně takto zřejmě tlačí na svoje partnery z Vlasti a Radikální strany, aby svoje požadavky nestupňovali. V opačném případě by se mohli ocitnout bez vládního angažmá. Faktický výsledek celé této nedůstojné rošády je ale zatím jen jeden: vznik nové vlády s novým premiérem se znovu odložil do 7. dubna. To už bude Porošenko zpátky z právě probíhající návštěvy USA s přesnějšími instrukcemi. Otázkou ovšem je, jestli ony instrukce budou odpovídat reálným možnostem, nebo jestli si washingtonští kurátoři myslí, že na Ukrajině vzniknou na befel.