Pane doktore, děkanka Fakulty humanitních studií Věra Sokolová si stěžovala na demonstraci za práva Palestinců, která se konala před sídlem fakulty. Akce dle děkanky byla neohlášená, organizátory nebyli vyučující ani studující FHS UK, hluk prý rušil výuku a student, který šel kolem a s akcí nesouhlasil, dostal přes ústa. Děkanka prý respektuje akademickou svobodu, ale toto se jí nelíbí. Co o tom soudíte? Jak v takovém případě postupovat?

Viděl jsem v ČT vystoupení nejvýznamnějších magnificencí českých univerzit po té nešťastné události na FF UK v Praze. Musím se přiznat, že mne překvapila intelektuální, ale vlastně i morální úroveň všech, kteří v tomto pořadu, který připomínal pokleslé talk-show produkce České televize. Stejně ale i mnoha ostatních. Ti, v těchto pořadech „účinkující“, nedokázali veřejně demonstrovat svou akademickou úroveň, ani se zbavit tíhy své politické orientace. A předváděli se jako nikoliv autority, které mají kořeny své nezávislosti nejenom ve velikosti svého v tomto případě filozofického poznání a jeho reflexe. Proto jsem se rozhodl, že nebudu reagovat na stav akademické obce a jejího, podle mého názoru, vzdávání se teze „učení a učení se“. To bylo na Pražském vysokém učení jednou ze zásad života žáků a jejich mistrů už od založení univerzity. A protože, jak k údivu jejich dnešních kritiků opakují exprezidenti České republiky různými slovy, ale se stejným důrazem, „protože nemohu říct nic chvályhodného, raději mlčím“.

Přesto si ale dovolím, jako už dávno nepraktikující akademik, se zkušeností vysokoškolského studia doma i v zahraničí, tvrdit, že i ti nejvznešenější učitelé a mistři by měli začínat uvažovat sami o sobě a nikoliv o „těch druhých“. V tomto kontextu jakýchsi neznámých. Nestačí jen „respektovat akademickou svobodu“, ale pokusit se společně v rámci celé akademické obce pochopit, co se děje nejenom na FHS UK, ale i na prestižních a bohatých univerzitách ve Spojených státech. A dnes už i v Evropě. Viděl jsem, jak se u dnes zapomenutého německého protestantského filozofa Goldwitzra rodilo radikální studentské hnutí v Berlíně. Jak se z něho rodilo násilné zneužívání nejen akademických, ale i občanských svobod. Jak se jeho jménem nejdříve demonstrovalo, později stavěly barikády a zapalovaly budovy v Paříži a v Berlíně. Ani dnes nejde o nic menšího než o existenciální problém a všichni akademici, kteří nedokázali zvednout hlas proti snad konspiračnímu heslu My to zvládneme!, by měli alespoň vysvětlit jak a proč se tak fatálně mýlili.