Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) hledal podle článku dokumenty související s výběrovým řízením dostavby jaderné elektrárny Temelín v pražské Galerii Myšák. ÚOOZ nepotvrdil, že bylo něco nalezeno, ale mlhavá informace, vypuštěná na běžného čtenáře, má za úkol udělat své.

Do jaké míry je schopna podobná informace ovlivnit mínění lidí?

Ve chvíli, kdy chybí úplné informace o průběhu vyšetřování, přicházejí na řadu milovníci konspiračních teorií a samozřejmě ti, kdo si chtějí přihřát vlastní polívčičku. Od počátku této vládní aféry se například ozývají hlasy, že jde o pomstu těch, kdo stáli v pozadí Alexandra Vondry. Ti prý odplatu směřují proti Miroslavu Kalouskovi. Kouzlo konspiračních teorií je v tautologii: Jestliže chybí důkaz, pak je to potvrzení konspirace, neboť je vidět, že konspirátoři důkazy zničili.

Nemám rád konspirační teorie. Už proto, že v politice je velmi málo lidí, kteří myslí alespoň jeden den dopředu a řeší něco jiného než včerejší problémy.

Ale proč zrovna Temelín?

Že si chce někdo přihřát polívčičku například v podobě zakázky na dostavbu Temelína, to je přirozené. Jedná se o největší podnikatelský projekt - a očekávat, že každý bude bojovat v rukavičkách a jen na recepcích, není zrovna rozumný přístup. Spojení konkurentů s probíhající velkou politickou aférou je pro PR agentury příliš lákavé…

Temelín jsou velké peníze a každý, kdo se dopouští podprahové propagandy, jakou je zmíněný text v Blesku, hraje prostě nečestně. O obchodu by měla rozhodovat pouze racionální úvaha: minimální náklady a maximální zisky. Mohlo by se například začít tím, že by někdo spočítal, o kolik se oproti původním odhadům prodražila dostavba první části Temelína a jak se protáhl termín odevzdání stavby. To vše v režii firmy Westinghouse. Rozhodnout by měla efektivnost investice pro tuto zemi, která by prospěla v prvé řadě našim lidem, a ne kamarádšofty a provize. Jenže, co když je v kapitalismu slušnost nevýhodou?

Podle verze vyšetřovatelů zneužila Jana Nagyová práci vojenské zpravodajské služby. Jaký vůbec může být v současnosti kredit našich zpravodajských služeb?

Práce zpravodajských služeb odpovídá tomu, jaká je politika státu. Když se mocenská elita lekne možných sociálních manifestací, pak Ministerstvo vnitra – samozřejmě omylem – zařadí mezi extremisty třeba alternativu zdola. A jestliže chybí samostatná zahraniční politika, těžko lze mluvit o nějakém strategickém zpravodajství. Jde jen o výpomoc spojencům, o poměrně nahodilý sběr informací, které v koncovce vyhodnocuje někdo jiný. Takové je naše postavení v tomto geopolitickém cyklu.

Z dosud uvolněných zpráv o našem domácím politickém dramatu vyplývá, že sběr informací na domácí půdě se opírá hlavně o techniku, především o odposlech. Klasická agenturní práce jakoby chyběla. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet dál. Jestliže například na odposlechy naváže dohledání dokladů o propojení vysokých pater politiky s organizovaným zločinem, pak by měl každý z nás alespoň něco z přešlapů našim zpravodajským službám odpustit.

Selhání dvou šéfů z Vojenského zpravodajství svědčí o stavu politické kultury, dělání toho, co je obvyklé – místo toho, co povoluje a nařizuje zákon. To ale není úplná zpráva o Vojenském zpravodajství jako celku.

Ovlivní nějak naše zpravodajské služby skutečnost, že Nagyová nechala vojenskou službou sledovat civilistu – manželku premiéra a svou sokyni?

Určitě. Politici i noví šéfové zpravodajských služeb si budou muset vytvořit alibi, vypadat nově – a budou přísní. Jestliže se ale nezmění poltická kultura, pak zneužívání zpravodajských služeb bude i v budoucnu, jen bude utajenější. Podstatné ovšem je, že posun nad úroveň sbírání drbů vyžaduje nejen kvalitní zpravodajce, ale především úplně jiné politické zadání, než je to, které může dát současné Česko. 

Jaký formát pokračování by měla mít stávající vládní situace? Co by bylo pro Česko nejlepší a co je nejpravděpodobnější?

Když necháme stranou sny, pak jistě nejpříznivější scénář pro levici jsou předčasné volby, ale při zachování současné vládní koalice u moci až do sečtení hlasů. Jinak pravicové strany opět „utečou z lopaty“, jako tomu bylo po pádu vlády Mirka Topolánka. Dokáží se totiž během úřednické vlády resuscitovat, sjednotit svůj elektorát a vrátit mu sebedůvěru.

Pak je tu druhý scénář - pro pravici a nezařazené poslance. Pro ty je nejlepší variantou udržet současný koaliční formát vlády a vyměnit kromě premiéra i nějakého toho ministra. Pak by mohli tvrdit, že sice zachovávají program koalice, ale jsou někdo úplně jiný než ti bývalí a zprofanovaní. A začít s předvolebním sociálním manévrováním...

Co má podle Vás větší šanci?

Druhý scénář se mi jeví jako pravděpodobnější. Narušit jej mohou ale nová, zásadnější odhalení orgánů činných v trestním řízení.