Krize ve Venezuele jaksi pokračuje a nepokračuje. V zemi se zhoršuje situace se zásobováním, Američané a jiní žádají Madura, aby odešel, a Rusové naopak varují Američany, ať do situace nezasahují. Venezuelské společnosti začaly převádět část kapitálu do Ruska. Co se děje kromě tohoto vývoje, který pronikl i do našich médií? Jak dlouho se Maduro ještě udrží?

Mám za to, že situace je dál jaksi patová. USA se podle všeho dál snaží nabízet venezuelské generalitě „modré z nebe“, aby armáda přestala Madura podporovat, ale zatím bez většího výsledku. Generálové, kteří jsou nedílnou součástí zkorumpovaného režimu, nejspíš znají úsloví, „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. Navíc, velké protesty proti režimu se konaly už v letech 2014 a 2017 a generálové, kteří tehdy přeběhli, jsou dnes buď ve vězení, nebo v emigraci, takže lze s lehkou nadsázkou říci, že ti „rozkolísaní“ už jsou pryč pár let. A po reformách z počátku tisíciletí začala venezuelská armáda při přípravě „kádrů“ klást obrovský důraz na jejich ideologické „zatvrzení“. Už to sice nejsou žádní intelektuálové Chávezova typu, ale dnes mají hodnosti mezi kapitánem a majorem, jsou skutečnou oporou režimu a armáda je pro ně „kariérním výtahem“. Čili, i kdyby sběhl nějaký generál, nemusí to znamenat, že jednotky se svými důstojníky nutně půjdou za ním. Možné to sice samozřejmě je, ale nikoli jisté. Pořád ale nerozumím tomu, proč USA s tím přetahováním vojáků začaly až nyní. Jak to, že to neměly připravené dopředu?

Přitom to ale samozřejmě neznamená, že by venezuelská armáda byla nějaký pevný a neotřesitelný monolit. Spíš je to domeček z karet, který se samozřejmě může sesypat skoro kdykoli. Například v případě, kdyby vojáci zasáhli proti civilistům. USA se svými spojenci zkoušejí očividně takový okamžik přiblížit vysíláním „humanitárních“ konvojů, které Madurův režim odmítá vpouštět do země. Je bizarní, že americké sankce od roku 2013 připravily Venezuelu o 350 miliard dolarů, a nyní je celý Západ naměkko z toho, jak dobrodějné ty USA jsou, když tamním zbídačeným obyvatelům posílají pomoc za nějakých 20 milionů. Ale přitom v podstatě jen hodně špatně skrývají, že je to především „test pro armádu“, jak se zachová. Zda poslechne Madura nebo Guaidóa, který tvrdí, že vpustí americkou „humanitárku“ do Venezuely nejpozději 23. února. Sice není moc jasné, jak to hodlá udělat v případě, že ho armáda neposlechne, ale aspoň nabízí orientační datum případného „velkého třesku“… 

Do toho sice Guaidó hlásí, že dostal přes zablokovanou hranici „první malou část humanitární pomoci“, ale tutlá, o co jde, kdo to propašoval, který stát nebo jaká organizace to poslaly. Nicméně, venezuelská opozice povinně jásá. Celé je to jaksi neuchopitelné.     

Vzpomínáte na kauzu „sirotci ze Sýrie“? Tak paní Šojdrová se vrátila se seznamem čtrnácti „dětí bez doprovodu“ a dožaduje se na Babišovi, aby s tím něco dělal. Je to důstojné pokračování této původně bombastické akce? A jinak, sám premiér Babiš se chystá dotáhnout do konce svůj nápad na výstavbu jakéhosi zařízení pro děti přímo v Sýrii. Reflektují tuto snahu nějak syrská média? V těch našich se blýsklo, že to „nahrává Asadově propagandě“.

Jak dlouho trvalo paní Šojdrové najít těch čtrnáct různě starých „dětí“, které ani nejsou všechny ze Sýrie? Půl roku? Ale i tak, prostě gratuluju. Dobrá práce. A co dál? No, dál podle mého dává pořád mnohem větší smysl postavit rovnou v Sýrii internátní školu, než vozit ty Šojdrovic děti k nám. Mohli bychom dlouho diskutovat, co má premiér Babiš za lubem, když fakticky hodlá tu školu postavit sám a za své, nikoli jménem českého státu. Možná si tím ze všeho nejvíc důrazně otevírá dveře do lukrativního prostoru rekonstrukce válkou zničené Sýrie, ale na druhou stranu platí, že kdyby všechno zůstalo jen na našich rozhádaných politicích, skoro nic bychom nebyli s to podniknout. A žádná škola pro stovky syrských dětí by se nepostavila čili nepomohlo by se vůbec nikomu a ničemu. A přitom je to podle všech normálních lidských měřítek mnohem větší a záslužnější pomoc než vyhledávání nějakých vhodných dětí po uprchlických táborech. 

Jinak však česká média o situaci v Sýrii mlčí a všichni „experti“ se najednou přeorientovali na Venezuelu. Pojďme se podívat na to, co se děje v Sýrii, kde se tedy Asad asi „nechytá jít“. Kolik tam vlastně zbylo Američanů? Jak se nakonec chovají Kurdové, tváří v tvář Erdoganovi? Na co se zaměřuje vnitřní politika Bašára Asada? A lze říci, že válka už prakticky skončila?

To jsou hodně obšírné otázky, ale ano, válka z valné části skončila, zbývá „dořešit“ provincii Idlíb u Turecka, kterou ovládá Al-Káida, a poslední boje syrští Kurdové v americkém žoldu vedou také na východě Sýrie proti Daeši. Idlíb bude ještě tvrdý problém k rozlousknutí, protože se v něm střetávají zájmy Sýrie, Turecka, Ruska i Západu. Očividně se přinejmenším Turecko se Západem budou snažit vydávat Al- Káidu za přijatelnou a umírněnou opozici a předhodí místo ní k likvidaci některé její spojence. Uvidíme. Ale i tak si nemyslím, že by z Idlíbu mohla vzplanout nová válka v celé Sýrii. Nicméně, i když ve většině Sýrie válka opravdu skončila, tak nové a nové západní sankce Sýrii, nebo spíš její obyvatele, drtí dál a nyní v zimě například panuje akutní nedostatek plynu. Takže lidé, kteří přežili osm let války, kterou proti nim Západ rozjel, nyní kvůli neochotě Západu přiznat si prohru, mrznou. Tím myslím i doslovně, umírají v mrazech. Musí to být hodně depresivní situace. Umírat po vítězství. Jen tak, z libovůle západních politiků.

„Američtí“ Kurdové, kteří ovládají syrské ropné a plynové zdroje na východě země, podle mého mohli vyměnit s Damaškem energie za nějakou autonomii, ale poslední zprávy naznačují, že syrskou ropu a plyn začali Damašku raději prodávat. Svým způsobem se chovají jako Islámský stát, který syrskou ropu a plyn prodával také. A co víc, kurdské vedení jako by dalo přednost penězům před svým snem o nezávislosti. Možná je to ale prostě důsledek jejich životních zkušeností a vědí, že by žádnou autonomii beztak nedostali. Nevím. 

V každém případě Trump dál trvá na odsunu těch asi dvou tisíc vojáků ze Sýrie a prý by to mělo začít někdy v půli března a poslední voják by měl odejít ke konci dubna. Ale to není jisté, protože Pentagon a deep state mají, klasicky, své plány.  

A Asadova vnitřní politika? Vláda se pokouší nějak manévrovat v situaci, kdy ji ochromují další a další západní sankce, které dokonce zakazují celému světu jakkoli se podílet na rekonstrukci Sýrie. Výsledkem západního tlaku ale ve finále bude jen to, že svou pozici v Sýrii posílí země jako Rusko, Čína nebo Írán a další země, které na americké sankce prostě už kašlou. Západ ničeho nedosáhne a ještě strategicky ztratí. Nemyslete si, že se zprávy o umrznutých syrských dětech nedostávají do arabských médií a že přitom není vysvětlováno, že umrzly proto, že Západ zabránil dodávkám zkapalněného plynu. Takovou „reklamu“ si hned tak nezaplatíte…    

V americkém Senátu, konkrétně ve Výboru pro zpravodajskou činnost, skončilo vyšetřování napojení Donalda Trumpa na Rusko, Nejde o Muellerovo vyšetřování, ale jakési „konkurenční“. Předseda výboru řekl, že žádný důkaz o napojení DJT na Rusko nenašli, nicméně jiný senátor řekl, že ještě zdaleka není hotovo. Jak tomuto rozumět? A děje se něco v tom „velkém“ Muellerovu vyšetřování?

Ano, senátor Burr kongresové vyšetřování odpískal a podle amerických médií se k podobnému kroku chystá i Mueller. Ani on totiž za dva roky žádnou „ruskou stopu“ nenašel. To ale samozřejmě neznamená, že by se trumpobijci prostě jen omluvili, že neměli pravdu, nebo dokonce lhali, a že v Americe zavládne nějaká selanka. Pro samotné své přežití establishment obraz nepřítele potřebuje, a tak opravdu „zdaleka není hotovo“. Někteří se budou tvářit, že nevědí nic o konci senátního vyšetřování, a budou si omílat svoje bláboly o „ruských agentech“ dál, jiní vymyslí nějaký jiný skandál a rozvinou ho do nadoblačných výšin…

Exprezident Václav Klaus označil ministra zahraničí Petříčka za „Pocheho maňáska“. No, není to až příliš kruté? Jak zhodnotit práci pana ministra?

Už minule jsme si říkali, že si Česká republika takového ministra, který zastupuje spíš zájmy některých kruhů EU než ČR, fakt nezaslouží. Tak hrozná země opravdu nejsme, abychom byli takhle trestáni. Nemám, co bych na tom názoru změnila. 

Před volbami do Evropského parlamentu se začíná šířit panika zastánců EU. Za prvé, George Soros řekl, že EU může dopadnout neslavně jako SSSR. Za druhé, bruselský think-tank European Council on Foreign Relations se obává, že by euroskeptické strany mohly dostat až 33 %, čímž by „paralyzovaly“ chod Evropského parlamentu. A za třetí, český analytik Tomáš Klvaňa vzkázal kritikovi EU Janu Zahradilovi, že dnes platí: Buď EU, nebo Putin. Pojďme to vzít popořadě...

Ano, zdá se, že pan Soros opravdu propadá panice, přinejmenším podle vcelku hysterické dikce článku, na který se odvoláváte. Prý se EU rozpadne neslavně jako SSSR, když budeme dál pasivní a přestaneme hájit evropské hodnoty. Přitom je nejpodivnější, že přesně takové jalové výzvy k „mobilizaci mas“ vydávali Biľak a spol. na každém svém sjezdu a zasedání ÚV. Žili mimo realitu a při každé příležitosti se o tom snažili národ náležitě přesvědčit. Ani věta či slovo nazmar, tak říkajíc. A když teď Soros dělá to samé, tak je na tom EU už asi opravdu špatně. A ano, volby do Evropského parlamentu o dalším osudu EU v mnohém napovědí, ale je důležité připomenout, že europarlamentu byly do vínku moudře ořezány jakékoli pravomoci, takže přinejhorším může působit jen jako jakýsi „blok“ proti nápadům z bruselských nejvyšších hlav. Ale i tak, cyniky možná čekají žně černého humoru a absurdna.

Je zajímavé, že pan Klvaňa razí zrovna heslo „Buď EU, nebo Putin“, protože ukrajinský Porošenko, když teď oznamoval svou kandidaturu na prezidenta, použil pro změnu slogan „Buď Porošenko, nebo Putin“. Jako by to byl nějaký prefabrikovaný slogan z nějaké bruselské píár agentury, která vymyslela cosi jako „Buď XY, nebo Putin“ a každý zájemce, samozřejmě po zaplacení příslušného copyrightu, si do něj může dosadit kohokoli nebo cokoli, co zrovna potřebuje. Schválně, „kdo ještě, nebo Putin“ se nám v nadcházejících týdnech a měsících zjeví…  

Propukla nepěkná roztržka mezi Francií a Itálií, kdy si italští lídři dovolili kritizovat Macrona a ten stáhl z Itálie velvyslance. O čem tento konflikt svědčí?

Nejenže Italové Macrona kritizovali, ale vicepremiér Di Maio, velký fanda pouliční „přímé demokracie“, v Římě dokonce přijal zástupce francouzských „žlutých vest“ a pěkně od plic si s nimi zaskandoval pár rebelských hesel… O čem to svědčí? Snad jen o tom, že se nám ta Unie poněkud drolí, a to i hluboko uvnitř „tvrdého jádra“. Tedy přesněji, drolí dál a odhazují se masky povinného přátelství a solidarity a jednoty. Tedy, že svébytný rozkladný proces pokračuje. Uvidíme, kam až to vše dospěje.

Co bychom měli v příštích dnech sledovat?

Cokoli, co vás napadne. Chaos je všeobjímající a každý den generuje zajímavé věci, z nichž ale vesměs ani v nejmenším nelze poskládat nějaký větší a uchopitelnější obrázek. Přinejmenším zatím…