Co říkáte na prezidentovo angažmá v Moskvě, potažmo setkání s prezidentem Putinem?

Myslím si, že návštěva proběhla důstojně, celý program byl standardní. Jediné, co trochu chápu jako problém a sám prezident se v tom jakoby několikrát zablokoval, to je popis současného stavu Ruska a Ukrajiny. Přirovnávání historicky ke španělské občanské válce těžko obstojí a bylo vidět, že se mu tam ty argumenty hledají velice těžce. Pozici si sám komplikoval hledáním složitých paralel a toho, jak by celá situace měla být řešena a jaká by tam měla být role Evropy a Ruska. Myslím si, že si to udělal zbytečně složitější, než musel, na druhou stranu všechny ty ostatní aktivity proběhly opravdu bez problémů a myslím si, že i symbolicky dobře připomenuly odkaz sedmdesáti let od největšího světového konfliktu, jaký jsme zažili.

Není podle vás zajímavé i to, že Putin hovořil o tom, že prezident Zeman se stává jakýmsi mostem mezi Ruskem a západní Evropou?

Samozřejmě, je to určitá symbolika, na druhou stranu ruská strana rozumí velmi pragmaticky vztahům, hlavně po ekonomické a silové stránce, takže symbolicky možná to je jedna z platforem, kdy se komunikuje skrze českého prezidenta, ale když přijde na věc, tak samozřejmě telefonát amerického prezidenta potažmo reprezentantů nejsilnějších států Evropské unie má navrch a je to jakoby výraznější karta. Takže spíše to vnímám jako určitou symboliku. Bude zajímavé sledovat, jak se například prezidentská návštěva v Moskvě přetaví do vzájemných česko-ruských vztahů a hlavně dorovnávání ruských dluhů, které jsou mnohaleté a některé se táhnou i desetiletí a stále nejsou dořešeny. Uvidíme, jestli opravdu ty mosty byly pouze symbolického rázu z úst prezidenta Putina, anebo se opravdu přetaví, přinejmenším,  aby se umazaly resty, ti kostlivci ve skříni a problémy z minulosti a vztahy fungovaly racionálně a pragmaticky na principu čistého stolu. Ale zatím to vidím jako slova, která nic nestojí a počkáme si na výsledek…

Další problémem jsou profesoři a jejich jmenování. To už tu několikrát bylo a je to zde opět….

Bezesporu ano, ale na druhou stranu, je to složité. Přinejmenším je věcí debaty vůbec otázka, jestli jmenování akademických pracovníků je pouze věcí formální a je opravdu odvislá od toho, že se všechno „splní, jak splnit se má“ a nebo je tam také rozměr morální. Otevřeně si řekněme, že přinejmenším se tu měla vést i debata o profilu těch  zvažovaných jmenovaných. Jestli opravdu být profesorem znamená být formálně, odborně vzdělán a odborně zdatný a jestli tam není rozměr býti i společensky odpovědný, morálně se chovající s nějakým veřejným přesahem a ty argumenty, které padly ze strany prezidentské kanceláře nejsou liché. Je zajímavé, že žádný z akademických pracovníků, kteří tato jména navrhli, neměl potřebu na ně zareagovat  a vysvětlit je a myslím si, že je to na širší debatu.

Buď chceme opravdu počítač a pak nemusí být žádný státník, žádný člověk, a bude to jenom dávání štemplů, anebo chceme, aby když se ten dotyčný krok děje, jakýkoliv jmenovací, odvolávající, prostě přinášející změnu takovýchto významných pozic, tak jestli chceme, aby ten člověk zodpovědně posuzoval a hodnotil. Protože zanedlouho takovéto argumenty mohou padat i u amnestií a mnohých dalších kroků. Prostě, má to přesah, pro společnost je to důležité, býti profesorem také znamená, že ten člověk je nadán nějakými kvalitami, a proto je naprosto legitimní se pobavit, zda pokud to, co bylo řečeno prezidentskou kanceláří, je bezesporu pravda, tak jestli takový člověk by měl vůbec takový titul nosit. Jedna věc je, že akademici mluvili o všem jiném, jen ne o tomto. Takže bych na prezidenta tak příkrý nebyl a velmi by mne zajímalo, jestli se prostě popasují i s těmi argumenty, které tam padly.

Další věc je případ Ferdinand Peroutka a jeho články, které Hrad posuzoval...

Tohle vnímám jako nehodné prezidenta republiky. Takové věci se pronášet nemají, jsou naprosto zbytečné, dneska už je to opravdu až tragikomický příběh a není to hodno prezidenta, není to hodno odkazu Ferdinanda Peroutky, protože těžko se ze současnosti hodnotí něco minulého, navíc tak vypjatého a složitého. Navíc mi přijde velmi prazvláštní lustrovat autora, který sám posléze je na několik let na hraně přežití v koncentračním táboře. Nějakým způsobem se  chová v čase třetí republiky, v čase Února, a poté, jak působí následně v disentu, v emigraci.  Každý se má hodnotit v celoživotní perspektivě a modelu chování a chování v krizích. Nemáme právo hodnotit dnešní optikou někoho, a je jedno, jestli je to první republika, jestli je to osmatřicátý, nebo druhá republika, protektorát, nebo jsou to věci dávné minulosti. Ty je třeba připomínat, hodnotit v nějaké širší perspektivě.

Je třeba toho člověka hodnotit optikou celého života a ne jen jednoho momentu, navíc momentu, kdy opravdu druhá republika byla nějaká, prošla si obrovskou kocovinou pomnichovského syndromu, byla náhle velmi konzervativní, začala řešit vztahy se svými sousedy; a jedna věc je nějaký styl článku a druhá věc je posléze vypjatý fašismus, potažmo realita. Myslím si, že když se podíváme na optiku koncentračního tábora a i chování dalších krizí, tak Ferdinand Peroutka sám svým životem a svým chováním na to odpovídá velmi dobře. O tom mají vést debatu historici, ale hlava státu se sama lapila do něčeho velmi prazvláštního a vůbec nesouvisejícího s prezidentstvím.