Vrátila jste ze Sýrie. Již minulý týden jste čtenářům sdělila, že pokud jde o Damašek, život jde celkem v klidu dál a lidé podporují Asada, protože je válka. Z politického hlediska – co říci k parlamentním volbám, kde Asad vyhrál a které byly kritizovány jako ,,kusé“, protože byly jen v části země? Co „politického“ jste za poslední týden pochytila od lidí v Damašku či Palmýře?

Začnu těmi volbami. Západ i Saúdská Arábie – hezká dvojka – je kritizují, nejspíš jen proto, že do nich nemohli nahlásit své „koně“ a opanovat situaci. A co hůř, exilová opozice, kterou tak rádi strkáme před sebe jako jakýsi štít našeho zájmu o dobro syrského národa, nemá ve volbách v samotné Sýrii žádnou šanci, protože fakticky nezastupuje žádné Syřany, jen zájmy svých zahraničních sponzorů. A tak platí, že dokud budou volby vyznívat v neprospěch našich zájmů, jsou špatné a budou špatné. A klidně se přitom argumentuje právě tím, že nemohli volit všichni občané. Přitom třeba na Ukrajině se kvůli válce na Donbasu stalo přesně totéž a výsledek „našich“ voleb jsme přesto rychle uznali jako učebnicovou ukázku demokracie. Ten dvojí metr je už únavný. Suma sumárum, v syrských volbách zvítězila koalice v čele s asadovskou stranou Baas, my výsledky voleb neuznáváme, a život jde dál. 

Nevím přesně, co myslíte tím „politickým“, ale zajímavé mi přišlo třeba to, že válka svým způsobem sekularizuje syrskou společnost, ve smyslu, že si lidé v praxi velmi jasně uvědomují, k čemu všemu vede náboženský radikalismus a snaží se proto potlačovat bohy i alláhy, aby kvůli nim nevznikaly žádné další třenice. Několik Syřanů mi tvrdilo, že největší náboženští radikálové – po dekády „vychováváni“ za saúdské peníze -- na počátku „revoluce“ v roce 2011 věřili, že svrhnou Asadův režim během pár měsíců, a když se jim to nepovedlo a naopak v bojích hrozilo, že budou zabiti, odešli raději do exilu. Zprvu do Turecka a – alespoň podle toho, co jsem slyšela – pokračovali do Evropy. Čili, na jednu stranu může být pravda, že Syřané mířící do Evropy utíkají před válkou, stejně jako může být pravda, že utíkají před Asadem, ale přitom může platit i to, že vysoké procento z nich ve skutečnosti utíká z islamistického boje, který prohráli nebo pro který nechtěli padnout Nelze přitom předpokládat, že by s překročením evropských hranic ztratili své wahhábistické ideály, jen k nim naopak získali pocit bezpečí a do určité míry i hájení. Jak mi v Damašku se smíchem řekl jeden študák, pokud se Sýrie v rámci nynější války zbaví na úkor Evropy milionu náboženských fanatiků, jedině dobře.