Jak podle vašich předpokladů dopadnou velké strany?

Z pohledu volební účasti - která se po prvním dnu voleb pohybovala okolo devíti procent, nastává vůbec otázka, zda celkový počet voličů přesáhne dvacet procent aktivní podpory. Na účasti voličů tak bude záviset vítězství nových stran u přesvědčených voličů, nebo propad předvolebních preferencí zavedených stran. Pokud zauvažujeme nad tím, kteří voliči přijdou vhodit své kandidáty do volební urny a kteří se rozhodnou potrestat své strany neúčastí, pak by měl výsledek voleb ukázat výrazný posun doleva oproti výsledku z roku 2009.

Tehdejší vstup Facebooku do volební kampaně byl z dnešního pohledu fenomenální. Organizovaná skupina studentů ve skupině „Vajíčkem na Paroubka!“ mobilizovala i tradiční voliče, kteří možná uvažovali o bojkotu voleb. Odpůrci takového jednání pomohli ČSSD k sedmi křeslům, devět křesel obhájila Topolánkova ODS, stejně tak obhájila KDU-ČSL dva své vyslance, ale komunisté získali pouze čtyři své zástupce a ztratili tak dva mandáty.

Otázkou je, koho považovat za velkou stranu. ČSSD a jejich profesor Jan Keller musí považovat za úspěch obhajobu svých sedmi zástupců. Pokládám si otázku, zda to ČSSD měla strategicky dotažené, když na šesté místo postavila „tátu odborů“ Richarda Falbra. Nejenže se několikrát mediálně probíralo jeho spaní při zasedání Evropského parlamentu, ale s jeho věkem 73 let může pro mnohé voliče vyvstat otázka, zda souhlasí, aby takovýto člověk ještě aktivně pracoval, když mnozí občané mají problém najít uplatnění při ztrátě zaměstnání po padesátce. Daleko lépe má postavenou kandidátku KSČM, nejen že je vede žena, Kateřina Konečná, ale s jejím věkem 33 let se jí již nedá vytknout předlistopadový režim. V roce 1989 slavila přece teprve osmé narozeniny.

Pokud budeme považovat ANO také za velkou stranu z pohledu úspěchu v Poslanecké sněmovně 2013, pak lídr kandidátky Pavel Telička je pro mnohé voliče akceptovatelný kandidát, ovšem je otázka, zda má dostatečný mobilizační efekt pro voliče a důvod účastnit se voleb. Nemělo by Babišovo hnutí nejdříve ukázat, že dokáže hrát národní ligu a pak postoupit do Evropy? Kandidáti ANO mají na všech svých propagačních materiálech šéfa, respektive předsedu strany Andreje Babiše. Ten ovšem do Evropského parlamentu nekandiduje na žádném z dvaceti osmi míst kandidátky.

Podobnou personální vyprázdněnost má i pravicová TOP 09. Kolik jejích voličů dokáže u této kandidátky říct celé jméno lídra TOP 09 a třeba i další uchazeče o evropský mandát? Luděk Niedermayer není mediálně známý politik a někteří si ještě pamatují, že se vážně uvažovalo o bývalém ministru práce a sociálních věcí Jaromíru Drábkovi. Překvapivě mu kryje záda dlouholetý výrazný člen ODS Jiří Pospíšil a tak z pohledu pravicového voliče může být důvodem neúčast ve volbách jako rozumné a nejčistší řešení. Jedině tak odmítnou toto účelové přeběhlictví k evropské trafice. TOP 09 je stále strana dvou až tří lidí - těmi jsou Karel Schwarzenberg, Miroslav Kalousek a Petr Gazdík.

Uspěje tedy nějaká malá strana?

Koho dnes považovat za malou stranu? Z retrospektivního pohledu je až neuvěřitelné, že ODS pomocí všech svých věrných mobilizuje voliče, aby přelezli přes pět procent. Jana Zahradila po deseti letech v Bruselu mnozí voliči nejen že pořádně nepoznají, ale ani neznají jeho přínos pro Českou republiku, potažmo pro ODS. Ještě stále čerstvý předseda Petr Fiala navrhuje, aby jejich voliči přišli, přestože to právě teď není v módě, ale slibuje, že se za svou volbu v budoucnu nebudou stydět. Sám profesor Fiala i Jan Zahradil a vlastně celá ODS musí vědět, že Brusel nenařídí v příštích pěti letech přijetí koruny, respektive vyměnění stokorun za eurobankovky, přesto na tomto bodu postavili svou kampaň. Nevím, jestli to bylo vhodné téma, neboť jejich petici podepsalo pouhých čtyřicet tisíc občanů. Na Facebooku se v této skupině účastní skoro šedesát pět tisíc lidí.

Pokud tato čísla prezentuje ODS jako úspěch, pak v této optice byl fenomenální úspěch Jany Bobošíkové v roce 2004, kdy obdržela bezmála sto tisíc preferenčních hlasů a takto rozvinutá elektronická média vůbec neexistovala. Vzpomeňme ještě na motto vládní ODS v době předsednictví České republiky v první polovině roku 2009. To znělo „Evropě to osladíme“. Nakolik to sladil Václav Klaus a čekání na jeho poslední podpis Lisabonské smlouvy... Dle Topolánkových slov za pádem jeho vlády v roce 2009 stáli Vlastimil Tlustý, Pavel Bém a Václav Klaus. Uvidíme, jak tyto dlouhodobé euroskeptické postoje ODS osladí nebo osolí voliči.

U hnutí Úsvit přímé demokracie Tomio Okamury je podobný problém jako u ostatních stran. Okamura se do Evropy nechystá, přesto na své osobnosti postavil úspěch svého projektu v těchto volbách. Kolik lidí zná Kateřinu Radostovou nebo Romana Škrabánka? Navíc v rozehrané hře odvolal Kláru Samkovou, která ještě loni byla pražskou zastupitelkou TOP 09. Měla se dle tiskových zpráv dopustit oklamání České spořitelny. V roli advokátky zařídila odkup pohledávek energetické firmy, která předstírala, že je v insolvenci. Banka tak tento „nedobytný úvěr“ prodala dlužníkovi. Otázkou je, nakolik posloužila Klára Samková Okamurovi jako „užitečný idiot“. Tomio Okamura mohl takto mediálně podpořit svou kandidátku s poukazem odvolání lídryně strany a deklaraci, že to se svými kandidáty myslí vážně a pokud je u někoho pochybnost v jeho minulosti, nemůže být takto poškozováno celé hnutí.

KDU-ČSL by měla uspět - nízká volební účast jim pomůže v zisku mandátu. Můj odhad je takový, že by pomocí preferenčních hlasů mohla být evropskou vyslankyní Michaela Šojdrová. Zda druhé křeslo připadne Pavlu Svobodovi, uvidíme po sečtení hlasů.

Extrémně nízká volební účast rozhodne o vítězstvích malých stran: Svobodní, zelení, Piráti, popřípadě Věci veřejné jsou největšími kandidáty na vlastního prvního zástupce. 

Největší šanci mají zelení, neboť jejich voliči ve větší míře přijdou. Ondřej Liška má však ještě dalšího „zeleného“ konkurenta, a tou stranou je Bursíkův LES - ten může odebrat rozhodující půl procento hlasů, kvůli kterým nakonec Liškovi zelení neuspějí. Rozhodující bude u všech stran „přelezení hranice“ pět procent. Můj odhad je takový, že Pirátům vyjadřují lidé podporu na webu, ale do volebních místností se pomocí Internetu nepřenesou v dostatečné míře a získají pouze nějaká tři procenta. Svobodní postupně sílí a mohou být pro některé voliče tou správnou protestní pravicovou stranou. Jejich kampaň Posvítíme si na euronesmysly a symbol žárovky je dostatečně čitelná. Otázka je, zda pro stranu tento úspěch nebude Pyrrhovo vítězství, neboť Petr Mach nemá za sebe dostatečně čitelného nástupce. Úspěch pro Svobodné bude mezi třemi až pěti procenty a to je ten klíčový faktor, zda bude Petr Mach europoslancem, nebo jen získá třicet korun za každý platný hlas.

Paroubkův LEV-21 a Johnovy Věci veřejné hrají o překonání jednoho procenta zisku všech hlasů a příspěvek od státu.

Bude nový Evropský parlament pravicový, nebo levicový? Vydá se na cestu sebedestrukce, ať již řízené, nebo neřízené?

V Evropském parlamentu byla největší stranou Evropská lidová strana a následovala je frakce socialistů a demokratů. V některých zemích budou mít pravděpodobně tyto frakce nižší volební podporu a celkově několik desítek křesel ztratí, ale předpokládám, že dají opět dohromady přes čtyři sta poslanců. Euroskeptická frakce „Evropa svobody a demokracie“ Nigela Farage se pravděpodobně až zdvojnásobí, ale 75 euroskeptických poslanců je celkově pouhých deset procent všech europoslanců.