Server WikiLeaks zveřejnil materiál, z něhož oči přecházejí. Americká CIA shromáždila software pro masovou špionáž chytrých telefonů, počítačů, a dokonce i chytrých televizí. Nejenže se nám mohou hrabat v informačních zařízeních, ale i nás sledovat v reálném čase pomocí kradmé aktivace mikrofonů a kamer na našich přístrojích. Když si to spojíme s odhalením Edwarda Snowdena, podle kterého podobné praktiky byly bez problémů používány, co vám z toho vychází? Bojíte se? Jak reagovat na tu legrační informaci, že hackeři CIA se mohou vydávat za např. ruské hackery? A přeci jen, není WikiLeaks trochu tendenční zdroj informací, když v kampani pomáhal Donaldu J. Trumpovi? 

Vezměme to od konce: agentura Reuters už citovala zdroje CIA, podle nichž si vedení tajné služby bylo „úniku“ vědomo od konce loňského roku, přičemž současně potvrdilo pravost všech údajů, které WikiLeaks zveřejnil. Čekali jen, odkud to na ně vyskočí, a stalo se tak nyní. Otázka tendenčnosti je tak vlastně zbytečná. K většině popisovaných ilegálních a i před Bílým domem (údajně) utajovaných průniků CIA ale přitom mělo dojít během Obamovy vlády, a tak lze předpokládat, že nejvíc budou kolem tohoto neuvěřitelného balíku informací nespokojeně povykovat američtí Demokraté a na ně napojené kruhy typu klanu Clintonů nebo globální sorosovské chobotnice. Bude pro ně nyní mnohem složitější házet všechny hrozby světa na Rusy, když nelze vyloučit, že všechny ty „ruské hackery“ člověk nejsnáz najde kdesi v open-space ve virginském Langley. Z tohoto pohledu je to pro všechny antitrumpisty samozřejmě trapas, ale nemyslím si, že by je to mělo nějak zchladit. Americký mainstream, který stojí vesměs proti Trumpovi, informace maximálně potlačí nebo překroutí a celá dosavadní kampaň nejspíš pojede dál a přitom zesílí tlak různých těch McCainů a spol na „vydloubnutí“ Juliana Assangeho z té ekvádorské ambasády v Londýně. Je potřeba se s ním jednou provždy vypořádat! 

Jestli se bojím? Ani ne. Nemám smart TV, u laptopu jsem ze všeho nejdřív hned po rozbalení krabice přelepila kamerku, teď ještě zahluším repráky a nejspíš něčím zalepím pro jistotu i obrazovku a naučím se psát po slepu, nebo to celé rovnou hodím do popelnice a půjdu se radši projít se psem někam do přírody… Ale strach? Z čeho, prosím vás? Ze Spojených států, které se noří do nefalšované vnitřní zákulisní války, v níž se zatím střílí „jen“ kompromaty? 

Hlavní problém ale podle mého spočívá v tom, že se znovu především prohlubuje a rozšiřuje – jaksi už potvrzený – prostor, v němž je velmi složité odlišit pravdu od lži. Vedení Ruska, Číny a dalších zemí dobře vědí, co sami dělají a co ne, a tak mohou snadno odlišit pravdy od fejků, pro nás ostatní, obyčejné postranní pozorovatele, se ale jen zhoršuje možnost oddělit zrna od plev. Orientace ve světě je zase o něco složitější. 

Co se týče sledování a fízlování, DJT nařkl Obamu, za jehož vlády mimo jiné utekl zmíněný Snowden, z toho, že ho nechal během kampaně sledovat. Ale důkazy nepředložil. Nepřestřelil současný americký prezident? A když jsme u toho hackování a sledování: Jak vážně berete informace, že Angela Merkelová byla Američany odposlouchávána a že mnohé její kroky tím lze vysvětlit? Ne že bychom chtěli psát pohádky, ale přeci jen... 

To je trochu problém: Obama sice nemusel přímo nařídit Trumpovo sledování, ale nyní se díky haldám materiálů z WikiLeaks může velmi snadno ukázat, že CIA Trumpa – a tisíce dalších – opravdu sledovala. Bez Obamova vědomí nebo s ním, prezident nese zodpovědnost. Uvidíme, co všechno ještě vyleze, protože první várka dokumentů nabídla prý jen jedno procento všech materiálů, které WikiLeaks na CIA získal. 

Mám dojem, že špiclování Angely Merkelové, které mělo započít před sedmi lety, bylo prokázáno už jen tím, že se za něj Barack Obama v roce 2014 německé kancléřce osobně omluvil. Nicméně, jestli lze obsahem tehdejších odposlechů opravdu vysvětlit její kroky, tak to opravdu nevím. Nebo jinak, nevěřím, že by byla až tolik vydíratelná. 

Objevila se zvláštní informace: Vrcholní vojenští představitelé USA, Ruska a Turecka se sešli v Turecku. Co spolu, proboha, mohou projednávat, když třetí zmínění druhým zmíněným sestřelili vojenská letadla a první zmínění se s druhými zmíněnými nemohli před časem ani cítit? Naše média mlčí, Sýrii už asi hodila do odpadkového koše. Čili to, je nám líto, zase bude na vás. Dovolujeme si poprosit nejen o komentář k oné schůzce, ale i k novému vojenskému a zejména mocensko-vztahovému vývoji v Sýrii. Protože už to známe: Když se o něčem najednou nemluví, asi to teprve začíná být zajímavé, což? 

Rusko, USA, Sýrie a Kurdové společně na severu Sýrie u tureckých hranic – konkrétně kolem Manbídže – vytvořili nárazníková pásma, čímž efektivně ukončili plánovanou tureckou protikurdskou ofenzívu a současně fakticky i „škrtli“ turecké plány zatlačit syrské Kurdy až za Eufrat. Podobná situace se přitom odvíjí i kolem Rakká, „hlavního města“ Daeše na východě Sýrie, které bylo také terčem turecké armády, ale nejspíš nebude; útok proti němu povedou Kurdové s americkou podporou – na místě už jsou američtí mariňáci a dělostřelectvo. Na jednu stranu to lze vnímat jako určitou soutěž o to, kdo „zvítězí nad Daešem“, což je jeden ze snů Donalda Trumpa, který akutně potřebuje vykázat nějaký úspěch, na stranu druhou to vše ale současně znamená totální konec všech tureckých ambicí v Sýrii, a tím potažmo i na Blízkém východě. A právě o možnostech nějakých „vyrovnání“ či „náhrad“ podle mého v Antalyi jednali náčelníci generálních štábů Ruska a USA se svým tureckým protějškem. Výstupy zveřejněny nebyly, netuším, na čem se dohodli, ale je nutné mít na paměti, že ve hře jsou i jiné než vojenské varianty „odškodného“ – namátkou například nějaké zvýhodnění v rámci ruského plynovodu do Turecka nebo třebas i možnost vydání Erdoganova arcinepřítele Fethullaha Gülena z amerického exilu… Nevím, jen nadhazuju možnosti. 

V době, kdy ve Washingtonu vládne protiruská hysterie, je skutečnost, že ruští a američtí vojáci patrolují v sousedních vesnicích kolem Manbídže, až neuvěřitelná. A tato spolupráce, na níž se podílí i Sýrie, znamená, že přinejmenším v zásadních rysech nastala shoda, přičemž hlavním „vítězem“ jsou aktuálně Kurdové. Jejich územní „entita“ na severovýchodě Sýrie se aktuálně zdá být na spadnutí, Rusové je Turecku navzdory přibírají k mírovým rozhovorům do Ženevy, kde dosud nebyli zastoupeni, Američané prý v Kobani už rozšiřují letiště a prodlužují ranveje. 

Je samozřejmě otázkou, co bude dál, protože k nějakému mírovému a šťastnému syrskému Kurdistánu je ještě daleko. Tím spíš při pohledu na Kurdistán irácký – tamní prezident oznámil, že dostatečnou odměnou za boj pešmergů proti Daeši může být jedině vyhlášení skutečné nezávislosti, přičemž jeho jednotky současně zaútočily na oddíly jazídů, které kdysi Kurdové nechali na pospas Daeši, a pak je před ním nakonec chránili… Chci jen říci, že situace je nepřehledná, složitá a i sami Kurdové mají mraky „nevyřešených“ otázek, na něž nedocházelo zatím hlavně kvůli tomu, že bojovali za „společnou věc“ nezávislosti. Jakmile se jim ale uvolní ruce, nelze vyloučit další velká krveprolití… 

Jak reflektujete fakt, že Evropský parlament vydal Marine Le Penovou k vyšetřování za to, že vystavila na sociální sítě snímky, jak Daeš brutálně popravuje zajatce? Především nás zajímá váš jakýsi morální pohled na legislativu, která trestá prosté zveřejňování takových snímků... Což bychom neměli vědět, co je to za zvěř? A když jsme u té Francie, tak jak se díváte na obavy, že nespokojenost imigrantů a potomků imigrantů, kteří jsou chudí a rozzlobení a vykazují velkou podporu pro radikální islám, může přerůst v občanskou válku? V neposlední řadě, pokud vám to stojí za to, nás zajímá váš pohled na volby ve Francii. Mnozí čtenáři píší, že Marine Le Penová si nic lepšího než ono vyšetřování nemohla přát. 

Marine Le Penová se v mých očích mění v bravurní „sběračku levných bodů“. Nedávno se pasovala do mediální role „bílé hrdosti“, když sama od sebe odjela až do Libanonu a až tam odmítla setkání s velkým muftím, prý že by musela mít na hlavě šátek. Nevím, proč mýrnyx týrnyx „musela“ zrovna za muftím, ale vsadila bych boty, že zrovna ve více méně osvíceném a multináboženském Libanonu si muftí nebude s šátky u „křesťanů“ – nevím, jestli je „Lepenka“ věřící, nebo ne – dělat hlavu. V sousední a kulturně sesterské Sýrii to například rozhodně neplatí. 

A když to tedy takhle pěkně „nandala těm muslimům“, tak teď přišly fotky Daeše. Na jedné straně je neuvěřitelné, co vše je v EU zakázané, na straně druhé je stejně neuvěřitelné, jak moc takové podivné zákazy zřejmě Le Penové pomohou. Svým způsobem to přitom připomíná Chartu 77 – „pracovní kolektivy“ měly její text odsoudit, ale nesměly si ho přečíst. Nyní všichni „bojují proti Daeši“, ale nesmějí vidět, co vlastně dělá. To je logika houpajícího koně, která může Le Penovou vyhoupnout výš. 

Co se týče oné občanské války, Francie už delší dobu vykazuje spoustu známek toho, že k ní má nakročeno, a někdy se dokonce zdá, že už v ní jednou nohou vězí. Co bude dál, si netroufám odhadnout, ale rozhodně bych nepočítala s tím, že všichni ti nespokojení a sociálně odstrčení – a tím nemyslím jen obyvatele muslimských předměstí, ale i miliony bílých francouzských dělníků – sami od sebe praští do čela, zklidní se a vrátí se někam mezi čtyři stěny, aby do jedné z nich mohli po večerech optimisticky čučet. 

Na Ukrajině si našli novou zajímavou zálibu: Blokují cesty. Nejprve Pravý sektor zablokoval cesty na Donbas, což by nebylo až tak nic nového. Nyní však jsou blokovány kamiony i na středozápadě země. Co je to za zajímavý sport? A jinak, stále ani slovo od DJT k Ukrajině. Ani slovo. Jak to v Kyjevě nesou? Co ty zprávy o blížícím se selhání výroby elektřiny v zemi? O té Ukrajině už slyšíme jen tehdy, když nám z ní někdo přijede vyprávět u ruské propagandě. 

Ony blokády jsou opravdu zvláštní. Majdanisté a ultranacionalisté k blokádě Donbasu přistoupili podle všeho s tím, že je nic lepšího nenapadlo. Bylo jim jasné, že zablokováním dodávek uhlí tvrdě zasáhnou ukrajinský stát – nejenže přestanou elektrárny vyrábět proud, ale ohroženy jsou i stovky tisíc stále ještě existujících pracovních míst, které jsou na dováženém uhlí závislé. Nejspíš počítali s tím, že vláda v Kyjevě zasáhne a vyprovokuje střet, ale Porošenkův Kyjev je natolik slabý a vystrašený, že by následný konflikt nemusel ustát, a tak všechno nechal být a radši se v Haagu baví podáváním žaloby na Rusko kvůli terorismu, čekáním na další (stále odkládané) miliardy od Mezinárodního měnového fondu nebo na nějaké to Trumpovo slovíčko. A tak propukají další blokády a celá ta Ukrajina se hroutí do sebe. Marnost nad marnost. 

Americké ministerstvo zahraničí, možná ze setrvačnosti, kritizovalo Českou republiku za přístup k Romům. Co byste odpověděla, kdybyste za ČR měla formulovat odpověď vy? 

„Romský problém“ žije tak nějak současně se mnou – vybavuji si to slovní spojení, už ani nevím kolik desítek let. A v amerických přehledech se objevuje také pravidelně, takže by bylo divné, kdyby nezaznělo. Praha to vždy odmítne a ukáže statistiky, pár neziskovek jim okopne něco kotníků svými údaji, na realitě bohužel nic nemění ani ti, ani druzí, a vše poběží dál. K příští americké výroční zprávě… 

Je samozřejmě legrační, že zrovna USA celému světu předkládají vysvědčení z lidských práv, ale co s tím nadělám? 

Blíží se sjezd ČSSD a ČSSD drží ministerstvo zahraničí. Jak ohodnotit práci Lubomíra Zaorálka? Nedávno ve Sněmovně přednesl projev, ve kterém zdůraznil, že Západ už nemůže na Blízkém východě dělat pořádek podle svých představ, protože takhle to nefunguje. Možná změna rétoriky od doby, kdy v rámci ukrajinské krize zcela stál za Západem. A možná vás to překvapí, ale vlivná šedá eminence ČSSD, advokát Jansta, navrhuje Zaorálka přímo do čela ČSSD. Jak tedy hodnotit již více než tříletou práci ministra zahraničí? 

Je těžké hodnotit činnost ministerstva, které svým způsobem z valné části spadá pod „společnou“ politiku EU a na vlastní postupy mu zbývá opravdu jen omezený prostor. V tomto ohledu je ale dobře, že pan Zaorálek udržel otevřenou politiku ČR vůči Sýrii, čímž možná svým způsobem dosáhl maxima možného. Otevřené komunikační kanály, nepřerušené vztahy a jednání jsou vždy lepší než hurá konfrontace a boření mostů. 

Pokud by se měl stát šéfem ČSSD? To fakt nevím. Mám ale dojem, že pan Zaorálek zněl vždy výrazně zajímavěji, když byl mimo významnější funkce. Čili: jestli vymění Sobotku v čele ideově kdesi ztracené ČSSD, žádnou revoluci bych nečekala. 

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli příští týden rozhodně sledovat?

Zajímavý bude samozřejmě hon na „nového Snowdena“ v USA, stejně jako čekání na to, co z WikiLeaks ještě vyleze.