CNN dala najevo další temnou obavu z Vladimira Putina: Ruský prezident by dle odhadů oslovených expertů mohl provést invazi do dvou nestabilních zemí, a sice do Afghánistánu a do Libye. Oběma jsme se již v minulosti věnovali, tak řekněte, prosím… Měl by si někdo dát o panáka méně, nebo na takové úvaze je něco racionálního? V případě Libye má Putin svého koně, jistě. Ale v případě Afghánistánu?

 Americký The Hill si nedávno v jednom z komentářů postěžoval, že Rusko má nefér výhodu, protože jeho armáda nemusí pracně bombardovat a obsazovat sedm (za Obamy) zemí a může se tak v klidu soustředit na svou modernizaci a nepolykat tolik peněz. Představa, že současně s vojenským vstupem do Sýrie má ruská armáda kapacitu obsazovat ještě nějaké země, je aktuálně dost absurdní, přinejmenším za situace, kdy by se Rusko nechtělo nesplatitelně zadlužit, jako je tomu v případě USA. 

A hlavně, to jako by šlo Rusko do boje se Spojenými státy, které si Afghánistán propachtovaly a už sedmnáctý rok tam marně zkoušejí nastolit nějaký svůj řád? Zajímavější je, že afghánský Tálibán je v poslední době čím dál více vnímán jako – s lehkou nadsázkou – národně osvobozenecké hnutí, které je sice tmářské, ale nevykazuje jediný náznak, že by chtělo přenášet svůj boj i za hranice země. A v době, kdy se v Afghánistánu zkouší etablovat i Daeš, s Tálibánem kvůli dalšímu vývoji v zemi udržují kontakty Číňané, Íránci, Pákistánci i Rusové, Američané už pár let chtějí zahájit „mírová jednání“, ale pořád nenacházejí v Tálibánu nikoho, kdo by s nimi chtěl jednat a byl dostatečně autoritativní. Sledovat CNN už dávno není, co bývalo.

Pojďme raději k již „rozdělané práci“ ruského prezidenta. Nedávno jste zaznamenala, že pokud jde o Sýrii, začal Putin tlačit na Izrael, aby se přestal angažovat – Izrael se zlobil, že ze syrského prostoru probíhají vojenské operace vůči němu, a odpovídal na ně. Putin premiéra Netanjahua dosti silně odbyl. Jak silná na Blízkém východě bude Putinova aliance s Íránem a Asadem? Mluví se o „šíítské  koalici“, proti které stojí zejména bohaté státy Perského zálivu, podporované Američany. Celá ta věc ve vašem podání vypadá tak, že Američané už jsou skutečně významně oslabeni na Blízkém východě, do jaké míry? 

Ano, Izrael se cítí být dotčen tím, že syrská protivzdušná obrana útočí na izraelské stíhačky útočící nad syrským územím. Bizarní. Nicméně, osobně mám pocit, že všechna ta velká slova, která z Izraele v souvislosti se Sýrií, Hizballáhem, Libanonem nebo Íránem zaznívají, mají spíš jen odvést pozornost od bobtnající vládní krize, od vyšetřování korupce premiéra Netanjahua, od neshod Izraele s Trumpem, který odmítá pokračující zábory palestinských území, od dvou zpráv OSN, v nichž se mluví o systému apartheidu v Izraeli… Čili, ve finále proto nebudou až tak důležitá slova, jako činy. 

Vzhledem k tomu, že šíité tvoří drtivou menšinu všech muslimů, tak úvahy o „šíitské koalici“ lze opravdu brát za ochutnávku budoucího vývoje – Teherán jako „hlavní město“ šíitského světa má značný vliv v Iráku a v Sýrii a nově se prostřednictvím Hizballáhu etabloval i v legitimním politickém prostoru Libanonu. Současně si ale nemyslím, že výše jmenovaní budou nějakými poslušnými loutkami Íránu, spíš je pojí společné zájmy než nějaká slepá podřízenost. Rusko s touto „aliancí“ úzce spolupracuje, ale současně podporuje vznik nebo uchování sekulárních režimů v Sýrii, Egyptě nebo výhledově v Libyi. Tato „osa“ by z hlediska Blízkého východu – a z hlediska zájmů tmářských sunnitských monarchií Perského zálivu – mohla mít možná i větší význam než problém „šíité proti sunnitům“, ale na nějaké konečné soudy je ještě příliš brzy. 

USA už od prvních revolt arabského jara, kdy v Tunisku a Egyptě přišly o své oblíbené vazalské diktátory, vyklízejí pozice a zničení Libye jim v regionu na popularitě taky nepřidalo. Není jasné, co bude dál. Trumpovo heslo „Amerika především“ by naznačovalo, že tento trend bude pokračovat, objevuje se ale stále více náznaků, podle nichž si to po osvobození Mosulu Američané v Iráku „rozdají“ s Íránem o vliv v této ropné zemi. Pokud to je pravda, moc bych na Spojené státy nesázela, protože v Iráku, který už jednou zničily, příliš oblíbení nejsou – mohou sázet jen na sektářské rozdíly mezi šíity a sunnity, ale je otázkou, jak ostré jejich rozpory jsou a zda se o ně vůbec budou moci USA opřít. 

Putin zažívá v posledních dnech vlnu protestů proti zkorumpovanosti svého systému, namířenou zejména proti premiéru Medveděvovi. Byly pro vás počty účastníků protestů přesvědčivé? Vznikala působivá videa, prozápadní spojenec Navalnyj byl zviditelněn, nicméně bylo to opravdu tak „horké“? Kdosi konstatoval, že protestovali zejména mladí lidé a přišel se svěžím srovnáním – tato mladá generace by prý mohla provést Putinovi to, co mladí Tunisané nebo Egypťané při tzv. arabském jaru, kdy mládež bez vidiny perspektivy lepšího života s pomocí sociálních sítí důrazně zatřásla systémem. Je toto přání otcem analýzy? Vy jste v revolučním Egyptě byla přítomna, jste povolána posoudit. A jinak, kdybyste byla ruskou mládeží dneška,  protestovala byste?

Vezmu to postupně. Je zvláštní, že protesty byly namířeny proti „zkorumpovanému“ Medveděvovi a nikoli proti Putinovi osobně. Jako kdyby si kritici nevěřili „sáhnout“ na ikonu, která má pořád popularitu kolem 80 procent. Přitom ale vystřelili „těsně vedle“, jako kdyby netušili, že Putin, který v posledních měsících jakoby „nahonem“ čistil řady vysokých státních úředníků i vojenských činitelů, nemůže oficiálně přiznat, že premiér jeho vlády je zkorumpovaný, takže ho už jen kvůli své vlastní image padnout nenechá. 

Zvláštní je i to, že ve dvanáctimilionové Moskvě se demonstrace zúčastnilo asi deset tisíc lidí, přičteme-li i další města, k „milionům nespokojených Rusů“, jak se objevovalo v americkém mainstreamu, se prostě nedostaneme. A zvláštní je, že se ataku na Medveděva v parlamentu chytili opoziční komunisté – Medveděv je doma považován za „prozápadního liberála“, ale ruská společnost už od jelcinovského rozkladu začíná znovu objevovat jakousi levicovost, západní sankce tomuto trendu jen napomohly, a nyní – v roce stého výročí Leninovy revoluce – tak může Navalného atak proti Kremlu pomoci někomu a něčemu zcela jinému, než si asi původně představoval. Čili, měli bychom si dávat větší pozor na to, co že si to vlastně přejeme. Mimochodem, je bizarní, že Západ neustále fedruje Navalného, který má podporu asi dvou procent voličů, není žádný demokrat, ale spíš ultranacionalista a xenofob, což je možná hlavní důvod, proč ho západní mainstream označuje hlavně jen jako „Putinova kritika“ a víc ho už nerozpatlává. 

Nevím, proč demonstrace v Rusku srovnávat zrovna s arabským jarem, tím spíš, že z nich – přinejmenším v dohledné době – asi nic nebude. Opravila bych ale vaši zmínku o sociálních sítích. Byla jsem na káhirském náměstí Tahrír od prvních minut tamní revoluce a faktem je, že prvních několik dní se tam několik tisíc (nejen) mladých lidí nechávalo masakrovat armádou a policií, zatímco celý Egypt seděl doma u facebooku a „lajkoval“ pro revoluci jako zběsilý. Pak ale kdosi – dodnes se vlastně nezjistilo, kdo přesně – vypnul internet i mobilní sítě, lidé doma ztratili přehled o situaci a byli donuceni se jít podívat na Tahrír na vlastní oči. A při pohledu na to, co se tam dělo, se spontánně přidávali po tisících a desetitisících, až jich „byly miliony“. Jinými slovy, sice se tak nějak vžil pojem „facebooková revoluce“, ale faktem zůstává, že kdyby tenkrát kdosi ten internet nevypnul, tak diktátor Husní Mubarak možná dál stojí v čele Egypta.

A stejná pochybnost se pojí i s íránskou „zelenou revolucí“ z roku 2009, kdy se pojem „facebooková revoluce“ objevil nejspíš poprvé. Západní média tehdy válcovala organizační vzkazy a výzvy „mladých revolucionářů“, a nikdo se nezamýšlel, proč že si to mladí Peršané vlastně navzájem píší anglicky a nikoli persky. Posléze se ukázalo, že to byl podfuk skupiny íránských emigrantů na Západě, kteří si dokonale uvědomovali, že v západním mainstreamu nikdo persky neumí, a tak by skutečné vzkazy ze sociálních sítí zůstaly „němé“. Problém byl i v tom, že ono slůvko „zelená“ v názvu tehdejší íránské „revoluce“ naznačovalo spojení s islámem, ale u nás na Západě, který má tak rád barevné revoluce, to nikdo nepochopil nebo chápat nechtěl. Bylo to jako nyní s tím Navalným – bacha na to, co vlastně chceme.

Kdybych byla ruskou mládeží? Neumím se do té představy vžít, ale obecně platí, že mladí demonstrují všude ve světě – s výjimkou České republiky a pochodu za trávu – zcela běžně a přirozeně. Platí totiž churchillovské konstatování, že kdo neměl v mládí srdce, nemůže mít ve stáří rozum…

Hovoříme-li o egyptské revoluci, tak jí svržený diktátor Husní Mubarak byl dle informací médií propuštěn. Co to říká o dnešním Egyptě, kde vládne pevnou rukou prezident Sísí? Je to další symbolický nezdar americké politiky, která se za Mubaraka v žádném případě nepostavila a podporovala radikálního islamistu, exprezidenta Mursího, který ve vězení teď stále sedí?

Nemyslím si, že by Mubarakovo propuštění z vězeňské nemocnice bylo nějakým dalším americkým nezdarem. USA v roce 2011, kdy arabské jaro propuklo, dlouho nechápaly, co se to vlastně děje, a poté, co jim „mezi prsty“ Mubarak padl, musely si hledat nového spojence. Fakt, že si ho našly v Muslimském bratrstvu, nicméně jen zadělal na další problém, protože Egypt nikdy nebude žádný Kandahár za vlády Tálibánu. Tak fanatičtí muslimové zas Egypťané ve své většině nejsou. Přitom ale jasně vidí, kdo podporoval ať už Mubaraka nebo Mursího – a výsledkem je poměrně silný antiamerikanismus.  

Mubarakovo propuštění z vězení lze spíše dávat do souvislosti s obnovením bezplatných saúdských dodávek ropy Egyptu. Mubarak byl dlouholetým věrným vazalem Saúdů a očividně se z něho nyní stalo „zboží na výměnu“, a v rámci tohoto barteru Saúdové ocenili jeho zásluhy. Nezdá se mi ale, že by s ním osobně nějak počítali do budoucna politicky, to spíš se nabízí možnost, že by si svou prodlouženou ruku udělali z Mubarakových synů nebo z některých jeho nejbližších spolupracovníků. Bývalí členové Mubarakovy někdejší vládnoucí strany dnes ostatně zasedají v egyptském parlamentu. 

Mimochodem, jestli se předmětem podobného barteru stane i stále vězněný exprezident Mursí, bude to kšeft uzavřený s Tureckem.  

Evropská unie oslavila 60. výročí Římských dohod velkými slovy o úspěšné Evropě, ještě sjednocenější než kdy jindy. Je co oslavovat? Má pravdu Václav Klaus, když napsal, že taková rétorika připomínala komunistické papaláše a že ti evropští, zdá se, nejsou schopni se ani pustit do „perestrojky“? Komunismus se rozpadl za 70 let, současná  EU má v jisté formě 60 let… Kam se to celé sune? A jak vnímáte to, že ze všech členských zemí zrovna český národ oslavuje EU nejméně, jak bylo zjištěno?

Vrcholní – a nutno říci, že prounijní – představitelé 27 členských států Evropské unie opravdu potvrdili odhodlání pokračovat v Evropě společně i po odchodu Velké Británie a v deklaraci se přihlásili k myšlence, že EU musí být jednotná a nedělitelná. Jasně, tedy, pokud si odmyslíme, že některé státy mají euro a jiné ne, že některé vlády podporují migraci a jiné ne, že sever EU opovrhuje jejím jihem, že některé státy by už ukončily sankce proti Rusku a jiné ne, že některé státy chtějí „dvourychlostní“ Evropu, čímž jednotu fakticky vylučují… Oslavovat není co, tím spíš při vědomí, jak lehké je podepisovat patetické deklarace, které udělají dětinskou radost papalášům, ale s realitou nemají nic moc společného. Nicméně, hra může pokračovat ještě pár kol, i když v ochozech už diváků zůstalo poskrovnu…

Proč jsme zrovna my těmi největšími skeptiky? Tak to opravdu nevím, ale mám pocit, že se tím jen prohlubuje jakýsi pocit bezvětří, jakási dezorientace, která v naší společnosti vládne. Kdyby vystoupení z EU bylo skutečným řešením problému, tak neřeknu, ale nejsme Britové a navíc se teprve uvidí, co vlastně „vyřešili“. Řešením by byla reforma EU, ale na její prosazení nemáme sílu, nemluvě o tom, že většina stran, které uspějí v našich parlamentních volbách, je se současným stavem spokojená. Takové bezčasí je ochromující. 

Posledně jsme nestihli příliš probrat teroristický útok v Londýně. Akorát jste stihla napsat, že dopředu předvídáte „patetismus“ západních politiků. Nebyl ten patetismus přeci jen už menší? Nemohl pozorovatel s odstupem cítit, že evropská společnost je na podobné věci již  jaksi, byť je to strašné, zvyklá? Objevily se různé informace: Útočník byl sám, byl starší než jiní teroristé, dokonce se prý i „radikálně zblbnul ve vyšším věku“. Je vlastně co dodávat? A propos, jak se díváte na názory,  které zazněly na BBC, že média by neměla o podobných útocích přehnaně informovat, neboť tím jen teroristům dělají radost?

Patetismus odpovídal faktu, že útočníkem byl jakýsi hodně duševně problémový „osamělý vlk“, který si s sebou na útok nevzal ani pás výbušnin, ani kalašnikova nebo škorpion, ale jen nůž. Při vší úctě k jeho obětem, jeho čin lze samozřejmě hodnotit jako teroristický, ale také ne. Je to o to komplikovanější v Británii, kde ministerstvo vnitra už dva roky odkládá návrh zákona o boji proti extremismu, protože není s to právně definovat, co to ten extremismus vlastně je. 

Jestli si zvykáme, nebo ne? Za posledních plus mínus dvacet let Evropa zažila skutečné teroristické útoky v Madridu v roce 2004, v Londýně o rok později a v Paříži před dvěma lety, o všech ostatních se asi dá diskutovat, co to vlastně bylo. A nutno přiznat, že ani zmíněné masakry kontinent nijak nezastavily a společnost žije dál. Je to o zvyku? Nebo prostě jen o přirozenosti? Je jasné, že média budou vše vždy přifukovat, protože negativní zprávy „prodávají“, ale jaký to má skutečný dopad na lidskou psychiku, tak to fakt netuším.

Na závěr tradiční otázka: Co bychom měli příští  týden sledovat?

Americká firma Crowdstrike, kterou si demokraté najali k nalezení „ruských stop“ v kauze hackování e-mailů Demokratické strany, zrovna stáhla klíčové části své původní, beztak nepřesvědčivé zprávy, takže z ruských stop už nic moc nezbývá. Někteří ve Washingtonu si toho pro jistotu „ani nevšimnou“, ale další si budou hledat nová protitrumpovská témata. Bude zajímavé sledovat, s čím přijdou.