V severní Sýrii byla sestřelena ruská stíhačka. Pilot, než aby se nechal zajmout opozičními rebely, se raději sám zabil. Je to hrdina? Vzbudil incident v Rusku podobné emoce jako tenkrát, když ruská letadla sestřelili Turci? Jaké síly vlastně v tomto koutě Sýrie bojují? A jak vnímáte zprávy, že v odvetě za incident začali Rusové hlava nehlava bombardovat civilisty a dětské nemocnice?

Všimla jsem si, kolik cirátů se v našich médiích nadělá, jen abychom nepřiznali, že onoho ruského pilota sestřelila Al-Káida, tedy v konkrétním případě jedna z teroristických skupin na ni napojených. To radši mluvíme o „ozbrojencích“, „útočnících“, „rebelech“ či „opozici“. Na jedné straně se tím zastírá skutečnost, že ruské letectvo bojuje proti teroristům, což se u nás jaksi odmítá, neboť proti teroristům bojujeme přece jen my, zatímco oni jen bombardují civilisty a boří „poslední nemocnice“. Na straně druhé se tím současně zastírá fakt, že žádná významná „rebelská opozice“ v Sýrii už nezbývá a 99 procent boje proti syrskému režimu a jeho spojencům vedou zbytky Daeše a právě koalice kolem Al-Káidy. A fandit Al-Káidě je přece jen trapnější než „rebelům“, „opozičníkům“ nebo „ozbrojencům“. A v neposlední řadě, koalice v čele s Al-Káidou je mezinárodní, takže ji ani nelze vydávat za „syrské rebely“.

Ale nešť. Sestřelený pilot se raději odpálil granátem, než aby se takovým „opozičníkům“ dostal do rukou. Podle mého to bylo především krutě racionální rozhodnutí, protože musel mnohem lépe než my tady odsud z Prahy vědět, proti komu že to bojuje a jaké hrůzy by ho v zajetí asi čekaly. Na svém FB jsem se, mimochodem, už zmiňovala o jednom damašském doktorovi. Když se zdálo, že Damašek někdy ke konci roku 2015 padne do rukou Daeše a dalších Západem „vypuštěných krakenů“, pořídil si granát „poslední záchrany“. Nosilo je neustále s sebou i pár jeho přátel a známých... Ti lidé odmítli emigrovat, protože Sýrie je jejich domov, a současně byli připraveni si vzít život, aby nemuseli trpět pod islámskou tmou, která by naplňovala západní koncept „demokratizace“ a „změny režimu“. Čili na podobně krutě racionální variantu byli připraveni i někteří obyčejní Syřané, civilisté. Mám vůči nim, vůči všem, kteří zůstali v Sýrii, obrovský respekt.

Nicméně, sestřelení ruského stíhacího bombardéru vyvolalo v regionu poprask. Raketa totiž vyletěla z oblasti, kterou by mělo mít – prostřednictvím „svých syrských rebelů“ – pod kontrolou Turecko, a tak z Moskvy do Ankary zazněla varovná slova o „nutných důsledcích“. Turci zase ukazují na Američany, kteří prý chtějí vrazit klín mezi Turecko a Rusko. Američané si pro změnu, aniž by byli vůbec tázáni, pospíšili s ujištěním, že oni tedy žádné příslušné rakety džihádistům nedodali, což může naznačovat, že nechtějí eskalovat beztak napjaté vztahy s Ruskem, natožpak riskovat rovnou válku. Zato ale začali podnikat „obranné“ nálety na provládní síly na východě Sýrie a podle některých zpráv zabili přes stovku syrských vojáků, aby si udrželi „své“ okolí Dejrizoru (i s tamními ropnými zdroji, samozřejmě). Šéf turecké diplomacie mezitím okamžitě odletěl na poradu do Teheránu, o víkendu v Turecku čekají šéfa Trumpovy kanceláře a v týdnu pak i ministra zahraničí Tillersona. Rusko mezitím raketami vyzmizíkovalo místo, odkud byla raketa odpálena, přičemž speciální komando už posbíralo úlomky z oné osudové zbraně a nyní se zkoumá, co že to bylo, kdo to vyrobil a kdo to komu dodal. A Al-Káida se cítí zahanbeně, že jí „kdosi“ z oblasti, kterou by formálně měla mít pod palcem, „ukradl“ tělo pilota, jehož ostatky už jsou v Rusku… Takže celá oblast „bzučí“ a uvidíme, co bude dál.  

Jo a ty „poslední nemocnice“. Jistě, všechny tyto informace zase pocházejí od píárových záchranářů zvaných Bílé přilby, které si platí řada západních vlád, aby pravidelně stáli po boku Al-Káidy a podávali „ty správné“, tedy Západem požadované, informace. Co s tím? Asi nic. Ve válce se obvykle nic moc hezkého neděje. Když ale nemocnice bombardují Američané třeba v Afghánistánu nebo Saúdové v Jemenu, tak je vcelku mediální klid…

O „kousek“ dál na západ, v Afrínu, pokračuje turecká intervence. Jak se celá věc vyvíjí? Je vše humanitárně a lidskoprávně čisté, když invazi provádějí naši spojenci z NATO? Jsou skutečně používány německé tanky Leopard a další v Německu vyrobené zbraně? Jaký dopad má akce na vztahy v regionu, ale i na širší rámec „mezinárodního společenství“?

Jak už jsem řekla, ve válce se nic moc hezkého obvykle neodehrává, a tak bych ani v turecké agresi proti Afrínu žádnou humanitárnost a lidskoprávnost nehledala. Umírají lidé, kurdští vojáci i civilisté stejně jako turečtí vojáci i turečtí civilisté, na něž v tureckém příhraničí dopadají kurdské rakety. A ano, německé tanky tam prý někde jsou, ale na obou stranách lze vidět i zbraně jak americké, tak i ruské nebo ještě sovětské, které mohou pocházet z arzenálů postkomunistických zemí. To je „norma“ pro válku v Sýrii, za ironii ovšem považuji fakt, že v sousedním Iráku se americké tanky už „dostaly do výzbroje“ tamních šíitských, Íránem podporovaných milicí.

Přitom všem ale platí, že Turecko podle všeho nechce Afrín srovnat se zemí, protože by to jinak už „dávno“ mohlo učinit. Místo toho coby předvoj používá „své syrské rebely“, jejichž nadšení pro „smrt za slávu Turecka“ přece jen není na požadované úrovni. Smyslem je tedy spíš postupným „ohlodáváním“ kurdského Afrínu a navyšováním sázek na případný konflikt s USA dotlačit Washington do situace, kdy se zřekne podpory Kurdů obecně, a ve výsledku tak dotlačit i Kurdy, aby zapomněli na své státotvorné ambice u tureckých hranic a poslušně se vrátili pod kontrolu Damašku. Syrská armáda pro změnu přes své území vpouští do Afrínu kurdské příslušníky „amerických“ Syrských demokratických sil, kteří přicházejí na pomoc, ale činí tak jen „soukromě“, neboť to mají od Američanů zakázané, aby Washington ještě víc nenaštval Ankaru. A k tomu Damašek přisunutím protileteckých baterií už před pár dny „zatáhl střechu“ nad Afrínem, takže už se nad ním nejméně tři dny neobjevila jediná turecká stíhačka…

A Západ nyní řeší, jak se k tomu všemu postavit, protože má na výběr mezi Kurdy a Tureckem, coby druhou největší armádou NATO. Není sice vůbec jasné, do jaké míry ještě Turecko je členem NATO a do jaké míry je to všechno už jen papírová záležitost, ale pokud by mělo NATO úplně ztratit své jihovýchodní křídlo ve prospěch Ruska a Číny, tak si myslím, že ta volba nebude až tak složitá. Vnucuje se ale otázka, jestli z hlediska Aliance už beztak není na nějaké „záchranné brzdy“ pozdě.

Křečovitost Západu přitom nejnověji potvrdila Francie, která obvinila Turecko a Írán z toho, že svou vojenskou přítomností v Sýrii porušují mezinárodní právo. Taková péče o Sýrii! Íránské oddíly jsou tam na pozvání legitimní syrské vlády, Turecko na Afrín postupuje s tichým souhlasem Ruska a Íránu a jeho tlak na „afrínské“ se částečně musí hodit i Sýrii. Čili Západ je ze hry, a tak si Francie najednou vzpomene na mezinárodní právo. A přitom zcela zapomene na uplynulých šest let, kdy úporně podporovala protiasadovský, ovšem ve skutečnosti protisyrský džihád, nebo na americké jednotky, které jsou v Sýrii zcela v rozporu s mezinárodním právem. Ukázkově trapný příklad západního pokrytectví. O to trapnější, že názor „nějaké“ Francie hlavní hráče syrského konfliktu fakt vůbec, ale vůbec nemůže zajímat, a Kurdům nijak nepomůže.     

Pohlednou americkou velvyslankyni u OSN Nikki Haley jsme už řešili. Tentokrát pravila, že o nějakém přátelství mezi Ruskem a USA nemůže být ani řeči. Byl to „štěk“, nebo závazný signál? A jak velká úleva pro Donalda J. Trumpa je publikování dokumentu, že s důkazy proti němu ve věci „zlý Putin zfalšoval americké volby“ to není tak žhavé?

Ona ve skutečnosti prohlásila, že o přátelství nemůže být řeči, dokud Rusko nezmění svou politiku čili dokud se Spojeným státům nepodvolí. Z pohledu na současný svět se tedy zdá, že je ono přátelství opravdu „pohřbené“. Na druhou stranu ale platí, že paní Haleyová už je takový svérázný automat, který ze sebe bez ladu a skladu sype různá, vesměs ale silácká prohlášení, a náramně si to užívá. Nevím, do jaké míry je třeba ji brát vážně. Americká zahraniční politika se v Trumpově éře odvíjí v zásadě jen třemi směry – USA buďto v rámci hesla „Amerika především“ opouštějí své spojence a odstupují třeba od klimatických dohod nebo vystupují z UNESCO a tak podobně, „střílejí“ sankce všemi směry proti komukoli, kdo nehraje podle jejich not, ale bojí se s ním válčit, anebo válčí s těmi, kterých se nebojí, i když i tak vesměs „nevítězně“. Do tak prostinkého pojetí mezinárodních vztahů paní Haleyová zapadá dokonale.  

Na kauze s „ruským vměšováním“ mě ze všeho nejvíc fascinuje, že se nyní republikáni s demokraty obviňují z falšování důvodů ke špiclování Trumpova týmu, propadají kvůli tomu zase nefalšované hysterii, ale samotné špiclování jim přitom všem připadá naprosto normální. Asi jde jen o zvyk, že? Osobně jsem si myslela, že po roce bez jediné nalezené „ruské stopy“ a při zjištění, jak moc se v celém procesu vytváření „ruské hrozby“ podvádělo a lhalo, dostane někdo teatrálně přes prsty a všechno pomalu skončí, ale… Třeba Wall Street Journal celý ten hon na ruské čarodějnice teď „zachraňuje“ novou teorií, podle níž celý ten uplynulý rok v americké politice byl jen dezinformační hrou ruské špionáže, která sice volby a politické procesy ve Spojených státech neovlivňovala, ale dokázala obě tamní politické strany přesvědčit, že ovlivňovala, a vybičovat je k tomu honu… Chudáci Američané. Taková supervelmoc, která špicluje celý svět, ale ten Putin si s nimi přesto dělá, co chce. Asi bude z nějakého opravdu dobrého oddílu.

Čili „RussiaGate“ neumírá, žije dál. Nevím, ale americké politické „elity“ jako by se rozhodly, že si vytvoří svět, který se důsledně vzpírá zdravému rozumu. A z takového spolku s jaderným knoflíkem jde samozřejmě strach.

Poměrně dost svižně padají burzy v USA. Nejsme ekonomičtí specialisté, ale jestli se něco „podělá“ jako v roce 2008, zasáhne to každého. Jak se vám to zatím jeví?

Upřímně, i kdybychom ekonomickými specialisty byli, tak s největší pravděpodobností taky neřekneme nic moudrého. Krize přicházejí a odcházejí, možná nás čeká nějaká opravdu velká, koneckonců ekonomická filosofie založená na nekonečném růstu je blábol už ze své podstaty. A co víc, všichni přece známe Murphyho zákon, který jasně a navěky konstatuje, že pokud se něco může pokazit, tak se to i pokazí… 

Z Ukrajiny zaznělo varování Polsku, že by se tam mohli vzbouřit ukrajinští dělníci. Mezi oběma zeměmi panuje dlouho napětí kvůli interpretaci minulosti. Jak toto chápat?

O té možné vzpouře zahovořil jeden penzionovaný ukrajinský generál, takže bych to tak i brala – jako názor chlapíka, který už nemůže ničemu velet a nic zničit, tak aspoň sní a hrozí. Kdo by ale vlastně povstával? Těch 1,2 milionu Ukrajinců, kteří do Polska emigrovali za prací a jsou šťastní jako blechy, že ji mají, protože doma by hladověli?

Je přitom ale pravdou, že napětí mezi polskou nacionalistickou vládou a ukrajinskou kleptokratickou vládou, která se pro změnu bojí vystupovat proti svým nacionalistům, dovádí vzájemné vztahy do krajnosti. Polsko oživuje volyňské masakry, zatímco část „nové“ Ukrajiny se právě o pachatele těchto masakrů, banderovce, opírá při ustavování své národní identity. Kudy z těch dějin ven?

Složitá situace je to ovšem – snad – jen na pohled. Přece si obě země nevyhlásí válku? Polsko by se tím stalo – po boku Ruska – v očích Kyjeva i celé Evropy „státem agresorem“, zatímco často mediálně propírané plány na opětovné obsazení Haliče by z Ukrajiny ukously právě tu hlavní protiruskou a prozápadní část. Čili z Ukrajiny by pak – ironií dějin – zbyla především část, které Rusko zas až tolik nevadí. A ukrajinský protiútok očekávat nelze už vůbec, neb „není čím“ a „kým“. Zkrátka, mezi Varšavou a Kyjevem aktuálně sice eskaluje „chladný mír“, ale tak to podle mého pro dohlednou dobu i zůstane.

Mimochodem, není bez zajímavosti, že Budapešť požaduje vyslání mise OBSE na Zakarpatí, aby tam bránila zájmy maďarské menšiny, která je tam ovšem v mnoha oblastech většinou. Válku bych neviděla ani v tomto případě, ale když si uvědomíte, že Budapešť už prý své pasy a tím i občanství udělila více než sto tisícům lidí, kteří ještě donedávna byli nominálně Ukrajinci, tak se celý region zgruntu mění.

Uvidíme, co bude na Ukrajině třeba za takových deset dvacet let.  

Co důležitého bychom v příštích dnech měli určitě sledovat?

Mám pocit, že žádné plánované převratné události na obzoru nejsou, ale i bez nich se určitě objeví něco zajímavého.