To je zase křiku. Prezident Zeman na Parlamentním shromáždění Rady Evropy řekl, že Ukrajina by se měla smířit se ztrátou Krymu jako s hotovou věcí a maximum, co by měla žádat, je materiální kompenzace ze strany Ruska. Ukrajinská vláda návrh divoce odmítla a lídr krymských Tatarů navíc řekl, že oni „nejsou levné děvky“. Padají též příměry k Mnichovské dohodě a k roku 1968, Jakub Janda Zemanův projev označil za akt politické kolaborace. Co tomu všemu říkáte? Jste také pohoršena?

Mám dojem, že jsme o tom spolu už párkrát mluvili. Krym, Kosovo, Palestina, Tibet… To jsou „hotovky“, s nimiž už nikdo nehne, i kdyby se stavěl na hlavu. Novinkou, s níž prezident Zeman přišel, je tedy jen ta „kompenzace“ Ukrajině za Krym. Mimochodem, má něco podobného schovaného i pro Srby za Kosovo, pro Palestince za jejich území nebo pro dalajlamu? Jasně, vím, že je přítelem Izraele i Číny, takže žádné kompenzace nebudou, ale to Srbsko? 

No dobře, teď vážně, zajímalo by mně, jestli je to čistě jeho osobní iniciativa, nebo jestli celý ten projev nebyl ve skutečnosti jakýmsi „pokusným balonkem“. A pokud to balónek byl, tak kdo si ho u našeho prezidenta asi tak objednal? Rusko sotva. Komentáře čtenářů v ruských médiích, která o Zemanově projevu informovala, ukázaly, že drtivá většina by Ukrajině nedala ani zlámanou grešli. Ale když se podíváte na aktivitu, s níž nyní státy EU brojí proti Trumpově snaze zrušit jadernou smlouvu s Íránem, je až tak od věci si představit, že je někde v Evropě relevantní síla, která zkouší vyjednat jakýs takýs smír kolem Krymu a vše to ukončit dřív, než tam Američané začnou lifrovat skutečné tuny nebezpečných zbraní a na zadním dvorku Evropy pak péčí různých banderovských fanatiků vznikne reálná hrozba války?

 Nicméně když to shrnu: Zeman svým projevem naštval hysterizující ukrajinské nacionalisty, hysterizující český politický a mediální mainstream (plus Jandu), a k tomu i část hysterizující ruské veřejnosti. Dostat tyhle všechny do jednoho naštvaného pytle je svým způsobem frajeřina…

A teď zase vážně. Pokud se na celý ten projev podíváte trochu z nadhledu, tak zjistíte, že v samotné Radě Evropy proti němu nebo o anexi Krymu nikdo ani nemukl, a to po Zemanovi vystoupili ještě zástupci Francie, Británie nebo Srbska. Úřadující předseda Parlamentního shromáždění Rady Evropy Roger Gale Zemanova slova dokonce označil za „moudrá“. A šéf Rady Evropy Thorbjørn Jagland se nedávno vyslovil pro návrat Ruska do jeho organizace, protože je prý třeba „hlasovat o vedoucích postech“, jako kdyby to bez Rusů nešlo. Možná i šlo, ale dře to, protože Rusko před svým „krymským“ vyloučením z organizace platilo celou desetinu jejího provozu… A možná i proto včera večer ukrajinská agentura UNIAN oznámila, že Rada Evropy většinou hlasů – a jen pár hodin poté, co před ní ukrajinský prezident Porošenko kolovrátkově oddeklamoval zase cosi o „ruské agresi“ – odhlasovala rezoluci, která otevírá cestu ke zrušení politických sankcí proti Rusku, přičemž prý odmítla většinu připomínek ukrajinské delegace. A ty se týkaly „osvobození“ Donbasu a „návratu“ Krymu. Sankce by prý mohly skončit už v lednu. Jistě, tahle Rada není z nejvýznamnějších skupin, co v Evropě máme, ale její postup cosi významného naznačuje. Pustí se nyní „naši“ antizemanovci i do Rady Evropy? Chtělo by to, ne? Aspoň kvůli udržení image, ne?

 Chci říci, že Západ už se nejspíš v celé kauze posunul dál a stále častěji (třeba i z Berlína) „doporučuje“ Kyjevu, aby se se ztrátou Krymu smířil, zatímco tady u nás dál přežívá svého druhu myšlenkový skanzen, který vědomě odmítá současnost. A ta se za tři roky přece jen kamsi posunula. Té kritiky, která se tady u nás snesla na Zemanovu hlavu, bych si proto až tolik nevšímala; ti politici a média už investovali do „ukrajinské demokratizace“ a „boje proti Rusku“ tolik, že prostě mlčet nemohli, a co víc, mlčeli k nedávným „referendovým“ masakrům v Barceloně, takže si nyní někde tu nahromaděnou energii vybít museli. Je přitom jasné, že by ze setrvačnosti Zemana beztak kritizovali, i kdyby neřekl vůbec nic. Máme před volbami, tak je ona kritika ještě pochopitelnější, i když si vůbec nejsem jistá, že zrovna otázka Krymu je téma, které by tady u nás v hlasování opravdu nějak rezonovalo. 

No, a jestli lídr Krymských Tatarů tvrdí, že „nejsou levné děvky“, tak samozřejmě souhlasím – na Ukrajině se správný úplatek počítá od milionu dolarů cash nahoru, takže levní fakt nejsou. Mimochodem, neumím si představit, že na kleptokratické Ukrajině není někdo vlivný, kdo by si na případnou „Zemanovu kompenzaci“ za Krym už nedělal zálusk… Vždyť představa, že o Krym přišli jen tak, „zadarmo“, je mnohem horší, než si ukrást kus nějaké kompenzace, ne? 

Na druhou stranu, zase se o Ukrajině začalo mluvit v našich médiích. Co tam v tomto směru chybí a stálo by za to o tom vědět?

Mě osobně zaujal nový ukrajinský zákon o boji proti korupci, který omezuje policejní vyšetřování na pouhého půl roku. Národní protikorupční centrála už vyzvala prezidenta Porošenka, ať si celý ten svůj zákon zmuchlá a hodí do koše, protože je to jen výsměch jakýmkoli jejich snahám. V tamních dokonalých – po čtvrt století a vlastně ještě ze sovětských časů zdokonalovaných – korupčních schématech nerozmotá za šest měsíců nikdo nic. Ale díky „zákonu“ nyní může Porošenko svým západním loutkovodičům alespoň vykázat „snahu“. A loutkovodiči na veřejnosti sice zaskřípají zuby v rádoby šťastném úsměvu, jak že se to na té Ukrajině krásně „reformuje“, ale za rohem se vzápětí schoulí do klubíčka a tiše sténají něco jako „za co, soudruzi, za co…?“

Nezapomínejme, že je to od vyhlášení ukrajinské nezávislosti už podruhé, co tam Západ provedl „barevnou revoluci“. Podle Victorie Nulandové na „demokratizaci“ – v překladu „ovládnutí“ – této země jen USA vynaložily přes pět miliard dolarů, a přesto to dopadlo znovu stejně – jen jedny korupčníky neustále střídají v čele státu jiní. Všimněte si přitom, že podobně dopadají veškeré snahy Západu indoktrinovat „západní hodnoty“ (jako kdyby na Západě korupce nebyla) i do dalších postsovětských a tak zvaně prozápadních republik, ať už bude řeč o Moldově nebo o Gruzii, tedy „terčích“ tzv. Východního partnerství EU. V tomto regionu „nám“ to prostě „nějak nefunguje“.   

A svého druhu naprosto výmluvnou byla i cesta maďarského ministra zahraničí Pétera Szijjártó do zakarpatského Mukačeva, kde ujišťoval etnické Maďary, že je Budapešť nenechá na holičkách tváří v tvář novému školskému „ukrajinizačnímu“ zákonu. Zajímavá na tom byla ale především skutečnost, že za hlavním maďarským diplomatem do „svého“, tedy formálně stále ještě ukrajinského Mukačeva, chtěl zajet žehlit problémy ukrajinský šéf diplomacie Pavlo Klimkin, ale Szijjártó se s ním demonstrativně odmítl setkat! Na ukrajinském území poslal ukrajinského ministra kamsi! A co víc, Budapešť nutí Brusel, aby kvůli jazykovému zákonu diskriminujícímu menšiny „přehodnotil“ své vztahy s Kyjevem. Přičteme-li k tomu Poláky, kteří „Kyjev s Banderou do Evropy nepustí“, a Západ, který má svých starostí až nad hlavu, tak…  

Prostě, Zeman není zdaleka jediný, kdo „kyjevským“ jaksi „ubližuje“. A o to víc pokrytecky, ale hlavně až bizarně, vyznívají jeho zdejší kritici. Přitom je přece zcela očividné, že když se celý ten majdanovský převrat odehrál v důsledku vnějších vlivů a zasahování do vnitřních záležitostí Ukrajiny, tak se i problémy, které v jeho důsledku vznikly, musejí řešit rovněž zvnějšku. Vždyť ti „kyjevští“, kteří dnes tak bojují s „ruskou agresí“ a proti „okupaci Krymu“, jsou ve funkcích jen proto, že je tam vyneslo nějaké rozhodnutí typu Nulandovic legendárního „Fuck the EU, premiérem bude Jaceňuk“.     

Trochu jako princezna Koloběžka I. se zachovalo Katalánsko, které sice vyhlásilo nezávislost na Španělsku, ale s jakýmsi odkladem. Co z toho lze číst, k čemu to směřuje? 

Neshazovala bych postup katalánského vedení přirovnáváním k princezně Koloběžce. V podstatě došli na samu hranu možného, po čemž by následovala jen cesta do neznáma. Nebo lépe řečeno, do možné noční můry, protože 900 lidí, které španělská policie a Národní garda stihly zranit v den referenda, bylo podle všeho zatím jen „nevinnou ochutnávkou“ věcí příštích. V případě vyhlášení nezávislosti Madrid už hrozil rovnou armádou a záběry na tanky, které se přesouvají po železnici blíž k Barceloně, musely náležitě zapůsobit. Nesmíte zapomínat, že už od referendového masakru víme, že by se EU dívala stranou, kdyby v Katalánsku začala téct krev ve velkém. Podporu nenašli Katalánci ani v USA, ani v tom Rusku, které celou tu kauzu nezávislosti podle Madridu rozpoutalo. Vlastně nikde. A co víc, proti nezávislosti se na poslední chvíli postavily i levicové strany, které ještě před pár dny byly pro. Čili, došli na hranu a nabídli Madridu vyjednávání. Uvidíme, jak španělská pravicová vláda zareaguje. Míč je v každém případě na její straně. Až dosud se tvářila, že jednat ani neumí, protože síla je lepší. 

V každém případě platí, že si Katalánci podle mého nyní vzali jen jakýsi oddechový čas a že každá další represe z Madridu jejich touhy po sebeurčení jen dál posílí. Nic nekončí. Naopak. A k tomu nabírají na významu zásadní otázky, které se zdály být v Evropě už dávno vyřešené: Co je to vlastně demokracie? Spočívá snad v obraně ústavně určené nedělitelnosti Španělska, o níž rozhodl ještě fašistický diktátor Franco, nebo v právu národa na sebeurčení?   

Jedno referendum se nám trochu ztratilo v pěně dní, a sice to v iráckém Kurdistánu. Budou mít jeho výsledky nějakou váhu? Existuje vlastně ještě Irák?

Jistě, Irák existuje, proč by neexistoval? A společně s Tureckem a Íránem utahuje iráckému Kurdistánu všechny možné opasky a kohoutky, aby ho všichni svorně a rukou společnou za vyhlášení nezávislosti ztrestaly. Přebírají pohraniční přechody, blokují mezinárodní leteckou dopravu, což Kurdistán prakticky izoluje, pomalu obsazují ropná pole u Kirkúku, pomalu uzavírají ropovody, které jsou hlavním a jediným zdrojem peněz pro Kurdistán, různé kurdské partaje se mezi sebou už začínají hádat, kdo za to všechno vlastně může… Iráčtí Kurdové vyhlásili nezávislost pár dní před katalánským „datem“ a možná tak mimoděk posloužili Barceloně i jako varovný signál. 

Uvidíme, co bude dál, zatím bych to s tou kurdskou nezávislostí neviděla nijak růžově. 

Kritik Putina, novinář Bloombergu Leonid Beršidskij, byl nucen přiznat, že Rusko je ekonomicky z nejhoršího venku. Obnovil se hospodářský růst, ceny ropy se stabilizovaly na rozumné hladině a zemědělství dokonce expanduje. Přesto má prý Vladimir Putin problém, že nedokáže zaujmout nejmladší generaci, kterou začíná oslovovat Navalnyj. A že ti, kteří Putina podporují, se prý chovají jako lidé, kteří celý život jedí tuřín (myšleno tu zeleninu), nic jiného neznají, a proto tuřín chválí. Je to pravdivé líčení situace?

Nevím, jestli je zrovna Beršidskij „Putinův kritik“, protože jeho komentáře a analýzy Ruska patří v západním maistreamu k těm nemnohým, které bývají vůči Rusku až pozitivní. Ale nešť, zlepšování ekonomické situace Ruska hlásí i americké ratingové agentury, které mu v poslední době vylepšují hodnocení. Takže to asi bude pravda. 

Nicméně, s tím Navalným si moc jistá nejsem. Moskva má 12 milionů obyvatel a na jeho podporu do ulic vyšlo 700 lidí, a to nejen mladých. V půldruhamilionovém Novosibirsku jich byly dvě stovky. A tak dále… Vyvozovat z těchto počtů nějaké zásadní závěry bych si netroufla, natož tvrdit, že tím lze dokázat růst popularity Navalného na Putinův úkor. I když mi současně připadá naprosto normální, že snad žádný politik nedokáže upoutat úplně všechny sociální nebo věkové skupiny. Možná takový zázrak někde existuje, ale zrovna teď mě nikdo nenapadá. 

A možná to tam Beršidskij „vrznul“ jen kvůli tomu, aby ukázal na nějakou tu Putinovu slabinu a uchoval si tak zdání objektivnosti, když už jinak tu ruskou ekonomiku pod Putinovým vedením tak vychvaluje. Všimla jsem si, že je to v některých případech v západních médiích už mustr: když nemůžete například zamlčet úspěch ruské diplomacie a armády na Blízkém východě, tak to musíte vyvážit třebas tvrzením, že válka v Sýrii je největší humanitární katastrofou od druhé světové války. Jako kdyby nebyla „Korea“ nebo „Vietnam“ s miliony obětí, nebo Irák…

A proč vlastně pořád západní média tak bazírují zrovna na Navalném, který je ze všeho nejvíc ultranacionalistický narcis a milovník palcových titulků? Nemá nejmenší šanci porazit Putina ve volbách a případní mladí obdivovatelé jeho tvrdohlavých „protistátních“ činů a „boje proti korupci“, za což si chodí pravidelně „sednout“, za čas taky dospějí a zjistí, že tohle je ke štěstí zoufale málo. V Rusku přitom existují i seriozní opozičníci, kteří se s ním už dávno rozešli ve zlém… 

Jo, a ten tuřín. Obecně platí, že pro chápání nálad by to chtělo aspoň jednou ročně do Ruska na nějaký čas zajet, chodit tam po ulicích a vnímat nálady lidí, povídat si s nimi, aby se na podobné otázky dalo po čase nějak relevantně odpovědět. Nedělám to, takže nevím. Vlastně ani netuším, jak vypadá nebo chutná ten tuřín.   

Tak jak se propadá rating Donalda J. Trumpa, začíná se s čím dál větším strachem mluvit o úderu USA na Severní Koreu. Byly učiněny nějaké konkrétní kroky?

To je pořád dokola. „S čím dál větším strachem“ se o americkém jaderném úderu proti Severní Koreji mluví už pár měsíců a pořád nic. A na tomto trendu se nejspíš nic ani nezmění, protože je řeč o jaderné válce. Po ní už totiž není nic. 

Co bychom měli sledovat v nejbližších dnech?

Zajímavé, přinejmenším pro mě, bude dál samozřejmě Katalánsko. A také poslední vývoj na Blízkém východě, obzvláště po historické návštěvě saúdského krále v Moskvě a „betonování“ koalice mezi Ruskem, Íránem a Tureckem.