Byly volby do Evropského parlamentu. Čili jako vždy se diskutuje, čeho bylo „moc“ a čeho „málo“. Tak tedy, selhali ti proklínaní „populisté a nacionalisté“, když tak moc neposílili? Jede všechno dál podle proevropské linie, když posílili zelení a liberálové? A je pravda, jak říká náš Babiš, že stejně hlavní bude, na čem se shodnou premiéři členských zemí, jejichž „Rada“ musí silně posílit?

Nevím, už v minulých týdnech jsem opakovaně říkala, že od voleb do Evropského parlamentu žádné zemětřesení neočekávám, a také se žádné nekonalo. Konečně jsem po dlouhé době trefila výsledek nějakých voleb. Jupí! „Proevropské“ síly se sice mírně roztříštily tím, že jedni oslabili, další posílili a mocně se přidali Zelení, ale lidovci, liberálové i Zelení jsou vzájemně zaměnitelní a slití do jednoho proudu, takže hlavní směr v Evropském parlamentu zůstává silný a bez hrozby nějakých programových změn pro Brusel. Jejich protivníci sice něco získali, ale obecně selhali, ale to se přece dalo čekat. Když si to vezmete na českém příkladu, tak zhruba stejný „protiunijní program“ tu razila spousta „stran“, jejichž členstvo (a tím v zásadě i voličstvo) by se ovšem vešlo do jednoho taxíku. Nechtěli se spojit do silnějšího uskupení, každý jejich lídr chtěl být „generálem“, který prosadí tu „historickou změnu“, a nakonec ostrouhali. Dobře jim tak. Za ješitnost se platí. Dva okamurovští europoslanci jsou za takové situace opravdu skoro zázrak. Ale zázrak k ničemu.

Přesto, rozložení sil v Evropském parlamentu se mírně změnilo, když ne z hlediska rozhodovacího, či lépe schvalovacího, tak alespoň početně. A bruselští – a hlavně Německo s Francií – se nyní v zákulisí zcela nedemokraticky „servou“ o to, kdo nahradí Junckera. Takže dva faktory, které mohou alespoň dočasně „Brusel“ rozkolísat, což je samozřejmě příležitost pro zvýšenou aktivitu členských států. Jestli to ale bude k něčemu dobré nějak dlouhodobě, o tom silně pochybuji.