Tereza Spencerová: Jsme blbečkové, jiní s Ruskem obchodují. Čeští vlastenci? Spousta „stran“, které se vejdou do taxíku. Dva mandáty SPD jsou zázrak

30.05.2019 8:11 | Zprávy

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Tipovala jsem, že evropské volby vůbec nic nezmění, a trefila jsem se, konstatuje analytička Tereza Spencerová. „Když si to vezmete na českém příkladu, tak zhruba stejný ‚protiunijní program‘ tu razila spousta ‚stran‘, jejichž členstvo (a tím v zásadě i voličstvo) by se ovšem vešlo do jednoho taxíku. Nechtěli se spojit do silnějšího uskupení, každý jejich lídr chtěl být ‚generálem‘, který prosadí tu ‚historickou změnu‘, a nakonec ostrouhali. Dobře jim tak. Za ješitnost se platí. Dva okamurovští europoslanci jsou za takové situace opravdu skoro zázrak. Ale zázrak k ničemu,“ rozvádí ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz. Věnuje se také turbulentnímu vývoji na Ukrajině, kde dochází k boji mezi minulým a současným prezidentem.

Tereza Spencerová: Jsme blbečkové, jiní s Ruskem obchodují. Čeští vlastenci? Spousta „stran“, které se vejdou do taxíku. Dva mandáty SPD jsou zázrak
Foto: Printscreen: ČT24
Popisek: Tomio Okamura a Hynek Blaško

Byly volby do Evropského parlamentu. Čili jako vždy se diskutuje, čeho bylo „moc“ a čeho „málo“. Tak tedy, selhali ti proklínaní „populisté a nacionalisté“, když tak moc neposílili? Jede všechno dál podle proevropské linie, když posílili zelení a liberálové? A je pravda, jak říká náš Babiš, že stejně hlavní bude, na čem se shodnou premiéři členských zemí, jejichž „Rada“ musí silně posílit?

Nevím, už v minulých týdnech jsem opakovaně říkala, že od voleb do Evropského parlamentu žádné zemětřesení neočekávám, a také se žádné nekonalo. Konečně jsem po dlouhé době trefila výsledek nějakých voleb. Jupí! „Proevropské“ síly se sice mírně roztříštily tím, že jedni oslabili, další posílili a mocně se přidali Zelení, ale lidovci, liberálové i Zelení jsou vzájemně zaměnitelní a slití do jednoho proudu, takže hlavní směr v Evropském parlamentu zůstává silný a bez hrozby nějakých programových změn pro Brusel. Jejich protivníci sice něco získali, ale obecně selhali, ale to se přece dalo čekat. Když si to vezmete na českém příkladu, tak zhruba stejný „protiunijní program“ tu razila spousta „stran“, jejichž členstvo (a tím v zásadě i voličstvo) by se ovšem vešlo do jednoho taxíku. Nechtěli se spojit do silnějšího uskupení, každý jejich lídr chtěl být „generálem“, který prosadí tu „historickou změnu“, a nakonec ostrouhali. Dobře jim tak. Za ješitnost se platí. Dva okamurovští europoslanci jsou za takové situace opravdu skoro zázrak. Ale zázrak k ničemu.

Přesto, rozložení sil v Evropském parlamentu se mírně změnilo, když ne z hlediska rozhodovacího, či lépe schvalovacího, tak alespoň početně. A bruselští – a hlavně Německo s Francií – se nyní v zákulisí zcela nedemokraticky „servou“ o to, kdo nahradí Junckera. Takže dva faktory, které mohou alespoň dočasně „Brusel“ rozkolísat, což je samozřejmě příležitost pro zvýšenou aktivitu členských států. Jestli to ale bude k něčemu dobré nějak dlouhodobě, o tom silně pochybuji. 

Pořád si myslím, že rozhodující pro budoucnost Unie nejsou dokončené volby a nový šéf EU, ale Brexit, nebo lépe, dokončený Brexit, ať už s dohodou, nebo bez ní, a první rok dva po něm. Až v praxi se totiž všichni reálně přesvědčí, jestli je odchod z EU opravdu tak nebezpečný, jak se nyní straší, nebo ne. A podle britské zkušenosti se bude osud EU odvíjet dál… Už jen proto lze vůči Britům, kteří by k poslednímu říjnu opravdu z EU vystoupili i bez dohody, očekávat fakt „masakr“. Je totiž zcela pochopitelné, že se bude Brusel ve svém vlastním zájmu bránit zuby nehty, jak už ostatně činí. Ale na druhou stranu, lze předpokládat, že by Londýn měl podporu minimálně od Trumpa, a možná i od některých dalších světových hráčů…    

Sankce proti Rusku se zatím v rámci EU jen automaticky prodlužovaly. Nyní náš prezident Zeman vykládá, že Maďarsko a Itálie budou usilovat o to, aby se prodloužení tentokrát projednalo. Rýsuje se „skandál“, že by ty dvě zlé země EU prodloužení sankcí potopily? A bylo by to dobře?

Na rovinu. Připadá mi divné, že zrovna náš prezident vykládá, co že budou dělat Maďaři a Italové. Neměli by to spíš říkat oni? Nebo si ho snad zvolili za svého mluvčího? Ale nešť, je pravdou, že obě země – kromě jiných – proti „ruským“ sankcím brojí už dlouho, takže je vcelku pravděpodobné, že už usoudily, že nastal ten „správný“ čas, tím spíš, když obchody USA, Německa, Francie a dalších „lepšostátů“ s Ruskem neustále rostou. Proč být za ideologicky motivovaného „hodného blbečka“, když si z té samé ideologie ostatní dělají legraci a razí ji jako by jen proto, aby se zbavili konkurence?

Na druhu stranu je tu ale samozřejmě otázka důvodu, proč byly sankce vůbec vyhlášeny. A jsme u anexe Krymu. Upřímně, z mého hlediska je to stále anexe, i kdyby se tam odehrálo sto referend. Ruská federace přece v první řadě neměla Krym Ukrajině – při rozpadu SSSR – vůbec nechávat, pokud ho chtěla. Jistě, v Kremlu tehdy vládli lidé, kteří věřili Západu a dělali spousty jiných podobných hloupostí, ale i tak. Nechtěli ho, Krym zůstal ukrajinský. A basta. Jeho čtyři roky staré přičlenění k Rusku je pak jen logickým důvodem pro sankce… 

Potíž je ale v tom, že úplně stejně nelze uznat Kosovo, syrské Golanské výšiny jako součást Izraele, okupaci Palestiny, čínský Tibet, turecký sever Kypru, klidně bychom zpochybnili i přičlenění Havajských ostrovů k USA... Těch příkladů je spousta. Budeme na všechny zmíněné uvalovat sankce?

Nicméně zpět do reality. Krym je dnes ruský a nikdo s tím už nepohne. A pokud nám nevadí ostatní podobné anexe, tak bychom se měli už na ty sankce proti Rusku vykašlat, tím spíš, že jsou k ničemu. Přece je nebudeme táhnout do aleluja, tím spíš, že kdo chtěl, tak je už dávno obešel. A všichni ti, kteří sankce dodržovali, to vědí. A nutně si nyní (aspoň v duchu) musejí připadat jako hlupáci. 

Minulý týden jste ostře komentovala „tajně nahrávací“ aféru z Rakouska, která povalila místní vládu. Řekla jste, že jestli budou lidem takhle likvidovat „populistické“ politiky, prosadí se lidé ostřeji. V celé věci se ukazuje role právníka íránského původu, který se k celé provokaci přihlásil. Věříte mu, že „chtěl chránit demokracii“, a proto tímto sundal šéfa Svobodných? A co říci k tomu, že H-C. Stracheho voliči preferenčními hlasy zvolili do europarlamentu?

Jakmile tady někde v našich zeměpisných šířkách začne někdo s nějakou „obranou demokracie“, tím spíš s „obranou demokracie“ prostřednictvím naaranžovaných „skandálů“, tak ho přestávám vnímat. Je to totiž vždy jen snaha prosadit „demokracii jediné povolené myšlenky“. A to, jak si alespoň v teorii pamatujeme, nemá s demokracií nic společného. Skuteční organizátoři budou na světlo teprve vyneseni, nebo v to alespoň doufám, ale není bez zajímavosti, že se celé to spiknutí proti Strachemu začalo v Evropě realizovat krátce poté, co v USA propuklo spiknutí Russiagate proti Trumpovi. Náhoda? Ve vysoké politice na náhody až tolik nevěřím. Je vlastně spíš jen podivné, že to „odskákal“ jen Strache, i když adeptů na podobný sehraný „skandál“ je v Evropě jistě víc. A zaplacených a připravených sil „neurekom“… Takže, kdo bude obětí skandálu jako další?

Ale na druhou stranu, Stracheho voliči ho poslali do europarlamentu, současně padlý premiér Kurz má velmi dobrou šanci vrátit se v podzimních předčasných volbách zpátky do funkce, protože voliči někde cítí „krysu“. A vrátit se ještě silnější. A najednou se může ukázat, že stejně jako v Americe, tak ani v Evropě podobné podrazy neprocházejí. Že „mlčící“ a v médiích neviditelní lidé nejsou až tak hloupí, jak si o nich některé „elity“ myslí. Nebo jinak, že je tu hodně vysoké procento lidí, kteří „obráncům demokratického systému“ prostě už nevěří ani nos mezi očima. A to je samozřejmě pro EU i související „deep state“ zásadní problém. Schválně, co přijde příště… 

Psala jste, že většina členů amerického Kongresu je připravena poslat další vojáky do Sýrie. Což o to, to oni rádi pošlou vojáky kdykoliv kamkoliv. Co by tyto „posily“ měly zachraňovat? Kurdy, kteří bojují s Asadem? Nebo by měly zasáhnout v Idlíbu? Když člověk sleduje anglojazyčná média, tak zase stoupá intenzita zpráv o „krutostech zlého Asada“, o barelových bombách...

Ne, to nemá smysl nějak „zesilovat“ – v Americe je „ranař“ tradičně vnímán pozitivněji než nějaké systémové řešení. I proto nám drtivá většina amerických filmů, jimiž jsme zavaleni snad víc než kdysi filmy sovětskými, dodnes – už od časů kovbojek – nabízí pohled na osamělého hrdinu, který si to rozdá s celým „světem“. Vysílání vojáků do už dávno prohrané války v Sýrii k tomu patří – každý kongresman, pokud není z New Yorku nebo San Franciska, si řekne, že kvůli svému politickému přežití, musí být za tvrďáka, a tak hlasuje pro války. Kolorit. Nemá smysl spekulovat, co by další američtí vojáci v Sýrii dělali, protože v reálu vychází už jen to, že by po boku Al-Káidy bojovali proti sekulárnímu režimu, který má navíc podporu většiny obyvatelstva. To už by se fakt zakrývalo hodně špatně. I když, osm let to západní média dokázala, takže proč to nezkusit zopakovat?

Stačí, že se nyní znova opakují osm let omleté fráze o tom, že Rusové a Syřané útočí na jakési neutrální a sympaticky znějící „rebely“, i když je řeč o Al-Káidě a jejích teroristických spojencích. Ale protože už je Al-Káijda „naše“ poslední páka, jak svrhnout Asadův režim, tak znovu začínají všechny ty „barelové bomby“ a „vybombardované nemocnice“ a „poslední zabití lékaři“, navíc ještě „poslední zabití dětští lékaři“, protože to zní ještě mnohem dojemněji… Prostě, hájíme Al-Káidu. Nic jiného v tom není. Jakmile totiž padne a Sýrie znovu ovládne další část svého legálního území, bude to další přiznání, že „jsme“ prohráli. Přičtěte si Afghánistán, zbastlenou Venezuelu, nešťastnou Ukrajinu… Nějak se nám v poslední době nedaří prosazovat svou vůli. Jako by Západ už nebyl všemocný. 

Na Ukrajině probíhají poměrně silné vášně proti novému prezidentu Zelenskému ze strany politiků loajálních odcházejícímu Porošenkovi. Poslankyně Černovol dokonce pohrozila, že i proti Zelenskému by mohl být „Majdan“. Pravý sektor vyhrožuje ještě víc. Vymstí se novému prezidentovi to, že se nebrání kontaktům s lidmi z bývalé Strany regionů exprezidenta Janukovyče? Nebo to, že vrátil občanství Saakašvilimu, kterého Porošenko vyhnal? Bude to tak, že na Zelenského, který bude chtít být vůči Rusku umírněnější, budou postmajdanské struktury útočit jako na zrádce? Čekají snad, že „jejich“ Joe Biden bude americkým prezidentem?

Ukrajina je teď v obrovském varu. Prezidentské volby dopadly až neuvěřitelným způsobem, neboť drtivá většina obyvatelstva v nich jasně odmítla Porošenka a jeho pět let vládnutí. A oněch pět let vládnutí bylo svým způsobem až kouzelných. Ať kdokoli „správný“ vymyslel cokoli, prošlo mu to. Ať spáchal jakýkoli zločin, včetně vraždy nebo zločinu válečného, byl krytý. Ať kradl jako straka po milionech dolarů ze „zahraniční pomoci pro ukrajinskou demokracii“, prošlo mu to. Ať lhal, jak chtěl, a prodlužoval válku na Donbase, mohl, protože za ním stál Západ se svou politikou proti Rusku… Zkrátka, spousta lidí v nejrůznějších funkcích, od vlády a parlamentu až po ministerstva a státní úřady, si za posledních pět postmajdanovských let, zvykla žít bez „mantinelů“. Stačilo říci „Rusko je agresor“ a byli beztrestní v čemkoli, co páchali. Taková „selanka“ už se snad ani nemůže nikde a nikdy opakovat.

A teď se najednou ve volbách zjistilo, že Ukrajinci, kteří ještě neutekli ven, chtějí změnu. Že jim ten Západem podporovaný kleptokratický Porošenkův režim nevyhovuje! Páni! Překvapení! Je jasné, že spoustě lidem ve státních strukturách jde najednou o prosté setrvání na svobodě, a tak házejí novému prezidentovi klacky pod nohy, jak mohou. A je vcelku jasné, proč nyní ukrajinské soudy zničehonic projednávají zákaz vycestování do zahraničí pro nejméně 180 nejvyšších činitelů Porošenkova režimu…

Uvidíme, co bude dál. Ale představa, že zrovna Zelenskyj je nějakým zachráncem Ukrajiny řítící se do propasti, mi zatím připadá poměrně divoká. Každý ukrajinský prezident až dosud plnil zakázku tamních oligarchů, nebo oligarchou sám byl a plnil zakázku svou. To, že volby vyzdvihly do čela státu zrovna mladého a televizně sympatického Zelenského, ještě bohužel vůbec neznamená, že se něco změní. Oligarchové zůstali, ti, co museli uprchnout, se už vrátili, jiní se chystají na čas ven… Ukrajina je svým způsobem prokletá země…    

Co bychom měli v příštích dnech sledovat?

Nevím, co čekat. Událostí je každý den mnoho, ale tak nějak se žádný ze spousty problémů, co jich dnes na světě, ke svému řešení ani neblíží…  

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: Jaroslav Polanský



Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Pravda a láska proti Trumpovi. 17. listopad bude horký

4:44 Pravda a láska proti Trumpovi. 17. listopad bude horký

Ponesou se letošní oslavy událostí 17. listopadu 1989 ve jménu protestů a nesouhlasu se zvolením Don…