Čeho se ještě nedočkáme před tím, než skončí americký volební maraton: V USA se přepočítávají hlasy ve státě Wisconsin a na řadě mohou být i další. Je správné ujištění New York Times, že na vítězství Donalda J. Trumpa to už víceméně nemůže nic změnit? A lze souhlasit s úvahou, že v případě, že by nakonec ve Sboru volitelů získala převahu Clintonová, by USA čekal už naprostý rozvrat? Jaký dojem ve vás budí tento jakýsi „přídavek“ k prezidentským volbám? A co debaty o tom, že by se měl změnit volební systém a Trumpovy nářky, že miliony lidí volily neoprávněně?

Upřímně řečeno, netuším, čeho všeho se ještě dočkáme, ale tipla bych si, že ani přepočty hlasů změnu v čele USA nepřinesou. A to právě proto, že si umím vcelku živě představit ten chaos, který by v Americe zavládl. Proti nynějším „profi-aktivistům“, kteří v ulicích „válčí za Hillary a její rodinu“, by vyšli mnohem lépe vyzbrojení „hooligans“ od Trumpa… Možná by to vše mohlo vážně nastartovat proces rozpadu USA – nyní se sbírají hlasy za odtržení Kalifornie od „Trumpovy“ Ameriky, ale vcelku silná separatistická hnutí už beztak působí třeba v Texasu, na Havaji, na Aljašce, ve Vermontu… Uvědomme si, že ještě před pár měsíci nikdo nepočítal s brexitem, pak s Trumpem. Tak proč by rozpad Spojených států v důsledku nějaké formy „občanské války“ měl být něčím naprosto nepředstavitelným? Možná opravdu stačí určitá míra chaosu, v níž by federální úřady ztratily nad situací kontrolu. 

Nevím přesně, proč Trump přišel s těmi „miliony neoprávněnými voliči“, ale pobavilo mě, jak mainstream jeho výrok důsledně doprovázel douškou, že k tomu „nedoložil žádné důkazy“. Uf. Copak v dnešní době někdo – ať už politici, nebo mainstreamová média -- dokládá nějaká svá tvrzení nebo rovnou obvinění nějakými důkazy? Naopak, mediálním prostorem létá spousta frází až blábolů, které se „realitou“ stávají jen prostým opakováním, nikoli z podstaty. A pokud nějaké důkazy po někom chcete, riskujete, že za své šťouralství skončíte s nálepkou Putinova agenta… Když jsme u toho, je opravdu zábavné sledovat, jak v USA začali honit svá „proruská média“. U nás máme alespoň Evropské hodnoty a u nich nějaké obličeje a jména a jejich sponzory, ale v USA seznamy „mediálních agentů“ generuje naprosto anonymní parta, jejíž identita se prý tají, aby byli uchráněni „před ruskými hackery“. To je fakt paranoia.

Současně si ale myslím, že změna volebního systému by sice USA pomohla přenést z archaických časů do 21. století, ale žádným velkým řešením by to nejspíš nebylo. Je čím dál víc očividné, že náš západní „systém“ je stále více podkopáván neochotou poražených akceptovat výsledky voleb. Můžeme to vidět u nás v případě Zemana, můžeme to vidět v Británii po brexitu nebo nyní v případě Trumpa. Když George Bush ještě v roce 2000 porazil ve volbách Ala Gorea a získal přitom méně hlasů, tak se žádné demonstrace nekonaly, dnes už ale jako by onen základní princip hlasování v demokracii – tedy akceptace výsledků – nic moc neznamenal. A co je obzvlášť zajímavé, tak tuto tradici trhají na cáry lidé, kteří se hrdě tváří jako poslední obránci těch nejvyšších ideálů demokracie. Ale čím dál víc se jich přitom tváří, jako by pro obranu demokracie byli ochotni udělat cokoli, včetně zavedení diktatury…

Mimochodem, Jean-Claude Juncker nyní vyzývá členské státy, aby už pro jistotu nedávaly občanům možnost referend o EU, protože by se nám ta Evropská unie mohla taky rozpadnout. Cynik by dodal, rozpadnout rychleji. Čili, uchováme si Unii i proti případné vůli většiny občanů. Taky zajímavý počin. Juncker má štěstí alespoň v tom, že pro svůj návrh fakt nepotřebuje předkládat důkazy. Ty vidíme kolem sebe dnes a denně, a pokud „bruselští“ nezruší i volby jako takové, tak těch důkazů bude až nechutně moc.   

Zatím vycházejme z toho, že prezidentem bude DJT. Tomu jako první světový problém spadne na stůl – jak jinak – Sýrie, ze které nám nyní neukazují vybombardované nemocnice, ale posuny na vojenských mapách. Asad postupuje ve východním Aleppu, Rusové mu zdárně pomáhají. Kdo tam vlastně ještě zůstal, jací „umírnění  džihádisté“, dopředu již zaříznutí DJT, tam ještě jsou? Jsou vyjadřovány určité pochybnosti o počtu „civilů“, kteří tam zůstali. A s pohoršením je přijímáno, že Damašek jim vysílá zprávy typu „Běžte pryč, nebo umřete“. Že by další domnělé válečné zločiny, pokud to ještě někoho zajímá? 

Nevím, ale ve skutečnosti (případnému prezidentu) Trumpovi jako „první světový problém“ z Blízkého východu spadne na stůl Irák, konkrétně čím dál komplikovanější osvobozování Mosulu, v němž jsou USA „zaháčkovány“ spolu s pestrou směsicí sil, jejichž následný střet může být pro Washington skutečným bolehlavem. Ze Sýrie se totiž USA vlastně už stáhly – osvobozením hlavního města „chalífátu“ v Rakká pověřily Kurdy, s Turky se nyní v časech „chromé kachny“ snaží neprohlubovat problémy, s Ruskem koordinovat boj proti Daeši odmítají, no a Rusové tvrdí, že východní Aleppo bude „vyřešeno“ do konce roku, tedy ještě před Trumpovým nástupem, aby tak už tento problém později „neležel na stole“ a nelákal tak Washington „pouštět se do nějakých větších akcí“. Je třeba mít na paměti, že jestřábi v čele s Madeleine Albrightovou tlačí na zahájení agrese do Sýrie a Sněmovna reprezentantů nyní schválila vyhlášení bezletové zóny nad Sýrií…  

Mimochodem, Evropská rada pro zahraniční otázky unijním vládám v uplynulých dnech představila dokument k bojům o Aleppo, jehož jeden z podtitulků hlásá: „Neexistuje už žádná reálná naděje, že by Asad mohl být sesazen.“ A šéf Ligy arabských států, po dlouhé roky hlásné trouby Saúdské Arábie, předevčírem konstatoval, že Asad může znovu kandidovat, protože o jeho osudu mohou rozhodovat jen Syřané včetně opozice, ale bez teroristů… Čili, pokud dnes ještě někdo opakuje „Asad musí jít“, dokládá tím jen svou chronickou neschopnost akceptovat realitu – nebo skutečnost, že je dál placen ze Saúdské Arábie.  

Jinak ano, syrská armáda se svými šíitskými, palestinskými, ale i kurdskými spojenci postupuje východním Aleppem s až nečekanou rychlostí. Jako by se v určitém okamžiku cosi „zlomilo“ a nastal dominový efekt, a tak teď padá jedna demoralizovaná džihádistická čtvrť za druhou. Včera večer jich bylo osvobozených prý třináct, z dalších se džihádisté stahují, v dalších se někteří prý chystají kapitulovat. Syrská armáda včera v podvečer hlásila bezmála sedm set zajatých „vousáčů“. Ze severu Sýrie, z Idlíbu, prý do provincie zamířila posila al-Káidy, prý několik set ozbrojenců, ale nevím, jestli to ještě může celkový výsledek bitvy nějak výrazně ovlivnit. 

S těmi počty civilistů je to zatím opravdu zamotané. Dlouhé měsíce Západ a syrské opoziční zdroje tvrdily, že ve východním Aleppu Rusko a Sýrie „masakruje“ 250 tisíc civilistů, a najednou, po osvobození poloviny oblasti, se čísla „objevených“ civilistů různí podle zdroje: Podle syrské armády vyšlo z východního Aleppa do vládních oblastí zatím necelých dvacet tisíc lidí, podle Ruska bylo „osvobozeno“ 80 tisíc civilistů. Co ale znamená to „osvobozeno“? Jako že v džihádistických čtvrtích přišlo kvůli bojům a náletům o střechu nad hlavou dvacet tisíc lidí, kteří prostě jít pryč museli, zatímco zbylých víc než 60 tisíc je prostě „osvobozeno“ a zůstává doma, jen už bez nadvlády džihádu? A pokud zůstávají doma, znamená to, že východní Aleppo nebylo srovnáno se zemí, jak líčil západní mainstream? Neznám odpovědi na tyto otázky. Počkejme si, až se „kouř války i propagandy“ trochu rozplyne, budeme moudřejší. 

Pokud má někdo za válečný zločin shazování letáků, které varují před bombardováním nebo blížícími se boji, tak by si měl připomenout, že prakticky tytéž letáky americká armáda shazovala a shazuje v Iráku nebo že Izrael dává lidem v obklíčeném pásmu Gazy pár minut dopředu telefonicky vědět, že zemřou, pokud rychle neutečou ze svých domovů. V obou zmíněných případech je to obvykle vydáváno za projev naší hluboce vrozené humánnosti, tak proč by to mělo být v případě syrské armády jinak? I když, na těch syrských letácích je i upozornění, že se mají džihádisté vzdát, protože „je všichni už opustili“. Míněni jsou zahraniční sponzoři, samozřejmě. Není to ale přesné, protože třeba Katar vzpurně – jako poslední – oznamuje, že bude džihád v Sýrii vyzbrojovat a podporovat dál, a „vousáči“ na jihu Sýrie už se na videích chlubí fungl novými protileteckými zbraněmi. V této oblasti a také kolem Damašku ale stále častěji dochází k tomu, že sami obyvatelé vesnic a měst nutí džihádisty, kteří u nich operují, aby se vzdali, protože lidé už mají války plné zuby, tím spíš, když už jasně vidí, že beztak nezvítězí. Takhle džihád v uplynulých dnech vyklidil i své poslední bašty v západní části provincie Damašek a ztrácí půdu pod nohama i na východě.           

Minule jste řekla, že na cokoliv, co udělá Erdogan, se ozve z Bruselu jen „kdákání". Nyní to „kdákání“ směřuje k věčnému definitivnímu konci úvah o Turecku v EU. Erdogan se totiž činí: Už prý připravuje lodě pro migranty, které nám sem pošle. Dál zatýká. Tvrdí, že v Sýrii jsou jeho vojska proto, aby svrhla Asada. Vyzval všechny muslimy, aby bránili Chrámovou horu v Jeruzalémě... Jak každý z těchto kroků hodnotit? Máme tady v rámci NATO spojence, který jde s otevřeným hledím proti nám? Je už  nervózní i Moskva? Co může být zajímavé: Americká média píší, že DJT a Erdogan si mohou porozumět, protože oba nesnášejí washingtonský establishment, oba mají podporu konzervativních venkovských mas a oba jsou terčem hněvu elit. Čili, pokud se tito dva páni dohodnou, co z toho může být pro nás i pro Sýrii?

Á, naše pravidelné myšlenkové cvičení z oboru erdoganologie. Když to vezmu popořadě: Erdogan fakticky neřekl, že chce svrhnout Asada, ale že „jeho vojska do Sýrie vstoupila“ s tímto cílem. Čili, vyvolává sice palcové titulky, ale přitom vlastně mluví o době z před několika měsíců. Rusko si už od něj pro jistotu vyžádalo vysvětlení, jak že to vidí dneska. Nápovědou může být, že syrská armáda už tu tureckou vytlačila z prvních vesnic u města Al Báb severně od Aleppa a žádné informace o nějakých prudkých bojích odtud nepřicházejí, takže do boje za Asadovo svržení se asi Turecko nechystá. 

Nebo ten Jeruzalém. Je to sotva pár dní, co si Turecko s Izraelem po mnohaleté pauze znovu vyměnily velvyslance, a pár měsíců od chvíle, kdy normalizovaly vztahy obecně. Takový blázen Erdogan opravdu není, aby to vše zahodil jen kvůli hájení Chrámové hory. Je v muslimských zemích tradicí mluvit o hořkém údělu Palestinců a stejně je i tradicí nic moc pro změnu stavu nedělat. Dokud mají důvod kritizovat Izrael a mají k tomu dostatek argumentů, tak je to v pořádku. Pokud by se situace změnila a izraelská okupace palestinských území nedejbože skončila, musely by se vymýšlet celé nové sektory zahraniční politiky, které by ono vakuum zaplnily. A to je spousta práce. Palestinci mají smůlu. 

Jak už jsem zmínila, Spojené státy svěřily v Sýrii osvobození Rakká Kurdům, což je pro Erdogana čára přes rozpočet, neboť se nechal odblokovat, a navíc Kurdy, tedy silou, kterou by nejradši zlikvidoval, ale úplně nemůže, aby „nenaštval velmocenské bohy“. Pokud mu syrská armáda „kolíkuje prostor“ i v provincii Aleppo a vytlačuje ho mimo životně důležité oblasti, je to pro něj další rána. Pokud nyní Egypt už zcela otevřeně spolupracuje se Sýrií, je to konec jeho snů o obnově Osmanské říše. Jinými slovy, mám dojem, že všechna ta velká slova, která v posledních dnech vypouští do éteru, mají ze všeho nejvíc zastřít určitou míru frustrace a uchovat mu v očích jeho domácích stoupenců image „Pána Všehomíra“.

Problém nastává ovšem ve chvíli, kdy do obrázku vstoupí Evropská unie, protože už i od Angely Merkelové létají pokusné balonky na téma „Máme Turecka dost“. Na jednu stranu unijní frustraci plně chápu, na stranu druhou mi ale chybí nějaký realistický plán, který by Erdoganovi „ucpal“ jeho migrační zbraň. Je smutné konstatovat, že zatímco s Ruskem, USA, Íránem, Sýrií, Izraelem a dalšími je Turecko donuceno hrát určitou přetahovanou a zjišťovat míru svých možností, s Evropskou unií se moc rozpakovat nemusí. Očividně jsme pro něj nejsnadnější, protože jsme terč rozhádaný a prostý všech životaschopných vizí. 

A po erdoganologii se dobrovolně vzdávám rozšíření tématu o trumpologii. Co udělá ten a ten, když se stane tohle a tohle a tenhle řekne támhleto? Pane kolego, přece nejsme u Moravce.  

Zemřel Fidel Castro a začalo se diskutovat, zda to byl zmetek, nebo hrdina. Co soudíte vy? A co ono srovnávání s Pinochetem ve smyslu „kdo pobil víc lidí“ a ,,kdo byl ten hodný“? Jean-Claude Juncker si naběhl na vidle, když ho odmítl jednostranně odsoudit a problém mu udělal i redaktor ČT. Stavíte se do řady těch, kteří  vymáhají po politicích jasné slovo, že Fidel byl vrah a diktátor? Jak je vlastně dnes na Západě, ale i v arabském světě, v kursu symbolika vousatého Fidela nebo Che Guevary? Nemyslíme jen na tričkách, ale i v uvažování mladších lidí? Je idea té nejradikálnější levice, kterou u nás reprezentuje děda Jakeš a pár ještěrů, jinde ještě živá? A je to dobře? Vracíme se tak vlastně k našemu starému tématu budoucnosti levice v Evropě...

Vezmu to od konce. Jakeš že by reprezentoval nejradikálnější levici? Jako že ho chcete dát do řady vedle třeba Ernesta Che Guevary? Probůh! Vždyť ti naši vládnoucí komunisti kdysi byli tou nejkonzervativnější silou své doby, která skutečné levicově orientované lidi zavírala do basy! Nicméně, s tím souvisí i určité zmatení pojmů, jímž aktuálně procházíme; už netušíme přesně, co je levice a pravice a obojí se stále častěji používá jen jako nálepka k očernění lidí, s nimiž z nejrůznějších – racionálních i iracionálních -- důvodů nesouhlasíme. Pro spoustu lidí dnes levici reprezentuje třeba „sociálně inženýrský“ a „integrační“ Brusel, čemuž fakt nerozumím, protože pro mě už někde na území sociální demokracie začíná „praktická pravice“… 

Kdybych měla nesmyslně poměřovat Castra a Pinocheta, tím spíš z hlediska toho, kdo pozabíjel víc lidí, tak bych k nim hbitě přihodila třeba George Bushe juniora, a oba výše zmínění by vypadali jako skautíci, kteří někomu občas šlápli na nohu. Ostatně, co je to za divné srovnávání? Fakt je někdo horší, protože pobije o deset lidí víc než ten druhý? 

Nikdy jsem nebyla na Kubě, a tak tamní situaci posuzuji jen na základě mediálních zpráv a něco filmů hraných a dokumentárních. A zatímco El Che se pro mě už dávno stal dokonalým popartovým symbolem, Fidel se možná pro spousty Kubánců mohl stát něčím jako „bohem“, v tom dobrém smyslu slova. Z mého hlediska to nebyl žádný padouch – nikdo, kdo chce zlepšit životy obyčejných lidí, nemůže být zločinec, a jaké chyby přitom nadělal a jakých zločinů se dopustil, to nechť hodnotí dějiny. Tedy generace po nás, ne my, kteří dnes žijeme a vnímáme spoustu věcí jen a jen subjektivně. V každém případě se stal živoucím symbolem jedné éry, což je cosi, čeho záplava jeho kritiků nikdy nedosáhne. 

A co se týče onoho uvažování mladých lidí, tak tam bych vliv Fidela nebo Ernesta nepřeceňovala. Vždyť třeba česká mládež je na rozdíl od té většinové západní vesměs pravicová, což je fenomén, který moc nechápu. A znovu opakuji, že pro mě třeba sluníčkářství nemá s levicí nic společného. 

Zajímavější je ale samozřejmě otázka, co bude s Kubou dál? Můj tip: Zůstane socialistická, podle čínského modelu státního komunistického kapitalismu. A s nerostnými surovinami v tamních pobřežních vodách to může být zajímavá budoucnost.   

Do médií probleskla poměrně podstatná zpráva: Egypt se populačně rozpíná do té míry, že bude mít za chvíli 100 milionů obyvatel, pro které nemá jídlo. Vy jste kdysi popisovala problém severu Afriky tak, že je tam takové vedro, že tam už ani místní nemohou vydržet. Jak je tedy možné, že navzdory čím dál složitějším podmínkám i cenám potravin na severu Afriky, a nejen tam, roste populace? Např. Dana Drábová tvrdí, že masové migraci z Afriky se již nelze vyhnout. Nelze? Nebo je možno tam vrtat studny, rozdávat kondomy... Cokoliv, abychom se z toho za deset či dvacet let nezbláznili? Nutno dodat, že s podobnými otázkami se na nás obracejí i čtenáři PL.

Už někdy na počátku 90. let egyptští statistici bili na poplach s tím, že se každých osm vteřin narodí nový Egypťánek, což už tehdy znamenalo, že drtivá většina obyvatelstva je mladá, ještě neschopná práce, a menšina práceschopných všechny ty hladové krky prostě neuživí. O překročení hranice sta milionů obyvatel se poprvé začalo mluvit někdy před deseti lety, protože sčítání obyvatel tradičně „lehce hapruje“. A vida, uplynulo čtvrt století a statistici minulý týden oznámili, že třetina Egypťanů, něco přes tři České republiky, jsou mladší osmnácti let. Čili, situace se nijak významně nezměnila – lidí pořád přibývá, stát měl už dávno zkrachovat, všichni už dávno měli pomřít hlady… A nic. Přičítám to i svébytnému vitálnímu naturelu Egypťanů, který je pro nás do značné míry obecně záhadnější než pyramidy. 

A to, že se tam pořád rodí tolik dětí? V rozsáhlých oblastech Egypta – mimo Káhiru, Alexandrii nebo turistická centra na jihu – prostě po večerech při světle petrolejky nic jiného „na práci“ není a děti jsou přece božím požehnáním… No ne? Pro pochopení přežití ve složitých podmínkách je třeba brát na zřetel zcela jiný systém fungování společnosti, v níž je rodina skutečným základem všeho. Široce rozvětvené rodiny jsou s to reagovat na aktuální finanční nebo jinou tíseň některého „svého křídla“ tím, že si rozdělí jeho děti mezi sebe a pečují o ně jako o vlastní. Vědí, že kdyby se v potížích ocitli oni, rodina pomůže zase jim. A to ani neodkládají své rodiče do domovů důchodců, vlastně ani netuší, co to je a jak je možné, že my, tak vyspělá civilizace, „vyhazujeme“ své seniory někam pryč nebo je necháváme žít samotné. Fungují prostě jinak a v pospolitosti jsou s to přežít a žít.

Rostoucí teploty jsou samozřejmě faktor, který změní dosavadní rovnováhu, a kopání studní nebo rozdávání kondomů na tom dnes nic moc už asi nezmění. S tím jsme měli začít před dekádami, tehdy nám ale stačilo podporovat svého oblíbeného diktátora. Ale ony současné rostoucí teploty by to beztak nijak výrazně neovlivnilo. 

Nicméně, k těm kondomům – vyprávěl mi kdysi jeden káhirský kamarád, jak přijela natěšená evropská neziskovka na egyptský venkov, jako že něco udělá s tou porodností. Přišli do jakési vesnice v Horním Egyptě, místní obyčeje jim velely ukázat natahování kondomu jen iluzorně, a tak ho na návsi cvičně natahovali na násadu od koštěte. Všechny ty negramotné vesničanky kývaly, jako že chápou, a neziskovka odjela nadšená blahem, jako že zas jednou dokázala udělat svět o něco lepším. Po nějaké době se ale ukázalo, že děti se v té vesnic rodí dál jako na běžícím pásu. Protože vesničanky prostě večer vždy natáhly kondom na koště před domem a pak šly za manželem, s pocitem jistoty. Skutečný problém prý ale nastal až ve chvíli, kdy se dvě místní ženy udusily, protože to celé pochopily tak, že kondom je antikoncepce k ústnímu podání a zkusily ho spolknout. Neziskovka odjela a nejspíš přemýšlela, co udělala špatně. Vždyť to s tím koštětem tak fungovalo! Určitě to mysleli dobře, jen ve svých plánech nepočítali s reálnými lidmi. 

No a pro čtenáře PL mám uklidňující zprávu. Až půjdou lidé z oblastí, které se přehřejí k nežití, na sever, tak nás podle některých studií prý minou, protože mnohem jistější pro ně bude Sibiř a Kanada. A naši potomci se o něco později vydají za nimi tamtéž, dodávám já.   

Vyhraje rakouské volby Hofer či Van der Bellen? A komu to přejete?

Nevím. Už jsem netrefila brexit ani Trumpa, tak proč se ztrapňovat do třetice? A komu vítězství přeji? Osobně je mi to upřímně jedno. Víc mě zajímá to, jestli bude současný protiunijní trend pokračovat, nebo zda si dá pauzičku. A pokud se tak stane, tak proč. A jestli poražení odmítnou akceptovat výsledky voleb… 

Závěrem tradiční otázka. Co dalšího bychom měli během příštího týdne sledovat?

Bezpochyby referendum o ústavních změnách v Itálii, jejichž smyslem je skoncovat jednou provždy s institucionalizovanou politickou krizí. S jeho výsledkem spojil budoucnost své vlády premiér Matteo Renzi, jeden – podle mého – z nejschopnějších politiků v EU. Pokud prohraje, jak se obecně v rámci „Trump effectu“ předpokládá, v předčasných volbách má velkou šanci na vítězství původně protestní Hnutí Pěti hvězd, které mimo jiné avizuje vystoupení z eurozóny coby jedinou ekonomickou záchranu Itálie. A pokud z eura vypadne Itálie, zakládající člen, tak to bude opravdu napínavé. Přitom se mi ale líbí myšlenka lídra Pěti hvězd Beppeho Grilla: „Amatéři se chápou světa, protože ho ‚experti‘ zničili.“