Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Jaroslava Hutky, Pavla Svobody, Miroslavy Němcové, Zdeny Mašínové, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1),  Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta,  Pavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.), ,  Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, Jiřího Zlatušky, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova,  Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina

Když jste tento týden shrnovala stav v Kyjevě, tvrdila jste, že pokračuje rozkol mezi USA a Německem. Berlín dle Vás požaduje od Ukrajiny jasné výsledky: Začátek plnění Minsku II i z její strany a zprůhlednění ekonomiky. Znamená to, že strýček Barack je ten hodný, zatímco teta Angela ta přísná? Do toho je zde naštvaný odstavený oligarcha Kolomojskij a dezintegrující se ukrajinská ekonomika. Sdělte nám, prosím, neidealistickou prognózu vztahů Německa (a Bruselu) s kyjevskou vládou. Český čtenář se toho tento týden v tomto směru příliš nedozvěděl.

Evropská unie – pod vedením Německa – po Kyjevu opravdu požaduje plnění dohody Minsk II, čemuž se kyjevští z mnoha důvodů zuby nehty brání, mimo jiné i proto, že by dodržení dohody s Ruskem na nacionalisticky vybičované Ukrajině mohlo přivodit jejich – přinejmenším politickou – smrt. Vzniká přitom ale jakýsi začarovaný kruh. Zatímco má Berlín zcela oprávněnou obavu z velké války na evropském prahu, pro Kyjev naopak platí, že dokud válčí, tak „žije“: může všechny své problémy a neschopnost vládnout, neochotu pustit se do reforem či potírání korupce, strach začít se starat o stále zbídačenější obyvatelstvo atd. atp., házet na to, že má důležitější úkol, a to bojovat proti „ruské agresi“. Jakmile by konflikt na Donbasu opravdu skončil, připraví se tím kyjevští politici/oligarchové o výmluvy a tím i o možnost „sahat“ zcela volně na první miliardy ze Západu. 

K tomu platí, že EU sama má málo, a představa, že bude ukrajinským oligarchům a zkorumpovanému establishmentu lít miliardy jen tak nazdařbůh, je pro většinu členských států čím dál nepříjemnější. Dokud ale Kyjev válčí, tak je asi Bruselu hloupé nechat ho napospas osudu. Takže v zásadě platí, že Berlín, Paříž, Řím a další evropské metropole budou v zákulisí tlačit na Porošenka a spol., aby už něco začali dělat. Navenek budou dál zaznívat – byť stále méně nadšená – hesla o solidaritě a podpoře „demokracii“ na Ukrajině, ale v zákulisí bude přibývat třebas i hrozeb různými sankcemi. Koneckonců, ukrajinská krize namísto hezké čisté – a hlavně už druhé v pořadí – „barevné revoluce“ trvá už rok a půl, EU v důsledku protiruských sankcí trpí zhruba stejně jako Rusko, a je stále těžší všechny prohry západní politiky házet pořád jen na Putina a přitom po očku sledovat, jak se ukrajinští oligarchové a mafie okázale pakují na penězích unijních daňových poplatníků. 

Názor EU je vcelku srozumitelný a logický, neznamená to ale, že nutně dojde naplnění. Spojené státy, nebo lépe řečeno některé radikální vrstvy tamního politického establishmentu, dál hodlají situaci eskalovat. Oficiálně je to vše motivováno snahou zastavit „ruskou rozpínavost“, ale tento názor neobstojí při pohledu na „naturalizované cizince“, kteří byli v hojných počtech dosazeni do kyjevské vlády i důležitých úřadů a pocházejí převážně z proamerických vlád Gruzie, Litvy nebo rovnou z USA. Už připravují „záchranu ukrajinské ekonomiky“ výprodejem všeho státního nebo tím, že přijetím podmínek MMF otevírají Ukrajinu třeba Monsantu. Nad tím vším jsou navíc zisky amerického vojenskoprůmyslového komplexu, který se těší, až se na Ukrajinu začnou hrnout zbraně a propukne velká válka a zbraní bude třeba ještě víc…

K tomu se do hry velkoryse vložila Čína, a zatímco Západ škudlí, položila na stůl rovnou 15 miliard dolarů v investicích. Číňané mají zájem o ukrajinskou černozem i ukrajinské území jako takové, neboť je na trase obřího projektu nové Hedvábné stezky. A hlavně, s nadsázkou mají víc amerických dolarů než EU nebo než jich tiskárny FEDu stačí vyrobit. Přičteme-li k tomu nedávné výrazné upozornění Pekingu, že v ukrajinské krizi stojí na straně Ruska, vše se komplikuje ještě víc. Anebo taky ne – podle starého vtipu o hajném, který přišel do lesa a vyhnal nás všechny.  

Zkrátka, přičteme-li k tomu zájmy Ruska mít na svých hranicích neutrální stát mimo NATO, mění se Ukrajina ve středobod různých protichůdných mocenských zájmů a klid tam jen tak nenastane. Na druhou stranu musí být nyní naprosto skvělé být ukrajinským oligarchou, který se kamarádí s Porošenkem a Jaceňukem, protože peníze se do Kyjeva budou hrnout ze všech stran, ať už ve formě půjček, investic nebo třeba zlevněného ruského plynu. Ještě dlouho bude

z čeho „brát“ ve velkém, ale čistě pro jistotu to chce snížit počet hladových oligarchických krků, a tak jsme navíc svědky propukající války mezi oligarchy, kteří se rvou o zisky.

Jistě, můžeme se bavit i o obyčejných Ukrajincích, ale proč? Ti přece nikoho nezajímají.