Minulý týden se řada lidí ptala, proč Donald J. Trump chce trestat to, co je na Západě považováno za chemický útok. Nyní jsme se dostali deus ex machina do týdne, kdy americká administrativa vidí jakožto největší nebezpečí Severní Koreu. Přinejmenším rétoricky. Mike Pence hledí do očí Kimovým vojákům, Severokorejci naopak vystavují své „rachejtle“... Jaký máte pocit z toho, že USA došla, jak řekl Pence, „strategická trpělivost“ s KLDR? Ono na druhou stranu zaznělo, že Severní Korea je připravena podniknout „preventivní úder“. Nuže, je obhajitelné, co dělají DJT a jeho lidé? A jak to navazuje na ta tvrdá slova vůči Sýrii, po které nyní, zdá se, v Bílém domě neštěká ani hypotetický pes?
Vezměme to popořadě: nejprve tu byl stále nejasnější „chemický masakr“ v Idlíbu, po němž následoval americký „kárný“ raketový útok na syrskou leteckou základnu, který byl tak „drtivý“, že už druhý den odtud zase startovaly syrské stíhačky. Vzápětí, vlastně jako by bez oddychu, Washington vyslal spoustu „hrozivých“ slov vůči Severní Koreji, média zahořela titulky o jaderné válce na spadnutí, ale „hrozivá“ americká flotila, která měla ke Korejskému poloostrovu zamířit, vzápětí nabrala kurs úplně jinam. A sám Trump mezitím při setkání s šéfem NATO, který přivezl své obvyklé mantry o „ruské agresi“, zahovořil o tom, jak se těší, až to mezi Amerikou a Ruskem bude klapat, až se z toho hlava Aliance musela rozklepat.
Nevím, jestli se tím už konečně alespoň trochu uchopitelně začíná rýsovat Trumpova politika, ale pokud ano, nabízí se pohled na cosi jako impulsivní snahy „přitlačit“ protivníka nebo třebas byť i jen partnera „v dealu“, ale současně mu nijak zásadně neublížit, aby musel být rovnou „odpočítáván“, natož aby úder vrátil.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml