Kdyby se někdo najednou probral z kómatu, možná by byl v šoku: Turecko s americkým požehnáním „mydlí“ Kurdy v Sýrii. Jak ohodnotit poslední týden války, zejména fakt, že Erdogan nyní již otevřeně vstoupil na syrské území? Jak se změnilo rozložení sil a co velmocenské krytí jednotlivých aktů? Pokud jde o Kurdy, které Američané vykreslovali jako statečné spojence a bojovníky, jak hodnotit to, že USA trpí jejich masakrování z turecké strany? Není to, mírně řečeno, trochu problematické ze strany USA sklouznout od spojenectví rovnou k toleranci destrukce nějaké entity? 

Neřekla bych, že Turci mají k válce proti Kurdům „americké požehnání“, protože je to trochu složitější. Turecko, člen NATO, a tedy nominálně americký spojenec, vstoupilo – prý se souhlasem Ruska a vědomím Sýrie – do syrského příhraničí, kde se zaměřilo na Daeš, ale především na Kurdy. A tím postavilo Spojené státy do složité pozice – jeden jejich spojenec bojuje s dalším jejich spojencem a Washington nyní zkouší své dva spojence nějak zklidnit. Paradoxně ale Turci americké příkazy rovnou ignorují a totéž platí přinejmenším pro část kurdských oddílů, které odmítají návrat na západní břeh Eufratu. Ve výsledku si tak Washington musí vybrat, zda bude stát na straně Turecka, nebo zda ho zcela ztratí tím, že se jednoznačně postaví za Kurdy. S lehkou nadsázkou lze přitom konstatovat, že Turecko fakticky vede válku proti USA. Nevím, jak se z toho Washington nakonec vykroutí, ale je zřejmé, že se ocitl v situaci, kdy bude každé řešení špatné a vždy něco – nebo spíš někoho – ztratí. A Turecko k tomu navyšuje sázky přihláškou do Šanghajské organizace pro spolupráci, avizovaným zájmem o vstup do ruské Eurasijské ekonomické unie nebo podpisem dohody o jaderné spolupráci s Čínou. 

Pokud by USA přišly o Turecko, mohly by „zabalit“ celé jižní křídlo NATO, takže se nejspíš budou pokoušet dělat Ankaře pomyšlení, aby ji udržely na své straně, ale i v tom je kámen úrazu. Erdogan totiž po USA především a hlavně požaduje vydání lídra islamistické globální vlivové sítě Fethulláha Gülena, ale USA by jeho ztrátou přišly právě o neocenitelnou globální vlivovou síť, takže se zdá, že se cesty obou zemí budou ještě rozcházet. A tak bych si tipla, že místo Gülena Washington Turecku nabídne spíš „hlavu“ Kurdů, kteří tak znovu přijdou zkrátka a ke své vysněné a dosud hodně tvrdě vybojovávané státnosti se, bohužel, nijak zásadně nepřiblíží. A dokud bude Erdogan u moci, žádná větší změna v tomto trendu nemusí nastat. 

V každém případě ale platí, že jsme svědky neuvěřitelné podívané, kdy „malé“ Turecko, jemuž ovšem záda do značné míry jistí Rusko, Čína a Írán, „vrtí“ velmocenskými Spojenými státy a ignorují jeho „výzvy“ ke zklidnění, takže Washington jen pasivně cosi proklamuje a horečně přemýšlí, co dělat. A Kurdové si pomalu ale jistě tesají do kamene slavnou poučku Henryho Kissingera, podle něhož Amerika nemá trvalé přátele nebo nepřátele, má jen své zájmy. 

Na internetu kolují různé mapy syrského prostoru v relaci k tomu, kdo jakou jeho část reálně ovládá. Pojďme udělat jasno: Damašek, Aleppo, Latakia, poušť pod kontrolou Daeše, reálné državy An-Nusrá a Svobodné syrské armády. Již dříve jste dala najevo, že Asad potřebuje dobýt určité dostatečné množství území, aby mohl přijít k jednacímu stolu v dobré pozici. Blíží se tento „turning point“? Při respektování faktu, samozřejmě, že v Americe budou za půl roku volby a paní Hillary se těší. 

Asi nemá smysl slovně popisovat mapu Sýrie, protože by si pod tím beztak málokdo dokázal představit něco uchopitelného. Nicméně platí, že z hlediska obrysů budoucí Sýrie se hlavní nynější bitva vede o Aleppo, které se proměnilo nejen v bitvu národů, ale možná rovnou ve světový konflikt: na jedné straně tam stojí syrská armáda s libanonským Hizballáhem, íránskými a iráckými šíitskými oddíly a třeba rovněž s Kurdy proti džihádistickým silám Al-Káidy, Daeše a dalších skupin, v nichž jsou zastoupeni radikálové snad z celého arabského světa, z Afriky, Evropy, Střední Asie nebo i z Číny. Právě čínští Ujgurové prý byli těmi, kdo před pár týdny prolomili obranu syrské armády a tím i uvolnili blokádu východních čtvrtí města. A právě kvůli těmto „svým“ teroristům podle mnoha názorů nyní do války v Sýrii vstoupila i Čína – nechce, aby se jí jednou vrátili domů… 

Zvláštní ovšem je, že Rusové v očividné snaze dosáhnout nějaké politické dohody s USA – jako by pakt s velmocí byl nějak důvěryhodnější než jakýkoli jiný – omezují své nálety v oblasti a v médiích se objevují komentáře, že vlastně Aleppo až zas tak důležité pro Asada není a že by v jeho menšinové východní části, kterou pět let ovládal džihád, beztak nikdy neměl do budoucna žádnou skutečnou legitimitu. Tím jako by nabízeli Spojeným státům „prize money“ za dohodu: nechte si Aleppo pro potřeby svého džihádu, protože nikoho jiného – tím spíš po předpokládaném hození Kurdů přes palubu – už v Sýrii beztak nemáte, a výměnou se pojďme domluvit o legimitizaci trvalých ruských základen v Sýrii a možná i o Ukrajině, Krymu nebo třebas Černém moři nebo sankcích. Nevím, je to jen spekulace. Faktem ovšem je, že USA vlastně ani nemají Rusku – kromě svého džihádu – co nabídnout, a tak se obě strany shodují jen na tom, že se nedohodnou. Za pár dní se ale Putin s Obamou setkají na summitu G20 v Číně a třeba spolu něco „upečou“ stejně, jako se to stalo loni v případě zahájení ruských náletů v Sýrii. Uvidíme. Pokud se ale nedohodnou, nejspíš Rusku nezbude než vojensky přitvrdit a „vyřešit“ problém Aleppa a tamního džihádu i bez USA. Ostatně, přesně to po Rusech požaduje Teherán, Damašek i Hizballáh. Čím dál častěji se objevují teze o ruském „říjnovém překvapení“. Tož uvidíme.