Kdysi dávno jsem se potkal s jedním politikem, který si mi stěžoval, že přišel na radnici a nemůže se zbavit úředníka, který byl jeho nejbližším podřízeným. Byl to zemitý chlápek ze severu Moravy, který přišel ze soukromého sektoru. Říkal mi tehdy: „Já s ním nechcu robit. To musí být přece dostatečný důvod, abych s ním robit nemusel!“

Bohužel takhle jednoduše veřejný sektor v Česku nefungoval ani tehdy a nefunguje tak už vůbec dneska. Sami jsme si totiž, bůh ví proč, přijali zákon o státní službě, kterým jsme z úředníků státní správy vyrobili privilegovanou vrstvu vlivných, nikým nevolených a hlavně nedotknutelných.

A jako obvykle, mají i tady máslo na hlavě politici napříč politickým spektrem. Ten zákon totiž tehdy v roce 2014 přijaly strany napříč politickým spektrem.

Tehdy se totiž politici lekli nátlaku Evropské unie a zabetonovali státní správu, která se měla stát apolitickou. Zároveň s tím se tehdy zavedly úplně nesmyslné trafiky v podobě náměstků členů vlády. (To jsou ta korýtka, které teď budou ve velkém obhospodařovat bývalí pirátští poslanci, které voliči odmítli ve volbách.)

Úředníci nejsou politici

Přitom je úplně normální a správné, aby si politici mohli vybírat, s kým chtějí, nebo nechtějí spolupracovat. Protože přece žijeme v demokracii. My sami si volíme, kdo nás bude reprezentovat a tito volení zástupci by měli mít možnost skutečně prosadit své sliby.

Proti tomu stojí model, který si vymysleli ve Velké Británii, který předpokládá, že úředníci jsou profesionální vrstva, která je apolitická a která je od toho, aby realizovala vůli politiků zvolených ve volbách.

Právě tento model jsme se rozhodli tehdy v roce 2014 zavést i u nás. A, jak by řekl Viktor Černomyrdin, mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky. Ten model totiž může fungovat jedině tehdy a tam, kde úředníci sami sebe vnímají jako apolitické profesionály, jejichž úkolem je uvádět v praxi to, co lid skrze své volené zástupce rozhodl.

Místo toho ale u nás máme úředníky, kteří žijí v přesvědčení, že jejich prací je dělat politiku. Myslet si, co se má dělat a dokonce veřejně do médií hlásat svoje politické názory.

Názorně to předvedla náměstkyně ministra zdravotnictví Martina Koziar Vašáková, která v médiích zpochybňovala rozhodnutí vlády rozvolnit protipandemické restrikce.

Ať si paní náměstkyně založí vlastní politickou stranu

Paní náměstkyně v Českém rozhlasu řekla: „Doufám, že k tomu (uvolnění vstupu do restaurací) nedojde. Že v podstatě dojde z Ministerstva zdravotnictví k reakci na ten výrok Nejvyššího správního soudu a k nápravě v tom vysvětlení, obhájení pozice Ministerstva zdravotnictví. To znamená, že se ta restrikce vrátí,“ řekla Vašáková ve čtvrtek ráno Českému rozhlasu.“

Její práce přitom není v cokoli doufat a s čímkoli se svěřovat médiím. To je z její strany absolutní nepochopení její role. Ze svých daní si ji platíme, aby prováděla, tj. uváděla v život, vládní politiku.

Pokud má paní Koziar Vašáková pocit, že by vládní politika měla být jiná, a hlavně pokud má potřebu tento svůj pocit ventilovat do médií, nic jí nebrání, aby si založila svoji vlastní politickou stranu, napsala jí do programu, že je třeba všechno a všechny zavřít, abychom se náhodou nenakazili, a kandidovala s touhle vizí ve volbách.

Jako státní úřednice má pracovat nad tím, jak co nejefektivněji vládní rozhodnutí uvést v život. A ne veřejně polemizovat o tom, jestli se má dělat to nebo ono.