Volby ve Francii dopadly šokem: Uspěla sjednocená levice, ve které se mísí sociální demokraté, komunisté i zelení. Tvrdé zdanění bohatých, znárodnění, podpora Green Dealu, ale i nechuť k NATO a k USA a podpora migrace. Nad očekávání dopadl Macron. Ten s levicí dá dohromady většinu, nicméně co s takovouto výbušnou směskou dokáže?

Ve Francii, ale i v jiných evropských zemích, nás opakovaně ovládají žurnalistické stereotypy pravice, levice, střed. Jimi si usnadňujeme pojmenovávat mobilitu voličů, kteří se hlásí k různým názorovým proudům a zájmovým skupinám. Mají často politické programy, které jsou nekompatibilní, hodnotově nesouměřitelné, někdy dokonce vůči sobě ideologicky nepřátelské. Nejsou to jen zelení, kteří by tvořili ucelený proud obdobných názorů a představ o sociálním uspořádání a globálních rozměrech ochrany klimatu, životního prostředí a toho, co dnes velká část Evropy označuje dnes už hanlivých slovním spojením Green Deal. Podobné je to s nejméně sto, sto padesát let trvajícím, někdy krví zaplaceným, nepřátelstvím mezi komunisty a sociální demokracií. Jen jsou mezi nimi různobarevné skupiny od starodávných trockistů a světových revolucionářů, po různé skupiny anarchistů a zapomenutých anarchosyndikalistů, přes tradičně oportunistické sociální demokraty. A patří sem také podivné strany na jedno použití, jako jsou u nás už dlouho zdiskreditování Piráti a militantní kritici establishmentu.

Nevyzpytatelnou skupinou je ve Francii neopominutelná a pauperizovaná část společnosti, které se v minulosti říkalo proletariát, nemajetní, jejichž jediným bohatstvím jsou jen jejich děti a nadějí státní podpora. Pokud to někomu připomíná předrevoluční situace, které jsou velkým historickým bohatstvím původní francouzské nebo v posledních letech importované společnosti většinou z bývalých francouzských kolonií, není daleko od aktuální reality. Nemusíme připomínat Velkou francouzskou revoluci a dva velké a nešťastné Ludvíky XV. a XVI., ale jako vzor a reminiscence Velké krize nám mohou posloužit. Emmanuel Macron nebo Jean-Luc Mélanchon jistě nejsou něco jako hrabě Mirabeau a pokračovatelé jeho vášnivě propagovaných změn monarchie, ale vzpomínka na revoluční proměnu francouzské společnosti a státních institucí je dodnes nezapomenutelná. To, co je možné z francouzských dodnes viditelných revolučních změn nacházet v současném předrevolučním francouzském chaosu, je několik konstant, které jsou trvalejšími hodnotami než cokoliv jiného. Prastarý bonmot, který rád používal do Francie zamilovaný a komunisty proklínaný Václav Černý, upozorňuje, že ve Francii je srdce na levé straně a barvy rudé. Ale kapsa je vždy napravo.

Myslím si, že i takto jednoduchou a starobylou myšlenku si dnes můžeme připomenout, i když už zase hoří zapálené pneumatiky uprostřed Paříže. Nemusíme ani propadat beznaději a představě, že ve francouzské politice existují jen dvě strany jedné mince. A vědět, že je to v této velké a různorodé zemi mnohem složitější. Jedna demise předsedy vlády je sice vážným upozorněním, ale Emmanuel Macron je složitá osobnost a jeho odborné zázemí a vše, co je za oponou jeho tyátru tak nečitelné, znamená, že není natolik dezintegrovaný, aby se nedokázal vyrovnat s triky francouzského politického zákulisí a s komunismem Jean-Luc Mélanchona.

Strana Marine Le Penové zaostala za očekáváním a vládnout téměř jistě nebude. Nicméně deník Spectator otiskl v minulých dnech úvahu: Le Penová bude ráda, že nepostaví vládu, protože Macron a francouzští byrokraté by je k ničemu nepustili. Naopak, levice s Macronem rozjede takovou politiku, která Francouze opravdu naštve a Le Penová coby opozice bude za tři roky mít výbornou pozici před prezidentskými volbami. Co Vy na to?