Pane docente, začněme nízkou volební účastí. Čím to bylo? Politici přitom často zdůrazňovali důležitost Evropského parlamentu… Je to lidem jedno, nebo to mohli i záměrně ignorovat?

Jako vždycky to má více příčin, přičemž nezájem hraje bezesporu svoji roli. Za druhé, když politici apelují a nemá to skutečnou věrohodnost, moc to nepomůže. A určitou roli hraje i skutečnost, že v České republice na rozdíl od většiny ostatních států neexistuje žádná opravdu vyprofilovaná eurokritická strana. ODS by tu roli mohla hrát, ale protože je zdiskreditovaná z minulosti, je tím pádem paušálně odmítaná i pokud jde o evropské volby. Taková je alespoň moje interpretace.

Ve skutečnosti tu neexistuje žádná legitimovaná či pro část voličů přijatelná strana, která vidí Evropu trošku věcně. To podle mě také hrálo svoji roli. Když lidé nenašli nikoho, koho by mohli volit a nenašli pro svůj postoj nějakou reprezentaci, tak prostě nešli k volbám vůbec. Řekl bych ale, že nezájem byl asi tím hlavním. Je to docela paradox, když si vzpomeneme na euforii v roce 2004. Jde o zajímavý posun.

Probíhá debata nad tím, kdo se stane novým šéfem Evropské komise. Z úst Petra Macha jsem zaznamenal výrok, že je vlastně jedno, kdo bude řídit komisi, protože budou všichni jednat podobně. Nakolik na tom skutečně záleží? Může výběr předsedy Evropské komise výrazným způsobem změnit směr v EU?

Záleží na tom do určité symbolické míry, zejména ve smyslu, zda se prosadí David Cameron s tím, že odmítá Junckera, protože je příliš proevropský. Druhá symbolika může být v tom, kdyby se prosadil parlament s tím, že to musí být buď Martin Schulz nebo Juncker, či zda se prosadí Rada ministrů, tedy premiéři, kteří řeknou, že mají někoho třetího. V tomto ohledu tam určitá symbolika bude.