Čím si vysvětlit sobotní útok Hamásu na Izrael, nota bene dlouho připravovaný, když běžně uvažujícímu člověku muselo být jasné, jak krvavá odplata se stovkami či tisíci zmařenými životy ze strany napadeného přijde?

Ty zmařené životy počítejme o řád výše, tedy tisíce, spíš desetitisíce obětí na arabské straně. Je to o jiném žebříčku hodnot, na jeho nejvyšším stupni nemusí nutně stát zachování života za každou cenu, ale pojmy jako čest, svoboda, vlast, pomsta… Bojovníci Hamásu, kteří se účastnili invaze, šli do akce s vědomím, že se nevrátí. Ostatně podle stručných zpráv o palestinských mrtvých měli v Izraeli najít na patnáct set jejich těl.

Nejde ale jen o ně, ale i o životy těch, co s vpádem do Izraele neměli nic společného. Jsou pro strůjce útoku předpokládatelné oběti nepodstatné?

A nakolik nepodstatné jsou pro strůjce útoku civilní oběti na vlastní straně? Jak moc se na ně ohlížel třeba plukovník Moravec, když posílal československé parašutisty zabít Heydricha? Námitka, že tehdy to bylo kvůli spravedlivé věci, neodpovídá na otázku, jestli by každý Čech zabitý za heydrichiády, nechtěl radši za každou cenu přežít. Palestinci Izraelce nenávidí, což ovšem neznamená, že je každý z nich ochotný kvůli tomu zemřít, nechat se zmrzačit nebo nechat si zbořit dům.

Souvisí to obětování druhých i sebe sama ani ne tak s mentalitou Arabů, ale s mentalitou radikálních muslimů, u nichž vzhledem k jejich víře má pozemský život jinou hodnotu než například u lidí na Západě?

Ano, souvisí to s odlišnou mentalitou, s vírou, hodnotovými žebříčky a také se společenským prostředím. V Gaze jsou lidé zavření bez šance na důstojný život a kariéru na místě a také bez možnosti někam emigrovat. Jednou z mála možností vyšvihnout se na společenském žebříčku a získat respekt v této abnormální uzavřené izolované společnosti je stát se bojovníkem a mučedníkem. Hamás získal velkou část své popularity sociálními programy, snaží se pomáhat všem vdovám a sirotkům a o pozůstalé po svých padlých se stará prioritně.