Pane Žitný, z části českých médií máme dojem, že celé Slovensko povstává proti zlému Robertu Ficovi, který zaprodává zemi Putinovi. Jaká je realita?

Je to jako vždycky při podobných příležitostech, selektivně a účelově ukážeme výsek z reality a vydáváme to za projev většiny. A za krátký čas se ukáže, že většina seděla doma, neboť nesdílí názory ukřičené menšiny, jež prohrála volby a nedovede se s tím smířit. Tam je zřetelně vidět rozdíl mezi realitou  a manipulovaným obrazem v médiích. Účelem na domácí scéně není samozřejmě protest samotný, nýbrž jako nosná platforma pro podporu jejich kandidáta na prezidenta republiky, jímž je nominant Progresivního Slovenska, někdejší kariérní diplomat a kdysi i mnoha politickými stranami a vládami, Mečiarem počínaje a Ficem konče, protežovaný Ivan Korčok.

Reflexe toho, jak Fico mluví o válce na Ukrajině, je z hlediska voličů naší vlády ostrá. Padají i výroky typu „díkybohu, že jsme se se Slováky rozešli“, „vždycky byli divní“, „oni jsou prostě Východ“ apod. Co na podobná moudra jako Slovák, aktér revoluce roku z 1989 a jako dlouholetý publicista odpovídáte?

Stejným pohledem se můžeme dívat my na vás: „Díkybohu, že jsme se rozešli, oni ti Češi vždycky měli blízko ke komančům, vždyť ve volbách v roce 1946 volili komunisty a zatáhli nás na čtyřicet let do područí sovětského bolševika. A nyní si opět neomylně zvolili za prezidenta komouše – lampasáka, a navíc z vojenského zpravodajství. Tak smrděl jim Babiš, zejména proto, že to je Slovák – viďte, pane Dejdare – ale vojenský estébák, stojící na stráži obrany socialismu do poslední minuty starého režimu jim nejenže nevadí, on jim dokonce voní a disidenti s ním chodí i na pivo.“

Tak nějak se dá ze Slovenska na druhý břeh řeky Moravy recipročně dívat. Že když v prosinci 1989 zvolili komunisté ve federálním Parlamentu disidenta prezidentem, nyní disidenti vděčně volili komunistu. Jak historicky symbolické a národně charakteristické. „Ještě jednou díky, pane Klausi, že jste to tenkrát v srpnu 1992 pod platanem vily Tugenhat rozsekl,“ dodávají Slováci na výše zmíněné výroky na jejich adresu.

Dokáže Fico ustát tlak, kterému ho mnozí v Evropě hodlají vystavit? Jak může čelit jak vnějšímu tlaku, tak i tlaku vnitřnímu? Myslím konglomerát politické opozice, nevládních organizací a liberálních médií?

Dnes nejsme v situaci, kdy lze někoho umravnit tím, že utáhneme mu ekonomické šrouby a on bude skákat, jak my pískáme. Příkladem může být tahoun Unie Německo, kde vládní kruhy čelí masovým protestům v důsledku zavádění melounového nesmyslu,  propagandisticky nazývaného Green Deal. Téměř 70 procent  firem odchází z Německa do zemí s tolerantnějšími podmínkami, ba i mimo Unii, masové propouštění ve firmách s dlouholetou tradicí a zvučných jmen jako Miele, Continental, BASF, Bosch, Volkswagen a další, je aktuálně a hrozivě na programu dne. Energetická krize likviduje status Německa jako průmyslové velmoci, hrozba lokálních blackoutů je podle tamějších energetických expertů velmi reálná. Propad Německa bude propadem nás všech, kteří jsou na jeho ekonomice závislí. Podle OECD Německo trpí nejvyšším odlivem kapitálu ze všech členských států OECD. To není nějaká lidová báchorka, nýbrž krutá realita dnešních dnů s katastrofickým výhledem. Když k tomu přičteme aktuální skandál s odposlechy vysokých důstojníků wehrmachtu o nasazení raket Taurus na Ukrajině, nelze se ubránit dojmu, že Německo již prohrává třetí velkou válku v Evropě a zase nadšeně pracuje na svém sebezničení. Chce-li německá politická reprezentace a její prodloužené ruce v Bruselu za daných okolností řešit nějakého Fica, tak tančí na palubě Titaniku.

Slovenská politická opozice, pseudoliberální média a neziskovky potřebují mít krytá záda a stabilní a mocné Německo je v tomto ohledu důležitým faktorem. Jenže není a již nebude. 

Co se oněch médií týče, Robert Fico a další vládní představitelé odmítají mluvit s těmi, která můžeme označit za liberální. Je to pro vás opodstatněné? Není to jen pohodlná snaha neodpovídat na nepříjemné otázky?

Zde nejde o nepříjemné otázky, nýbrž o značně nekompetentní otázky novinářského potěru, nevzdělaného a nezkušeného, to za prvé, a za druhé jsou to také otázky cíleně zavádějící, propagandisticky laděné, nesměřují k pochopení a objasnění tématu nebo k řešení problému, směřují jen a jen ke konfrontaci. A to není žurnalistika. Tento přístup volila tato média i v čase, když byl Robert Fico v opozici a odtud pramení i jeho odmítavý postoj, stejně tak i postoj jeho nynějších koaličních partnerů. My všichni se dnes nacházíme na palubě zmíněného Titaniku, ale je zde stále masa bláznů, posedlých politickou likvidací Roberta Fica. Nevidí, že jejich agresivní politika vůči němu mu přinesla v loňských volbách vyšší počet křesel v parlamentu než v předchozích volbách, přesto, že byl oslaben o odštěpeneckou větev, stranu Hlas, která s ním nyní sedí ve vládě. Opozice projevuje nekoncepčnost, bezradnost, neodbornost, trpí absencí vyzrálých vůdčích osobností, což je v dnešní době hodně špatná práva, neboť v normální společnosti je střídání u moci žádoucí, pakliže se jedná o kvalitní soutěž myšlenek, projektů a vizí.

Mimochodem, zaznamenávám, že velvyslanectví USA se velmi zapojuje do vnitřních slovenských věcí. Protestuje třeba proti zrušení Úřadu speciální prokuratury. Jak ještě, vyjma twitterových příspěvků, americké velvyslanectví působí na veřejný prostor u vás?

V diplomacii USA je zvykem, že movitý člověk si přispěním na kampaň kandidátovi na prezidenta může koupit funkci velvyslance. Takový ambasador bez dostatečně dlouhé kariérní dráhy a tomu odpovídajících zkušeností je pak odkázán na pozici jakéhosi kuriéra s direktivy ze State Departmentu. Zažil jsem podobné figurky. Buď si takový ambasador neuvědomuje, že porušuje Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích, kde stojí, že velvyslanec a ambasáda vůbec jsou povinni nevměšovat se do vnitřních záležitostí hostitelské země, anebo si to uvědomuje, čímž mezi řádky arogantně sděluje, že malé státy jako Slovensko musejí brát na vědomí, že jsou v područí zájmů USA. Právě ta arogance je to, co Slováky dráždí. Kdysi ještě v období krátce před vstupem do NATO přijela do Bratislavy jistá vládní úřednice, bývalá novinářka, a po přednášce se zeptala, proč „nás Američany nemají na Slovensku v oblibě“. Zjevně netušila vůbec, kam přijela. Já jsem reagoval, že odpověď by byla velmi drahá. Všichni v místnosti se zasmáli, rozuměli nevyslovenému obsahu mé suché odpovědi. Ona nerozuměla. A vidíme, že jejich politické reprezentace nerozumějí dodnes. Rovněž vidíme, že je jim lhostejné, co si Slováci myslí. Nemůžeme se zase moc divit, supervelmoc a malý stát s bezvýznamným potenciálem, o čem se lze tak asi bavit, že… Jenže Slovák s jeho emotivní náturou potřebuje mít pocit, že není bezvýznamným elementem, byť by tomu tak i bylo. Je to nenápadné minové pole, na první pohled skutečně bezvýznamné, na druhý pohled zůstane i po válce pro cizince zaminované.