Úvodní část našeho bilančního povídání jsme končili připomenutím osudů firem jako Liberty Ostrava nebo skláren v Květné. Premiér Petr Fiala toho ve svém projevu na svatého Štěpána moc neřekl, ale v jeho závěru vyslovil přesvědčení, že nejhorší máme za sebou a příští rok bude rokem naděje. Lze tomu věřit, když se náš západní soused, na něhož jsme ekonomicky těsně navázáni, bude muset vyrovnat s verdiktem Ústavního soudu, který zakázal vládě půjčit si více peněz, než jí umožňuje takzvaná dluhová brzda?

Německo se prozatím, protože už léta žije z toho, že doslova odírá dodavatelské firmy hlavně v bývalé východní Evropě, domnívalo, že peníze stále má. Německý ústavní soud však tuto představu místní „pokrokové a ekologické vládě“ zatrhl. Pokud bude končit v Německu výroba, která z velké části finalizuje dodávky z východní Evropy, je jasné, že případný krach německých firem půjde hlavně na účet subdodavatelů, tedy nás.

Fialova vláda a celá pětikolka vlastně nedokázala nic kladného. Kdybychom dodnes neodebírali ruský plyn a ruskou naftu, a to někdy v množstvích, která jsou větší, než byla v roce 2020, už by se u nás netopilo ani nesvítilo. A fabriky by stály. Smutné je, že patříme k největším hlasatelům protiruských hesel, místní pomatenci a fanatici, jako je ministr vnitra a bývalý starosta Prahy 6 Ondřej Kolář, se snaží co nejvíce Rusko rozzuřit. A přitom dobře vědí, jaká je skutečnost.

Pokud by to neprasklo v Bruselu, odkud vlastně máme plyn a naftu, lhali by nám do dnešního dne. Jestliže Brusel splní svoji výhrůžku, že tento odběr nafty a plynu budeme muset ukončit v prosinci 2024, prakticky zkrachujeme. Připočteme-li k tomu, že vyrábíme jeden kW elektrické energie za jednu korunu a zpět ho přes Německo kupujeme často šestinásobně dráž, zhroutí se také celá finanční konstrukce české energetiky, kde kraluje ČEZ, jako domek z karet.