Pane doktore, ve Švýcarsku proběhla taková podivná mírová konference. Šlo v ní o Ukrajinu a chybělo tam Rusko, coby jedna z válčících stran. Závěrečnou deklaraci nepodpořily země BRICS. Co je to za „globální konferenci“, jejíž závěry nepodpoří země čítající snad polovinu světové  populace?

Byla to opravdu velmi podivná záležitost. ČT o ní dva dny referovala jako o globálním zemětřesení, ale dnes po ránu to vypadá, že nedošlo ani na obvyklá políbení. Vladimír Zelenskyj, pokud je pravda, o čem se u nás doma mluví a píše, zadal sice přítomným úkoly, ale nakonec naše dezinformační scéna, přezdívaná jako mainstream, se neshodla ani na počtu účastníků. Nejdříve jich mělo být více než sto, později devadesát, včera večer už jen osmdesát pět. A to ještě nevím, zda se mezi ně počítali reprezentanti zemí anebo podnikatelské sféry, ověřující si tržní hodnotu „transformující se“  Ukrajiny. Ti uznávaní nejvyšší nepřijeli, a to mluvíme i o americkém prezidentovi, kterého snad měli zastupovat  jeho poradce Jake Sullivan a na veřejnosti stále se více objevující viceprezidentka Kamala Harrisová. Slavnostní zahájení, které vykonala švýcarská prezidentka Viola Amherdová, bylo sice optimistické, závěrečné rozloučení se dalo přeložit do argotu evropské a světové diplomacie jako nic moc a ještě méně. Dokonce i litevský reprezentant Gitas Nuaseda, jindy tvrdý jako křemen, byl pozoruhodně opatrný a předpokládám, že jeho partneři z Pobaltí také. Trochu odvážnější byl český prezident v civilu, ale i on asi bude u jeho českých obdivovatelů považován za „chcimíra“.

Ty velké země, které naslouchaly už před konferencí hlasům z Číny a Ruské federace, nemusíme připomínat a mělo by nás spíše zajímat, proč tak učinily. Jejich důvody byly jistě vážnější než české nepodpálené autobusy nebo podivný výbuch muničního skladiště ve Vrběticích, a ty by nás měly zajímat, protože česká televizní mlha se může nečekaně rychle rozptýlit. Také je ale možné, že vše bylo špatně připraveno, a pokud mělo dojít na nějaký protiruský a protičínský Davos, byl to pokus sice ambiciózní, ale  tak naivně organizovaný, že se jeho neúspěch může obrátit ve snížení důvěryhodnosti všech zúčastněných. A pro prominentního znalce ruské politiky Vladimíra Votápka, tak často vítězícího nad Ruskou federací v různých českých TV, to může být vysvědčením s pětkami od shora až dolů.

Co se týče té Ukrajiny, existuje tam dle vás v dohledné době nějaké řešení? Rusové vysílají signály, že jsou ochotni bavit se o uznání území, která dobyli. Tím že by se to vyřešilo. Ukrajinci jim nevěří a Západ chce bojovat.

Nemám tolik informací jako ti, kteří nás audiovizuálně, psaným nebo mluveným slovem detailně a každodenně informují, ale odvolávám se na základní znalosti světových dějin a dějin mezinárodních vztahů. Schéma je jednoduché – začíná to dohodou o zastavení palby, pokračuje dohodou o příměří a výměně zajatců, mírovou smlouvou a hledáním garanta, který celý tento proces mocensky uzavře. Problémem jsou termíny, ve kterých k těmto aktům dochází. Víme, že na Korejském poloostrově všechno zamrzlo dohodou o příměří, v Japonsku to vyřešilo spálení Hrošimi a Nagasaki a vojenské reformy amerického generála Mac Arthura. Na Ukrajině je to podobné. OSN se v tomto konfliktu ukazuje jako nemohoucí, a tak asi všechno zůstane na Spojených státech a Ruské federaci a nich bude záležet, jak se o celé věci dohodnou a koho nebo co si za garanta svých dohod vyberou. Že to může, ale také nemusí trvat dny, měsíce a roky to už není jen v rukou božích, ale zejména těch bezbožných, kteří obětem své říšské rozpínavosti, jak to má být, nařídí.

Když se analyzovaly výsledky eurovoleb v ČR, tak i nezávislí komentátoři začínali připouštět, že Fialova vláda vsadila na Ukrajinu v zásadě vše a že to s komunikací Ukrajiny přehnala. Lidé už o tom nechtějí ani slyšet. Je to dle vás pravda?

Je pravda, že angažmá české vlády tentokrát připomíná fiasko svazácké akce ze začátku padesátých let „Mladí vedou Brno“. Nadšení bylo vystřídáno zklamáním a nakonec došlo i k potrestání nevinných. Je ale pravda, že mediální ostrostřelba ve prospěch části Ukrajiny a Ukrajinců, kteří někdy ani etnickými nebo zemskými Ukrajinci nebyli, byla někdy emocionální a nerozumná, ale pochopitelná. Že to skončilo, jako u nás doma obvykle, u praporů a mávátek, není také nic nového. Stejně jako to, že někteří, kteří ještě nedávno troubili do útoku, dnes hledají viníky všech nepravostí. Že by to mohlo být jinak si nemyslím. Česká politika a politická kultura zplaněly a ovoce, které v blízké době budeme sklízet, bude nechutné. Jak nedávno řekl zkušený český politik – dnes před sebou nemáme výzvy, ale diletantství a neschopnost.

Jsme aktivní v té „muniční iniciativě“. A Rusům to samozřejmě vadí. Zaprvé, jste vy jako Čech pyšný na to, že díky shánění starých zbraní Česko ve světové politice „hraje první ligu“, jak to prezentuje vláda?  

Ani náhodou bych si nedovolil analyzovat a hodnotit to, čemu se říká muniční iniciativa. Myslím, že na stránkách ParlamentníchListů.cz bylo několik důležitých a podle mého názoru dobrých rozborů celé situace, třeba z pera Štěpána Kotrby a Jaroslava Štefce, na které bych si dovolil upozornit. Diletantství v této věci bylo už mnoho a těch, kteří se nemají čím chlubit, stále přibývá. Od předsedy vlády a ministryně národní obrany, přes jejich byrokratická pozadí až po zahraniční zájemce a ty, kteří toto dobrodružství financují. Protože ale nejen v České republice a na Slovensku máme tolik zkušených a zavedených „obchodníků se smrtí“, kteří sice občas někde zmizí, ale pak se objevují ve stále stejném provedení, docela bych se nebál použít váš nápad, že „hrajeme první ligu“. Hrajeme, hrajeme, ale tak trochu „při zdi“.